Fronta na život: dítě Nicholase Wintona
Třídou zní: „Juden, heraus! Juden, heraus!“ Řev sílí. Nepřichází nikdo, aby zasáhl. Drobná tmavovlasá dívenka vstala a začala si uklízet penál. Chlapec ve vedlejší lavici je vyděšený, neví, co má dělat. Nerozumí tomu. Těká kolem ulekaně očima. Dívenka k němu přistoupila. „Pojď, Leo, oni nás nechtějí…“ Vlna antisemitismu, která se v té době rozlila Českým Krumlovem, nabývala na síle. A zuřivosti.
ZDIVOČELÉ VODY
Ruth Hálová se setkala s antisemitismem brzy. V její rodině se mluvilo česky, ale na radu strýce Maxmiliána, který byl po smrti otce malé Ruth poručníkem jejím i její sestry, nastoupila do německých škol. Důvody byly dva – aby se naučila dobře německy a aby se setkala co nejdříve s nevraživostí vůči Židům. A naučila se s ní vyrovnávat. Jaký ale bude antisemitismus, s nímž se bude muset malé dítě vyrovnávat, tehdy její strýc ani nikdo jiný z rodiny v polovině třicátých let nepředvídal. Začala chodit do německé obecné školy.
„Zamilovala jsem si svou učitelku, slečnu Marthu Nehybovou. Byla mladá, krásná, dlouhé černé vlasy nosila poskládané v cop na šíji. Mimo to byla také laskavá, pravdomluvná, spravedlivá a šlechetná a já myslím, že v tom prvním školním roce jsme nasáli víc lidských hodnot než v několika následujících desetiletích,“ vzpomíná Ruth Hálová. „V Českém Krumlově žilo tou dobou asi devět tisíc lidí. Polovina z toho mohli být Češi, druhá polovina německy mluvící občané Československé republiky,“ vzpomíná Ruth Hálová.
Z celkového počtu devíti tisíc obyvatel představovali podle vzpomínek Ruth Hálové členové krumlovské židovské obce nepatrný zlomek, asi jen jedno procento. „Většina z nich byli zaměstnanci továrny na papír ve Větřní, jejíž majitelé, rodina Spirů, byli také Židé. Stavba krumlovské synagogy byla financována rodinou Spirů a kromě toho, že postavili synagogu, založili také krumlovský židovský hřbitov a křesťanský kostel ve Větřní,“ vzpomíná na náboženskou situaci v Českém Krumlově.
Adlerovi bydleli v jednom nájemním domě, patřícím do vlastnictví továrny Spirů. „Já vlastně měla takové normální, šťastné dětství. V létě jsme chodili na plovárnu, v zimě jsme bruslili a sáňkovali. Město sice leželo v Sudetech, ale opravdu, až do doby, než přišel Henlein a Němci začali s těmi svými Turnvereiny, s tím svým Heim ins Reich a začali proti nám štvát, jsme žili v poklidu,“ vzpomíná. Konec třicátých let ale už s poklidem neměl nic společného.
Inkriminovaný školní den v září 1938 znamenal zásadní zlom v životě malé Ruth a celé její rodiny. „Pěkně jsem si naskládala věci zase do aktovky a s Leem jsme třídu opustili. Byli jsme tam jediní dva Židé. Pamatuji si, jak jsem mu před školou řekla: Nejhorší na tom je, že teď už zůstaneme navždy hloupí, s žádným dalším vzděláním už nemůžeme počítat.“ Ruth byla v sekundě, když musela ze školy odejít. Její sestra Eva ale už studovala v maturitním ročníku, když sestry školu opouštěly. Na napjatou situaci následujících dnů nemůže Ruth Hálová zapomenout.
