Jak ráda bych tak zůstala

Ty kameny tam jsou ve skutečnosti čtyři. Spolu s Věrou zahynula v koncentračním táboře Izbica i její starší sestra Hana. A také otec Otakar a maminka Melanie. Po Kohnových krom deníku zbylo ještě několik fotografií. Jejich osobní věci, knihy, oblečení, obrazy, nádobí, které každý den používali, zůstalo v bytě, do něhož se brzy přestěhovali noví – árijští – obyvatelé. Kdyby se Kalivodovi deníku vzdali, nezůstal by ani ten. Schovávat ho přitom nebylo bezpečné – vždyť ho psala židovská dívka. A vždyť v něm popisovala věci, které se židům během protektorátu děly: zaznamenala, jak museli nosit žluté hvězdy přišité na svrchnících i blůzách, jak děti nesměly chodit do školy, jak se chystali do nevyhnutelného transportu kamsi daleko.

Kdyby nepřišla druhá světová válka, Věrku by pravděpodobně čekal hezký život. Dobře se učila. Měla samé jedničky. Byla pilná, četla, kreslila, zajímala se o svět, dovedla pozorovat a uměla psát. Možná že by se z ní stala spisovatelka. Anebo by se vdala a měla by děti. A třeba by ještě dnes žila a vyprávěla svůj životní příběh vnoučatům a pravnoučatům.

Věra se narodila 26. června 1929 do rodiny Otakara Kohna, úředníka pracujícího pro továrnu Gustav Teller, která vyráběla železné zboží. Otakar se do Plzně přestěhoval v roce 1908 z Týna nad Vltavou. Zamiloval se do půvabné Melanie Langerové, která se narodila v Dobřívě u Rokycan. V roce 1912 se ale přestěhovala i s rodiči do Plzně. Tady se seznámila s Otakarem a v roce 1923 se vzali. O rok později se jim narodila Hana, Věrčina starší sestra. Když do Plzně napochodovali němečtí vojáci, bylo dívkám deset a patnáct let. Svět se začal měnit, a přitom se všichni snažili udržet zdání normálnosti, chodit do školy, studovat, pracovat, setkávat se s rodinou a přáteli. Žít své životy, dokud je čas.

Nejbližší Věrčinou osobou byla její sestřenice Edita Kohnová. Byly stejně staré a držely při sobě. Chodily spolu do dívčí obecné školy na dnešní Americké třídě v Plzni. Odtud to měla Věrka domů jen kousek, Kohnovi bydleli v Koperníkově ulici číslo 9, v hezkém rohovém domě s vysokými stropy. Obě dívky prospívaly výborně. Obecní školu měly ukončit v roce 1940 a plánovaly další studia. Edita si vybrala dívčí reálku, Věrka chtěla nastoupit na II. Měšťanskou školu pro dívky na Doudlevecké třídě. „Plány jim ale překazilo rozhodnutí protektorátní vlády vyloučit židovské žáky z českých škol, které vstoupilo v platnost od počátku školního roku 1940/1941. Následující školní rok proto Věra s Editou navštěvovaly soukromé vyučování, při kterém probíraly látku učenou na gymnáziích a měšťanských školách,“ říká Jiří Sankot, znalec Věrčina příběhu, který už roky pátrá po dalších detailech ze života této dívky.

Věru, Editu a další děvčata a hochy z židovských rodin učili mimo jiné i židovští absolventi středních škol nebo vysokoškoláci, kteří museli v listopadu 1939 studium ukončit kvůli uzavření českých vysokých škol. Učilo se různě, třeba i po rodinách, v bytech. Dva z učitelů Věrky Kohnové byli bývalí spolužáci cestovatele Miroslava Zikmunda z reálného gymnázia, a to Josef Šmolka a Karel Körper, kteří odmaturovali v roce 1938. Oba byli – stejně jako Věra a její rodiče – deportováni do Terezína lednovými transporty v roce 1942. (...)

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz