Igla, Akra, Groz-Beckert Příběh jedné legendy

Pohovory každé dva roky měly zjistit, do jaké míry jsou zaměstnanci oddaní režimu. Otázky se stále opakovaly: Proč nechodíte do prvomájových průvodů? Proč se politicky tak málo projevujete? Mlčící většina držela ústa a krok. „Ale zas tak hrozné tlaky tady u nás nebyly,“ vzpomíná někdejší zaměstnanec a předseda odborové organizace OS KOVO Jan Švec. „Ani být nemohly, když jsme měli tak nízké platy.“

Výroba jehel spadala do oblasti lehkého strojírenství. Sehnat nové pracovníky bylo obtížné, protože lehké strojírenství znamenalo nízké platy. „Patřili jsme k nejhůře placeným lidem v regionu, mívali jsme o tisíc i patnáct set méně než kolegové v jiných fabrikách. Že scházejí lidi, jsme řešili na každé poradě. Právě kvůli tomu na nás nemohli politicky tolik tlačit, dávalo nám to větší svobodu,“ zmiňuje Jiří Prebsl, bývalý vedoucí technického úseku v Lužicích.I tak ale už v sedmdesátých letech na Iglu tvrdě dolehla normalizace – později se jen šeptalo, kteří zaměstnanci se v osmašedesátém aktivně angažovali, kdo na své ideje doplatil a kdo naopak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy rychle povýšil. Fabriku musel například opustit jeden svářeč, v důsledku čehož zdejší učiliště přišlo o kurz sváření, protože právě on jej do té doby vedl.

LÍNÝ SOCIALISMUS

Za socialismu putovala většina produkce do zahraničí. Přibližně osmdesát procent směřovalo na východní trhy, především do Sovětského svazu. Část produkce byla vyvážena například do západní Evropy, Jižní a Střední Ameriky nebo do Mexika. Zbylý podíl pokrýval poptávku v Československu. Export zajišťoval Podnik zahraničního obchodu. Poptávka po výrobcích byla obrovská. V 80. letech Igla ročně produkovala kolem dvaceti milionů jehel a padesáti milionů platin do textilních strojů a všechno se prodalo – dokonce nadále přetrvával nedostatek. Orientace Igly na východ znamenala po roce 1989 velké problémy a podnik ji málem nepřežil. Ale nepředbíhejme, stále budujeme socialismus a plníme další pětiletku. Igla je nositelem Řádu práce a Řádu rudého praporu a všichni plní plán na sto dvacet procent. „Těch sto dvacet byl standard. Kdo neplnil, tomu se to dopsalo,“ usmívá se Jan Švec.

Byla to zvláštní doba – komunisté přeměnili Československo na velký pracovní tábor. Pracovat museli všichni. Ten, kdo do práce nechodil, skončil za mřížemi. Kdo pracoval, měl razítko v občance. Bez razítka hrozil postih. Ale ne každý pracovat chtěl, a tak se tehdy říkalo, že nikdo nic nedělá, a přesto je všechno hotové, nebo že všichni kradou, ale nikde nic nechybí. Základní pravidla líného socialismu, který nemohl skončit jinak než kolapsem. Šlo přitom o hodně: podnik zaměstnával 500 lidí v Českých Budějovicích, 400 v Lužicích u Hodonína a přibližně stejný počet ve Valašských Kloboukách.

ESTÉBÁCI NA VRÁTNICI

Rok 1989 přinesl stávky a demonstrace. Lidé se shromažďovali na náměstích a vyjadřovali podporu studentům, společností zavládlo přesvědčení, že teď konečně se něco změní. Že se nebude opakovat rok 1968, kdy naděje rozjezdily tanky. Komunisté se ovšem nechtěli vzdát bez boje, svolávali vlastní demonstrace, ale většina lidí prahla po změně.

Tehdy se měnil svět a lidé v Igle byli u toho.

„Na vrátnici v listopadu 1989 hlídkovali dva estébáci, ptali se, kam jdeme, zjišťovali, jestli neneseme letáky. Ale bylo to marné, nezmohli nic. Jeden z těch estébáků k nám pak nastoupil do dělnické profese a několik let tady pracoval,“ vzpomíná další z letitých zaměstnanců Miroslav Musil.

Už první měsíce roku 1990 ukázaly, že se minulostí stávají nejen komunistické diktatury ve střední a východní Evropě, ale že se podobně hroutí i trh. S tím přestával fungovat také Podnik zahraničního obchodu, který zajišťoval export. „Naše obchodní oddělení vůbec netušilo, kdo byli našimi zákazníky, všechno se muselo stavět znovu. Vyvezli jsme třeba zboží za půl milionu dolarů do Ruska, ale fakturu nikdo nezaplatil. Bylo to velmi složité,“ zmiňuje Jiří Prebsl.

Nadějí tehdy byly barterové obchody – na východ dál směřovaly budějovické jehly, do republiky se za ně vracely třeba ponožky, punčochy nebo svetry. Při podniku vznikla prodejna, kde si lidé mohli zboží nakoupit, a utržené peníze tak zůstávaly v Československu. Jenže pořád to bylo zoufale málo. Někteří zaměstnanci se dokonce báli, aby místo mzdy nedostávali oděvy. Vedení společnosti cestovalo po Evropě, hledalo trhy a kontakty, ale všude naráželo na silnou pozici dvou značek: Kern-Liebers a Groz-Beckert.

JAK VÁM MŮŽEME POMOCI?

