Ještě o nich uslyšíme
Do Juventusu za Pavlem Nedvědem
Sedmnáctiletý Nicolas Penner z Českých Budějovic měl odmalička rád míč a kopání do něj. Přiznává s úsměvem, že to bylo v každé volné chvilce. Tohle živé a neposedné dítě jednoznačně patřilo do sportu. Maminka Kamila jej proto nejprve ve třech letech přihlásila na hokej. Nicolas hrál za Motor a také plaval.
„V pěti letech jsem se dočkal. Začal jsem navštěvovat přípravku Dynama České Budějovice na Složišti. Tam jsem to fakt miloval a zůstal jsem tu do čtrnácti,“ vypráví Nicolas.
Bylo zřejmé, že nadějný fotbalista musí jít dál. Přestoupil tedy do pražské Sparty. „Ten přechod byl opravdu těžký, velké město, nová škola, spoluhráči, internát. Přišlo i první zranění, které mě na nějakou dobu vyřadilo ze hry. Nebyl jsem na tom fyzicky dobře, celé to trvalo rok. Pak jsem si zvykl a všechno se srovnalo,“ popisuje.
A úspěchy se dostavily. Nicolas v AC Sparta Praha zazářil. Získal nominaci do reprezentace hráčů do patnácti let, následoval reprezentační výběr fotbalistů o rok starších. Při zápase s Německem vstřelil mladým protihráčům parádní gól. Všimli si ho. Na srazu v turinském Juventusu také uspěl a velkoklub, v jehož čele nyní stojí dlouholetý český hráč a reprezentant Pavel Nedvěd, projevil o mladého záložníka vážný zájem. Do Juventusu Turín nastoupil v červnu loňského roku. S přestupem se totiž čekalo na Nicolasovy šestnácté narozeniny.
„Chodím teď na střední školu Liceo Juventus, bydlím v akademii, kde jsou se mnou kluci do devatenácti let. Náš denní režim je jasný: škola, trénink, zápasy. A když máme nějaké to volno, zajdeme si na jídlo nebo na zmrzlinu do centra Turína, který je moc hezký,“ popisuje.
Když se jednou za čas dostane domů, nejradši svůj čas tráví s rodinou. „Zajdu se taky podívat na bývalé spoluhráče a kamarády na fotbal. Mám podporu celé rodiny, nejvíc mi fandí mamka s mým bráchou Honzíkem a babička s dědou. Mamka se mnou od mých pěti let všechno prožívá, dělá toho pro mě strašně moc, jsem jí vděčný. Teď, když jsem tak daleko, je to můj přítel na telefonu,“ doplňuje Nicolas.
Popis dalších zájmů mladého fotbalisty je trochu úsměvný, míč totiž Nicolas téměř nikdy neopouští. „Baví mě fotbal na všechny způsoby. Blbnout a kopat si s mým bráchou, hrát FIFU na X-boxu. Miluju fotbal. Můj sen je patřit mezi nejlepší fotbalisty světa, takže mám co dělat. V klubu, jako je Juventus, vám fakt nikdo nedá nic zadarmo, a já jako cizinec tady musím makat na sto dvacet procent, abych uspěl. Když se mi ale na hřišti daří, jsem šťastný,“ říká.
Sezona v Juventusu je podle něj opravdu náročná. Hraje se série A, Liga mistrů a italský Pohár. Nicolase teď čeká spousta těžkých zápasů. V polovině října by měl letět na reprezentační sraz hráčů do osmnácti let, kde se utká s Holandskem. Hned poté se přesune na dva přátelské zápasy do Anglie. „Moc se těším na kluky a českou partu. Držte mi palce, ať se mně i českému fotbalu v budoucnu daří líp než teď. Já do toho dám všechno,“ uzavírá.
Matematička a hyperrealismus
Eliška Korcová dovršila šestnáct let, žije a studuje v Českých Budějovicích. Nyní je v sextě Gymnázia J. V. Jirsíka. Její talent má více tváří – exaktní matematické myšlení, vysoké IQ a mimořádné vlohy pro výtvarnou tvorbu.
„Kreslila jsem ráda odmala. Když jsem ještě byla na základní škole, navštěvovala jsem i výtvarný kroužek, ale ačkoliv mě to tam bavilo, žádné výrazné zlepšení odtud nevzešlo, nebo jsem to tak aspoň necítila. Myslím, že doopravdy jsem se o kreslení, zejména o portréty, začala zajímat, až když jsem asi v jedenácti letech objevila českou youtuberku, která natáčela speedarty. To jsou zrychlená videa, ve kterých se kreslí,“ vzpomíná.