ÚTĚK
„Trávily jsme dny doma a nemohly vyjít ani na ulici – venku pochodovala německá mládež, Hitlerjugend. Moje odvážná maminka však dále chodila do práce,“ vzpomíná. Ale dlouhou dobu toto provizorium netrvalo. Ještě začátkem září přišla Ruthina maminka domů, dívky si musely sbalit to nejnutnější a rychle odejít. „Objednala taxi a poslala nás do Protivína, svého rodiště a města severně od hranice Sudet,“ vypráví paní Hálová. Sama ale ještě v Krumlově zůstala, aby zabalila to nejnutnější z domácnosti.
Jak dítě prožívá takové okamžiky? „Je to zvláštní, ale musím se přiznat, že jsem o ni strach neměla. Dítě si asi plně neuvědomuje, jak moc může být situace nebezpečná, navíc jsem byla přesvědčena, že maminka si poradí se vším,“ vzpomíná paní Hálová. Nebyla sama, kdo rychle opouštěl Český Krumlov. I Spirovi opouštěli svoji továrnu a stěhovali se do Prahy. Paní Adlerové nabídli, aby pracovala několik hodin denně jako společnice staré paní Spirové. V ten okamžik to bylo spásné stéblo. Když našla maminka paní Hálové v Praze byt, přestěhovaly se její dcery k ní.
Mnichovská dohoda udělala z Českého Krumlova součást německé říše. Češi se nebránili, mobilizovaní vojáci složili zbraně. „Dodnes si vzpomínám na slzy v očích vojáků, kteří sice byli mobilizováni, ale vzápětí zase odvoláni a příležitost hájit svou vlast nedostali,“ nemůže Ruth Hálová zapomenout na tento okamžik.
V Praze chodila Ruth znovu do školy, její sestra však už nikoliv. Místo studií se učila vařit a péct cukroví. Ale ani malá Ruth vyučování neužila dlouho. Dne 15. března 1939 vyučování skončilo. Nikdo nevěděl, na jak dlouho – do odvolání, tak zněl lapidárně nápis na školních vratech. Přijeli totiž Němci.
VLAKY NICHOLASE WINTONA
Voršilská ulice v Praze – dlouhatánská fronta se vine od dveří po chodbách a schodech. Všichni čekají na pas. Naději i obavy v očích. Stihnou to? Vlaky odvážející děti z okupovaného Českoslovenka k náhradním rodinám do Anglie nemohou a nebudou jezdit věčně. Odjezd znamenal záchranu, život.
V té frontě stála se svojí maminkou i Ruth Hálová a její sestra. Dodnes paní Hálová neví, jak se její maminka dozvěděla o tom, že kdosi pomáhá židovským dětem uprchnout do bezpečí a dostat se do náhradních rodin v Anglii. Díky matčině snaze a vytrvalosti se podařilo odjet oběma sestrám. Ruth odjela z Masarykova nádraží v Praze 29. června 1939, její sestra Eva 2. srpna 1939. Byl to poslední transport, který z Prahy odjel. Ruth i její sestra se staly Wintonovými dětmi. Nevěděly, kam jedou, kdy a zda se vrátí. A jestli vůbec ještě někdy uvidí svoji maminku. Čekalo je neznámo. Neznámá země, neznámí lidé, cizí jazyk. Jen věděly, že musí odjet, aby se zachránily.
„Představte si 250 nebo 260 dětí ve věku od dvou a půl let do sedmnácti a dvě dospělé ženy, které to měly na starost. Nevím, kolik vagonů odjelo, byly tam tvrdé dřevěné lavice. Já jsem byla v našem kupé a někdo mi podal miminko. Byl to asi dvouapůlletý chlapeček. Maminka, co ho vyprovázela, mi ještě podávala lahev s mlékem. Lahev měla dudlík s velkým otvorem. Jak jsem ji postavila pod lavici, kde miminko sedělo, tak jsme samozřejmě všichni šli k oknu, malého jsme tam drželi taky a mléko se vylilo, jak se vlak dal do pohybu. Všichni jsme měli čokoládu, dítě jsme pak krmili čokoládou,“ vzpomíná paní Hálová.
Transport odjel přes Německo do Holandska, kde cestující poprvé dostali teplé pití a malé občerstvení, a v Hoek van Hollandu přešli na trajekt.
