Jídlo? Stačila mi vodka

Proč Češi pijí?

Alkoholismus je nevyléčitelná nemoc. Někdo ji má vrozenou, někdo se k ní propíjí dvacet let. Problém není, když si dáte desítku piva nebo skleničku vína denně, problém přichází ve chvíli, když člověk nad pitím ztrácí kontrolu.

Jak to poznám?

Začínající alkoholik jde třeba na dvě piva, ale ty dvě nedodrží. Pak to pokračuje, kvůli chlastu zanedbá něco v práci nebo nejede s dětmi na výlet, jak slíbil. To už by měl zpozornět, protože pomalu našlapuje na cestě do pekel.

Pití alkoholu je v Čechách standard. Když se mu někdo vyhýbá, je podezřelý.

Jasně, normální je přinést na návštěvu flašku. Vůbec se tady nerespektuje, že moderní je nepít. Alkohol je jedna z nejtvrdších drog, jenže společností ohromně tolerovaná, omlouvaná, a to tak moc, že si za nejvyššího představitele státu zvolíme člověka, který veřejně pije tvrdý. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že alkoholismus je v každé české rodině. 

Odmítá alkoholik přijmout, že má s pitím problém?

Nechce si to přiznat většina. I když jsou na dně. Jednoduše ze strachu: pití lidé vnímají jako slabost, jako něco, s čím může mít problém jenom ten, kdo nemá pevnou vůli. Bude se někdo vysmívat člověku, že nedokáže zastavit průjem? Já si to taky dlouho nechtěla přiznat. Pila jsem tři flašky vodky denně a říkala: Jděte do háje, mně to chutná, co vám do toho je? Když vám chutná čokoláda, tak si ji taky koupíte! Bránila jsem se tomu, že bych mohla být na chlastu závislá.

U žen začíná pití často na mateřské.

Dneska určitě jo. Já na mateřské neměla čas, prala jsem na valše pleny, všechno stálo na mně, rodina, domácnost, kuchyně, úklid. Teď mají holky daleko jednodušší život, dovedou se i nudit. Vysedávají v kavárně s kamarádkou a pijí víno. Pokud žijí v satelitním městečku, zavřené ve své haciendě, pijí doma. Navíc mají lidé víc peněz – můžou přes den daleko víc utratit. Já nikdy nebyla bohatá, a tak, abych zabavila děti, chodili jsme do lesa, to dělám i s vnoučaty, poznávají stromy, učí se bylinky, nesedíme někde v zábavním nebo nákupním centru.

Hovořila jste o genetice, říkáte, že alkoholismus může být vrozený. Znám ale řadu lidí, kteří se tomu dokázali vzepřít právě proto, že táta nebo máma pili.

Častější model je, že potomci alkoholiků chlastají taky. Znám ženu, která do šestapadesáti let nepila, protože nechtěla skončit jako její rodiče. Pak se napila a do dvou let spala na ulici. Alkoholismus chodí pomalu, číhá, já se k němu propracovávala třicet let. Člověk nemusí nutně projít nějakou krizovou situací, aby se začal upíjet. Je jedno, z jaké je sociální vrstvy, pijí všichni. Bezdomovci i soudci. Chudí stejně jako bohatí, když do toho spadnou, všichni nakonec budou chlastat voňavky, když doma nenajdou nic jiného.

Pila jste parfémy?

Ochutnala jsem i čisticí prostředky nebo kapky do nosu. Člověk je nula, otrok chlastu. Udělá cokoliv, aby se napil.

V Budějovicích jste založila Anonymní alkoholiky. Chtěl jsem se zeptat, jak vypadá průměrný klient, ale začínám mít pocit, že to bude průřez celou společností, že byste mohla průměrného klienta popsat jako průměrného Čecha.

Jasně, jsou to chlapi, ženský, roli nehraje věk ani povolání. Jen přibývá mladších lidí, to mě hodně mrzí. Přitom dneska mají mladí tolik šancí, můžou cestovat, sportovat. Tolik možností, jaké generace před nimi nikdy neměly. Pro nás byl chlast únik k máničkám, pili jsme proti režimu. (směje se)

Je vůbec v Budějcích možné nazývat sdružení Anonymní alkoholici? Vždyť se tu všichni znají.

Může se stát, že tam potkáte někoho, s kým se znáte. Ale podmínkou mítinků je, že se nic nesmí vynést ven. Co se tam řekne, tam taky zůstane.

Když některý z klientů nepřijde, snažíte se ho kontaktovat?

To nejde, nemůžu nikoho nutit, aby chodil na sezení Anonymních alkoholiků.

Co když do toho ale spadnul znovu?

Musí najít sílu, aby sám zase přišel. Jestli si člověk jednou přizná, že má s pitím problém, bude mít snahu se z toho vysekat. Nikoho za recidivu neodsuzuju. Selhat je lidské. Kolikrát v životě selžeme v jiných situacích? A vždycky se z toho sebereme a jedeme dál. Takže ti lidé pak přijdou podruhé, potřetí, protože vědí, že jim sezení s námi pomáhá, něco spolu sdílíme, podporujeme se.

Jak často se potkáváte?

Jednou týdně, chodím tam pravidelně.

Tají lidé před svou rodinou, že navštěvují Anonymní alkoholiky?

Na začátku o tom doma nemluví. Pak to ale přiznávají a někdy je tam doprovázejí jejich rodiny, stane se to součástí jejich života.

Jak se stal alkohol součástí vašeho života?