Fascinovalo ji, jak youtuberka dokáže zachytit lidskou tvář na papíře, a jednoduše se rozhodla, že to zkusí taky. První pokusy byly jen ušmudlané napodobeniny obličejů, ale s každým dalším výtvorem viděla zlepšení. „Občas kreslím i zvířata, celé postavy nebo jiné realistické motivy, ale portréty jsou mým číslem jedna,“ říká Eliška.
U technických oborů jí to trvalo déle. Škola jí nikdy nedělala problémy, ale až jako studentka gymnázia se začala umisťovat na předních místech matematických a fyzikálních olympiád a uvědomila si, že k těmto oborům má blíž než ostatní. Její zájem pak překročil školní osnovy.
„Radost mám vždycky, když splním nějakou výzvu, ať už dokončím kresbu, spočítám těžký příklad nebo vyhraju soutěž – samozřejmě čím náročnější úkol, tím víc mě těší jeho pokoření. Mezi moje největší úspěchy patří loňská výhra krajského kola fyzikální olympiády. Silný okamžik pro mě nastal poté, co jsem si nechala změřit IQ, protože jsem vyhrála poukaz na testování od Mensy v logické olympiádě. Příliš jsem od toho nečekala, naopak jsem se bála, že budu z výsledku zklamaná. Úlohy v testu mi ale nakonec tak náročné nepřipadaly. Po pár týdnech mi přišel oznamující dopis, že hodnota mého IQ je 164.“
Ráda také chodí na různé pěší túry, navíc si poslední rok zamilovala společenský tanec. Loni začala se svou třídou chodit do tanečních, a vůbec prý nečekala, že ji to bude tak bavit. Navázala pokračovacími kurzy a ráda by se tanci věnovala i dál.
Když Eliška porovnává vývoj své výtvarné tvorby od začátku a vidí svůj posun, je to podle ní skvělý pocit. Stále ale není spokojená. „Pro kresbu je nejdůležitější nevzdat to po prvním nepodařeném obrázku. Každý další bude lepší. Vlohy sehrají svou roli, ale nestačí na to, aby se z vás stal umělec, to pak musíte nastoupit sami a něco pro to udělat. Samozřejmě kreslit co nejčastěji, ale také si třeba v případě portrétů nastudovat lidskou anatomii – jak velké jsou oči, jak dlouhý nos, jak široký krk,“ vyjmenovává.
Lidé kolem ní tvrdí, že její práce jsou skvělé ukázky hyperrealismu – stylu, který si klade za cíl co nejpřesněji zachytit kreslený objekt. Ona si ale myslí, že k tomu má ještě daleko. „Soustředím se na to, abych se mu přinejmenším přiblížila.“
Potřebuji vědět, jak věci kolem nás fungují
Sedmnáctiletou Karolínu Fárníkovou z Bechyně, studentku Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře, k chemii přivedl otec. Je vědeckým pracovníkem Akademie věd v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského v Praze. Ona i její bratr trávili čas u něj v laboratoři. Pro Karolínu bylo setkání s otcovým oborem osudové.
„Kromě toho, že se nám snažil vysvětlovat své experimenty, které jsou spíš fyzikálního charakteru, a ukazoval nám různé pokusy s lasery, taky mi zařídil stáže v jiných laboratořích. V Ústavu fyzikální chemie se věnují i studentům školního věku a já pomáhala s přípravou základních pokusů, které zahrnovaly hlavně elektrochemii. To jsem poprvé dělala v létě po absolvování páté třídy a zaujalo mě to natolik, že jsem si to další rok zopakovala,“ vypráví.
Po druhých takto strávených prázdninách nastoupila do sekundy gymnázia, kdy měli poprvé mít hodiny chemie. Na ty se neskutečně těšila. V táborském gymnázium její zájem propukl naplno. Učitel Petr Koloros jí nabídl účast na chemické olympiádě. „Po relativně úspěšném krajském kole jsem se rozhodla jet na letní tábor Běstvinka, což je akce pro ‚olympijské‘ chemiky a biology. Akce je určená pro žáky základních škol. Existuje ale i varianta pro středoškoláky s názvem Běstvina. S pomocí pana učitele Kolorose, na něhož s vděčností vzpomínám a který vloni bohužel podlehl těžké nemoci, jsem se tam dostala. Pak se mi dokonce podařilo se na vysněnou Běstvinu probojovat přes starší kategorii,“ uvádí.