Muselo se něco stát. Jedinou cestou byla privatizace. Tehdejší ředitel rozhodl, že privatizovat se bude celá soustava podniků, tedy nejen Budějovice, ale i Lužice a Valašské Klobouky. Zamezil tak snahám a plánům, že jednotlivé pobočky získají různí majitelé. Budějovičtí mechanici například chvíli uvažovali o tom, že by zprivatizovali jen jednu dílnu, ale firma by se tak rozdrobila do řady malých, neviditelných a nakonec bezvýznamných dílků, které by už nikdo nikdy neslepil. Tehdy přišla i změna v názvu – národní podnik Igla se stal akciovou společností Akra. Stále ovšem s velmi nejistou budoucností.

„Dál jsme hledali nové zákazníky, byli jsme ve Švýcarsku, Francii, Německu, a při té příležitosti jsme se setkali i se zástupci Kern-Liebers. Jejich otázka mě zaskočila, zeptali se: Jak vám můžeme pomoci? Tenhle dotaz změnil všechno další směřování. Věděli jsme, že je tu někdo, kdo nás může provést nejistým obdobím,“ komentuje Jiří Prebsl.

A tak začala spolupráce Akry a Kern-Liebers. Dala práci několika desítkám lidí, současně nabídla prostor dalšímu vyjednávání. Zahraniční partner měl zájem o investici, chtěl koupit lužický závod. To však bylo v rozporu s vytyčenou strategií. Groz-Beckert byla ve skupině investorů jediná společnost se zájmem o koupi všech tří závodů. Tehdy se začala psát nová kapitola společnosti, která trvá dodnes. Igla, proměněná na Akru, je dnes Groz-Beckert. Tradice započatá v průmyslovém areálu už na počátku dvacátého století pokračuje dál.

TAJEMNÍ ŘEDITELÉ

Spíš s humorem dnes zaměstnanci vzpomínají na éru, která tu skončila rokem 1989. Vyprávějí o cvičeních civilní obrany, o všudypřítomném alkoholu, protože žádný „suchý zákon“ tehdy ještě neplatil, a tak se vlastně pořád slavilo: každý den měl někdo narozeniny, bujaré bývaly především oslavy MDŽ. Ve volném čase, který lidé dokázali najít i v pracovní době, si pro sebe vyráběli cirkulárky nebo míchačky a řešili, jak je pronesou přes vrátnici. Použitý materiál kupodivu nikde nechyběl. Léto zaměstnanci trávili společně na dovolených ROH, odborářská rekreace je zavedla do Krkonoš i do Tater. Pro děti zaměstnanců zase vznikl dětský tábor v Zátoni, kde každý ze čtyř turnusů nabídl místo pro tři sta dětí. Někteří zaměstnanci se dokonce přes podnik dostali i do zahraničí.

„Občas z toho byly aféry, vzpomínám si třeba na člověka, který se dal dohromady s kolegyní na pracovišti, soudruzi jim to rozmlouvali hlavně proto, že paní byla vdaná. Její manžel hrál závodně kuželky. Když se dostal do západního Německa, zůstal tam, a obecně se mělo za to, že utekl od manželky – že vlastně ona a její kolega mohli za to, že občan Československé socialistické republiky emigroval. To byl velký průšvih,“ vzpomíná Jan Švec.

Osmdesátá léta byla příznačná také v tom, že málokdo věděl, jak vypadají ředitelé. Přestože se obecně tvrdilo, že v republice vládne lid, v továrnách to tak nebylo. Nejvyšší pracovníci tvořili elitu v uzavřeném světě, a tak se někdy přihodilo, že na dílně vynadali procházejícímu řediteli, že tam nemá co dělat, protože nikdo nevěděl, že je právě vedení poctilo svou návštěvou. To už spíš lidi znali tváře těch, kteří se v továrně politicky angažovali, nebo tváře kolegů, jejichž fotografie nástěnkáři za příkladné plnění úkolů umisťovali na deskách cti.

Zajímavostí také je, že Igla měla už za socialismu svůj sálový počítač. Zatímco všichni počítali mzdy v Podniku výpočetní techniky (PVT), Igla disponovala vlastním zařízením. „Vedle nás ho měl jen velešínský Jihostroj. Samozřejmě ten počítač nemůžeme srovnávat s dnešními notebooky. Zabíral jedno patro a pečovalo o něj pětadvacet lidí,“ zmiňuje Pavel Štengl, bývalý zaměstnanec oddělení výpočetní techniky.

NOVÁ ÉRA

To všechno mohlo skončit a jedna legenda by byla časem zapomenuta. To všechno mohlo vzít zasvé, kdyby do Budějovic, Lužic a Valašských Klobouk nevstoupila společnost Groz-Beckert. Těch třicet let po roce 1989 se nese ve znamení značných investic do technologií, ale také lidí, výrazně se zvýšily mzdy. „Vedení firmy si uvědomuje, že pokud chce udržet dobré pracovníky a specialisty, musí tu být nastavené slušné platy,“ popisuje z vlastní zkušenosti Jan Švec.

Rostly mzdy, ale také efektivita a bezpečnost práce. Z národního podniku se za pár let stala firma západního střihu.

 „Groz-Beckert se navíc ukazuje jako velmi odpovědná společnost. Při nákupu se zavázala k likvidaci starých ekologických zátěží v půdě, jako jsou třeba oleje nebo trichlor. Dávno už s tím mohla skončit, protože to, co musela, udělala – ale firma pokračuje dál a investuje obrovské peníze do ochrany životního prostředí,“ poukazuje Jiří Prebsl. „Jeden z prvních projektů tohoto druhu byla stavba neutralizační stanice ve Valašských Kloboukách,“ doplňuje ho Josef Rösner. „To vše mě utvrzuje v tom, že Igla a následně Akra našla dobrého vlastníka,“ uzavírá Jiří Prebsl.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní speciál Barbara na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!