Můj táta pil a já to nesnášela. Býval agresivní, pak prodělal úraz a pil ještě víc. Vlastně se uchlastal. Pocházím z Moravy, tam se vždycky pilo trochu víc než v Čechách, k Budějcům jsem přišla před pětadvaceti lety. Třicet let jsem pila tak nějak s mírou, občas jsem se zmrskala, prostě skoro běžný život. Zažila jsem tragédie – vyhořel mi dům, vnuk se narodil s postižením, ale pořád jsem nebyla alkoholička. I když mi mohly geny napovědět, že jednou budu.

Kdy to tedy přišlo?

Ovdověla jsem, stal se mi pracovní úraz, získala jsem invalidní důchod. A s ním fůru času. Chodila jsem do hospod, všichni mě tady znali a taky věděli, že je se mnou legrace, zpívali jsme, byla zábava. Jenže pak jsem začala popíjet i doma. Nebyla jsem najednou za nikoho zodpovědná, měla jsem naprostou svobodu, mohla jsem si sednout, dát si nohy na stůl a otevřít si vodku.

Jak to u vás doma vypadalo?

Přestala jsem mýt nádobí, všude byl bordel, vůbec mi to nevadilo. Nejedla jsem – všechno se dá zapít. Měla jsem pocit, že nemám ani čas vařit.

Chlastat je činnost?

Obrovsky náročná, buď jsem spala, nebo chlastala. Děti mi tenkrát říkaly, že to s chlastem přeháním, a mě to tak uráželo! Dovedlo mě to k tomu, že jsem začala nesnášet lidi. Byla jsem na dně alkoholismu, chovala jsem se jako dementní člověk, vadilo mi všechno – děti, vnuci, každej. Vyháněla jsem návštěvy, abych mohla zůstat doma s flaškou.

Dalo se to zvládnout z důchodu?

Nejedla jsem, takže dalo. Naštěstí jsem si v té době nenasekala dluhy. Pila jsem tři flašky vodky denně a vůbec jsem neměla pocit, že jsem opilá. Po prvním ranním loku jsem se cítila šťastná. Někdy jsem zvracela, ale stejně jsem ten žaludek vždycky přepila.

Jak jste se z toho dokázala dostat?

Skončila jsem na psychiatrii, odvezly mě tam děti. Střízlivěla jsem pod lékařským dohledem, měla jsem v krvi čtyři promile alkoholu. Vlastně jsem měla být mrtvá. Jedinou záchranou tam pro mě byl lékařský dohled. Protože chuť napít se byla obrovská. Lidé jsou v tuhle chvíli schopní vyskočit z okna a utíkat nazí na první benzinku, kde ukradnou flašku. Je to ponižující, ale člověk v tu chvíli stejně už ztratil všechnu důstojnost. Jednu známou operovali a museli jí při tom píchat alkohol do žíly, aby během operace nezkolabovala.

V nemocnici vám doporučili léčbu?

Tam to se mnou probírali a doporučili mi Červený Dvůr. Já ale tu léčebnu paradoxně nejdřív brala jako ostudu, kolovaly řeči o klecích a zvracení do kbelíku. Nicméně jsem se hecla, rozhodla jsem se, že nastoupím na léčení.

To přišlo hned po propuštění z nemocnice?

To bych byla ráda, ale musela jsem čekat tři měsíce, než se tam uvolnilo místo.

Pila jste v té době?

Vůbec ne. Já byla kvartální alkoholik. Měla jsem doma chlast, ale nepila jsem, a pak jsem se jednou ožrala a chlastala furt. Nebyla lidská síla, která by to dokázala zastavit. Takže jsem vydržela nepít. Nastoupila jsem na léčení, byla jsem tam čtvrt roku, a od té doby nepiju.

Jak je to dlouho?

Dvanáct let jsem se nenapila.

Bývá někdy ještě chuť?

Tu už nemám, ale někdy za mnou přicházejí alkoholické sny. Zdá se mi, že piju. Cítím ten smrad, cítím, jak mi to teče do žaludku, třeba i u toho tančím s mrtvolami na krumlovském zámku. Vzbudím se a nevěřím, že jsem nepila, jak živý to byl sen.

Co se vám pak honí hlavou?

Křičím třeba: Kdy už mi ten chlast dá pokoj? Chlast je našeptávač. Říká: Jdi do nonstopu a kup si flašku, vždyť jedna tě nezabije. Udělej to. Musela jsem se tomu tvrdě postavit, nejdřív jsem brečela, ale pak jsem se naštvala. Chlast ze mě dělal otroka, já mu sloužila. To už nechci nikdy zažít.

V léčebně jste se poprvé setkala s Anonymními alkoholiky?

Tam jsem se o nich doslechla a pak jsem je v Budějcích založila. Jsem tam těch dvanáct let, co nepiju.

Vyčítáte si dneska ty roky?

Neomlouvám se a ani si to nevyčítám. Alkoholismus je skutečně smrtelná, nevyléčitelná nemoc, a já ji měla, respektive mám, protože jedinou cestou je teď pro mě abstinence. Zůstala mi jedna velká závislost, cigarety, toho už se asi nezbavím.

Jak jste vyřešila volný čas?
Začala jsem žít úplně jinak, našla cestu k vnoučatům, přírodě, vystudovala jsem univerzitu třetího věku. Do života mi zase přišla radost, všímám si hezkých věcí, těším se na to, co přijde, cítím se šťastná. Třeba když pracuju na zahradě nebo peču buchty.

Přidáváte do nich rum?

Když jsou pro návštěvu, tak klidně. Někdy tu mívám pro hosty i pivo. Nebojím se mít pivo doma. Já těch dvanáct let, co nechlastám, jen tak nezahodím.

Anonymní alkoholici

Dům sv. Pavla

Riegrova 32, Č. Budějovice

Web: www.anonymnialkoholici.cz

E-mail: aacbudejovice@seznam.cz

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.