DOVEDU VÁS K VLAKU
Dorazili do Harwiche, kde bylo pro děti připravené jídlo. Anglický bílý chléb, horké kakao. Na Liverpool Street Station v Londýně, kde čekaly na děti adoptivní rodiny, dorazily 1. července. V den, kdy měla Ruthina maminka narozeniny. Ruth na ní mohla jen myslet.
Jaké jsou dětské vzpomínky? Velká místnost, zelená, snad tělocvična? Sedí v ní kluci a děvčata, na krku cedulky se jménem. Čekají. „Jasně si vzpomínám na svůj pocit. Nebyl to ani tak pocit smutku nebo tragédie. Ale naprosté bezmoci.“ Ruthiných dětských kamarádů ubývalo a ubývalo, odcházeli se svými novými rodiči do náhradních domovů, až nakonec v celé velké místnosti zbylo několik osamocených dětí. Seděly na kufrech a čekaly. Nic jiného jim nezbývalo.
Ruth věděla, na koho čeká, ještě doma dostala dopis od manželů, u kterých měla bydlet. Manželé Jonesovi, Birmingham. Ale nepřišli… Ruth nevěděla, že do Londýna dojet nemohli. K čekajícím dětem přišel mladý muž a vrátil jim naději. „Pojďte, mládeži, já vás dovedu k vlaku a vaše rodiny si vás vyzvednou v Birminghamu,“ vyzval je. Až po letech, když se s ním znovu setkala a věděla, o koho se jedná, uvědomila si Ruth, že tento mladík byl Nicholas Winton.
JEDNA ANGLIE,
TŘI ADOPTIVNÍ RODINY
V Birminghamu adoptivní rodiče děti vyzvedli. Jonesovi byli postarší manželský pár a v Shirley, chudém industriálním předměstí Birminghamu, provozovali trafiku s prodejem zmrzliny a cukrovinek. Malá Ruth, která neuměla tehdy anglicky, v trafice pomáhala.
„Teta a strýc, jak jsem je oslovovala, byli ke mně velice laskaví a dostávala jsem od nich tolik zmrzliny, kolik jsem chtěla. Další mojí útěchou bylo, že Jonesovi měli doma fenku vlčáka jménem Peggy. S ní jsem mohla mluvit česky a ona jediná mi rozuměla, když všichni ostatní ne,“ vzpomíná paní Hálová.
Jonesovi kvůli Ruth pořídili dokonce další zvířata – kočičku a andulku. Jonesovi byli prvními, kdo se o Ruth v Anglii staral, ale ne posledními. Ve svých čtrnácti letech měla ukončit školní docházku v obecné škole, a Jonesovi neměli prostředky na její další studium. A přece se to podařilo a Ruth mohla studovat na střední škole v Rugby. Prostředky zvládla obstarat paní Evelyn Sturge, dáma, jež chodila emigrantské děti navštěvovat. Ta dokázala najít člověka, který studia zcela nezištně a anonymně uhradil.
„Byla to elitní škola. Opravdu nádherná. Úžasný učitelský sbor a dramatické, debatní, malířské nebo hudební kroužky a krásná knihovna. Když měl někdo nějakou jiskřičku talentu, tak se to vynášelo ven a pomáhalo se mu,“ vzpomíná paní Hálová.
Po dvou letech získala nižší maturitu. Její sestra Eva se učila na ošetřovatelku v ortopedické nemocnici ve Woodlands. V Rugby bydlela u Cleaverových se svými dvěma dětmi, k nimž přibylo ještě třetí. A protože by emigrantské dítě ve válečných letech znamenalo pro takto početnou rodinu přece jen zátěž, stěhovala se Ruth k Boagovým.