Někdy se daří, jindy ne, ale nadějná chemička všechny nezdary povýšila na cennou zkušenost. „Loňské národní kolo chemické olympiády jsem se umístila až na jedné z posledních příček, ani bodový zisk nebyl nejvyšší. Byla jsem nemocná, což rozhodně nepomohlo. Opravdu stačí málo, aby se dobrý výsledek vzdálil, třeba zadání chybné hodnoty do kalkulačky.“
Velký úspěch ji ale neminul. Karolína se svým týmem vloni obsadila v silné konkurenci evropské středoškolské přírodovědné olympiády EUSO ve slovinské Lublani osmnácté místo, které ale reálně odpovídá stříbru. Krajské kolo chemické olympiády v roce 2017 pro ni také znamenalo průlom. V kategorii A, která je určena pro žáky 3. a 4. ročníků středních škol, se jako druhačka umístila na třetím místě. Nutno dodat, že za skvělou reprezentací svého regionu získala Karolína Fárníková i ocenění Jihočeského kraje.
„Potřebuju vědět, jak věci kolem nás fungují a proč tomu tak je. Poznávání studentů se stejným zájmem a mentalitou mě stále žene dál. Chodím taky na dramatiku, procvičuji si vystupování před lidmi, což se mi zřejmě bude v budoucnu hodit. V tuhle chvíli se připravuji na chemickou olympiádu kategorie A, za chvíli by snad měla přijít i první série KSICHTu (Korespondenční seminář inspirovaný chemickou tematikou). Zároveň jsem letos zahájila stáž v laboratoři teoretické chemie na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského v Praze, kde se budu věnovat teoretickým výpočtům z oblasti fyzikální chemie, což je obor, kterému bych se ráda v budoucnosti věnovala.“
Projekt, na kterém se podílí, jsou teoretické výpočty atmosférických molekul a klastrů, které úzce souvisejí a navazují na konkrétní experimenty, jež se dělají přímo v ústavu. Tato stáž je možná jen díky podpoře ústavu vůči mladým studentům, ale i díky pochopení, s nímž se Karolína setkává na táborském gymnáziu.
Za tanečním snem do Prahy
V lednu příštího roku bude tanečník společenských tanců Davidl Jodl z Českých Budějovic startovat ve všech soutěžích už za dospělé. Letos mu bylo osmnáct, studuje Obchodní akademii v Praze, kde také přes týden žije a trénuje. Výběr střední školy pro něj nebyl náhodný. Talentovaný tanečník potřeboval být blíže svému snu – profesionálnímu tréninku, na nějž krajské měřítko a časové možnosti už nestačily.
„K tanci jsem se dostal v osmi letech díky kamarádce, která potřebovala kluka do tanečního kroužku, ona po týdnu skončila, já vydržel dva roky. Samozřejmě, že jsme tam spíš hráli různé hry, o opravdový trénink nešlo. Jenže když mamka viděla, že mě pohyb a tanec baví, začala hledat taneční klub. Brzy jsme pak objevili i taneční soutěže,“ otevírá své vyprávění David.
Posouval se dál, měnily se i taneční partnerky, až přišlo klíčové setkání s tehdy osmnáctiletou Barborou Fellinghauerovou, finalistkou mistrovství České republiky a českou reprezentantkou, jež Davida s jeho současnou taneční partnerkou Klárou Faltusovou trénuje dodnes.
„Tanec se stal nedílnou součástí mého života. Z této sféry pocházejí mnozí moji kamarádi, rodiče mě nesmírně podporují. Mám pocit, že tohle umění vás tak trochu připraví na život. Musíte být především trpěliví, třeba se nějaký krok nebo figura dlouho nevede, chce to vytrvalost a pokoru,“ říká.
Naučil se rozumět vlastnímu tělu, objevil svaly, o nichž neměl ani tušení. Makal, dřel. Úspěchy přišly třeba v podobě zisku titulu Mistři České republiky v latinských tancích družstev do 21 let nebo účasti ve finále Mistrovství České republiky ve standardních tancích do 21 let.
„Nejčerstvější euforie je ale ze soutěže v Itálii, kde jsme tančili standard proti nejlepšímu dospělému páru světa – Dmitry Zharkovovi a Anastasii Klokotové. Nakonec jsme z téměř osmdesáti párů skončili dvaadvacátí, což byl pro nás v dospělé kategorii mimořádný úspěch,“ vypravuje David, kterého kromě tance baví fotbal, hokej, lyžování, plavání a cestování. Díky tanci se třeba podíval i do Dubaje.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!