„Stávalo se, že se o nás emigrantské děti staralo více rodin a my mezi nimi pendlovaly,“ komentuje situaci paní Hálová. U Boagových našli azyl i starší manželé z vybombardovaného Coventry a na čas též Ruthina sestra Eva, která chodila v Anglii do školy pro ošetřovatelky při ortopedické nemocnici v Birminghamu a v době náletů na Coventry vypomáhala v nemocnici v Rugby. Po střední škole se Ruth chtěla věnovat mikrobiologii, ale v období války byly všechny nemocnice státní a cizinec nemohl pracovat ve státní službě. Boagovi se stěhovali na venkov, a tak se Ruth znovu vrátila ke Cleaverovým.
Ruth si chtěla co nejdříve najít práci, aby jejich rozpočet nezatěžovala. Nakonec získala práci ve farmaceutickém oddělení v drogerii, kde umožňovali zájemcům externí studium. „Jeden den v týdnu jsme měli placené volno a to jsme měli přednášky celý den. Ale k tomu byly ještě dva dny večerní studium. Bylo to náročné, jednalo se o polytechniku v Rugby. Byla jsem tam jediná holka ve třídě,“ vzpomíná. V této škole ale strávila zhruba jen půl roku.
DÁREK K NAROZENINÁM
Ruth bylo sedmnáct let. A k nim dostala nečekaný dárek – dopis od Boagerových, kteří se přestěhovali z venkova do Londýna, a nabídli jí, aby se opět přestěhovala k nim. Jack pracoval v nemocnici v Hammersmithu, kde právě naléhavě sháněli novou sílu do bakteriologického oddělení. Jack Boager promluvil s přednostou bakteriologického oddělění a ten se rozhodl přijmout na toto místo Ruth. „Já na toto místo nastoupila a byla jsem absolutně šťastná.“
V roce 1943 odešla však Ruth na českou internátní školu v Llanwrtyd-Wellsu, aby si zde dokončila českou maturitu. Na této škole studovaly většinou děti z dětských transportů, kterým, stejně jako Ruth, zachránil život Nicholas Winton. Část z nich byly také děti vojáků a letců, kteří sloužili v britských ozbrojených jednotkách, nebo děti úředníků a vysokých představitelů československé exilové vlády. Když odmaturovala, byl květen 1945. Konec války.
SHLEDÁNÍ
Zatímco sestry získaly azyl v Anglii, o svých rodičích neměly takřka žádné zprávy. „Napřed jsme dostaly zprávu přes Maďarsko od nějakých příbuzných, potom asi jednu nebo dvě takové jednověté zprávy od Červeného kříže, že maminka žije, a pak už vůbec nic,“ vzpomíná paní Hálová.
Maminka unikla plynovým komorám a peklu Osvětimi díky sňatku se svým bratrancem Arnoštem Bienenfeldem. Své příbuzenství zamlčeli, vzali se a díky tomu zůstali v Terezíně, kde přežili. A přežili i tyfovou epidemii na konci války. V květnu 1945 už do Terezína mířila z Anglie Ruthina sestra. Arnošt Bienenfeld získal po válce zaměstnání v Teplicích a oba se v Teplicích usadili.
Ruth se do Československa vrátila v září 1945. Zapsala se na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1952 vystudovala obor mikrobiologie. Dlouho však nemohla najít zaměstnání. Důvod? V té době probíhal v Rusku proces s židovskými lékaři a jeden z nich se jmenoval Adler – dívčí jméno Ruth Hálové. Nakonec pracovala v pražské nemocnici v Motole do roku 1953 jako laborantka a až po výměně ředitele dostala odpovídající pracovní zařazení. Pracovala později v sanatoriu v Karlových Varech a na virologii v Ústí nad Labem. V roce 1956 se znovu provdala. Své kontakty s Anglií nepřerušila. Se „svou“ rodinou Boagových se stýkala i po válce, když za ní přijížděli do Československa.
Nyní žije Ruth Hálová u Českého Krumlova a věnuje se učení indického duchovního Sai Baby: „Je to učení lásky, smířlivosti a jediného boha, který je v nás. Není mimo nás, je v nás. Záleží na nás, abychom vnitřní hlas slyšeli a podle toho se chovali,“ říká o něm.
ČLÁNEK BYL PUBLIKOVÁN V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!