Kameny zmizelých pro rodinu Pollakovu

Bádali jste už v dějinách několika míst. V čem je Poříčí výjimečné?

Jednak svou dlouhou historií přesahující 500 let a také tím, že v něm žily i významné osobnosti. Z nich je nejznámější loďmistr a mecenáš Adalbert Lanna, který byl u poříčských obyvatel oblíbený svou skromností a lidskostí. Tu dokládá například fakt, že když bylo v roce 1848 zrušeno poddanství a lidé se z něho mohli vyplatit, Lanna svým poříčským poddaným tyto poplatky odpustil. Další významnou osobností byl českobudějovický starosta Eduard Claudi, jehož otec Matthäus Wenzel Klaudy se zasloužil o vznik českobudějovické nemocnice v místech dnešní hlavní pošty na Senovážném náměstí, uspořádal také městský archiv a sepsal rozsáhlou historii o městech Rudolfov a České Budějovice. Ještě bychom chtěli zmínit Františka Josefa Pachnera, ve své době významného podnikatele, vlastníka dvou papíren v Českém Krumlově. Přestože to byl domov takovýchto osobností, mnoho lidí o jeho existenci vůbec nevědělo. Dnes je situace lepší, přesto by si zámeček zasloužil, aby se o něm vědělo více. I proto jsme knihu napsali.

Kolik času jste práci na knize věnovali a co bylo nejtěžší?

Zámeček jsme začali obcházet v roce 2013. Již tehdy byl ve špatném stavu a celý zarostlý. Nakukovali jsme dovnitř škvírami mezi prkny zatlučených oken a snažili se něco zajímavého zahlédnout. Měli jsme štěstí, že zrovna ten den se tam byla podívat jedna mladá paní a zavolala nás, jestli se nechceme podívat dovnitř. Samozřejmě jsme šli a prolezli s ní zámeček od sklepa po půdu. Bydlela tam jako malá se svou maminkou a babičkou, ukazovala nám, kde měli kuchyň a další pokoje. Po tomto zážitku se nám v hlavě začaly vynořovat otázky: Kdo všechno tu kdysi žil, co prožíval? Bohužel jsme na ně nenašli odpověď, protože neexistovala žádná práce, která by zcela uspokojila naši zvědavost. Začali jsme tedy pátrat sami a díky tomu vznikla tato kniha, která je zatím jedinou ucelenou prací na toto téma. Knihu samotnou jsme začali sepisovat v roce 2018, čemuž předcházelo sbírání informací; mezitím jsme pracovali i na jiných projektech. Hodně těžké bylo například najít kontakt na osobu příbuznou s židovskou rodinou Pollaků a sehnat fotografie právě k této rodině. Knihu jsme stále rozšiřovali a k těm nejzajímavějším informacím jsme se dostali až v době, kdy byla skoro hotová.

Zažili jste při hledání dokumentů nějaké příjemné překvapení?

Díky práci na knize jsme se dostali do míst, kam se člověk běžně nepodívá. Například na oratoř boršovského kostela nebo za jeho oltář, kde jsme hledali náhrobní kámen Jana Kalkreitara, majitele Poříčí zemřelého v roce 1574. Zážitkem bylo, když jsme objevili dochovaný popis události z roku 1423 v Popravčí knize pánů z Rožmberka, vztahující se přímo k poříčskému zámečku. Jednalo se o vraždu vlastníka Poříčí Petra Svatomíra z Doudleb. Potěšily nás fotografie nalezené v archivu památkového ústavu, na nichž bylo ještě zasklené hlavní schodiště, nebo socha svatého Leopolda, ještě stojící u brány do hospodářského dvora. Hodně jsme se zaradovali nad fotografií od pana von Klaudy, na které byla vidět ještě původní dřevěná konstrukce pavlače na nádvoří poříčského zámečku. 

Která setkání vám tato práce přinesla?

Spoustu. Například s manželi Vilánkovými, majiteli zámečku, kteří nás předtím vůbec neznali, a přesto jsme měli jejich důvěru. Od začátku se zajímali o naši práci, umožnili nám, abychom se mohli v průběhu rekonstrukce v klidu pohybovat uvnitř zámečku a fotit si vše, co jsme chtěli. Bylo vidět, že mají stejný zájem jako my – zjistit co nejvíce informací o zámečku a lidech, kteří za jeho zdmi žili. Stejně jako nás, i je velmi zajímal tragický osud posledních majitelů před 2. světovou válkou – židovské rodiny Pollakovy. Hodně dojemné bylo setkání s Blaženkou Slavíkovou a Tamarou Čuříkovou, které jsou praneteřemi těchto židovských majitelů zámečku. Maminka paní Blaženky pobývala na zámečku často, s Eliškou Pollakovou byly sestřenice a zároveň i nejlepší kamarádky. Během války byla celá rodina Pollakova zavražděna v koncentračním táboře a Blaženčina maminka se s tím nikdy nesmířila. Bylo to pro ni tak bolestné, že se u nich doma o tom téměř nemluvilo. Blaženka se teprve od nás dozvěděla bližší informace a to nás s ní sblížilo natolik, že jsme se stali přáteli. Vzácné setkání pro nás bylo s panem Stephanem von Klaudy, potomkem rytířského rodu, který areál vlastnil mezi lety 1854 až 1915. Pan Klaudy nám poskytl velké množství fotografií a také dvě rodinné kroniky s cennými informacemi. I s ním jsme stále v kontaktu.

Na osudy kterých obyvatel jste se nejvíc zaměřili a proč?

Jednoznačně je to židovská rodina Pollakova. Jako jediní z majitelů o zámeček přišli tak, že jim byl sebrán (všichni předchozí vlastníci ho prodali). Pollakovi přišli nejen o zámeček, ale i o to nejcennější – o své životy. Není to až tak dávno, a přitom se o nich téměř nic nevědělo. Ve všeobecném povědomí bylo jen to, že to byli Židé a zemřeli v koncentráku. Dokonce jsme slyšeli i názor, že se Pollakovi hlásili k Němcům, což samozřejmě není pravda. Cítili jsme, že se jim udála velká křivda a že si zaslouží, aby se o nich vědělo víc a nezapomnělo se na ně. A to se nám, myslím, nakonec i povedlo. Máme jejich fotografie, a dokonce i dopisy, které psali v Poříčí těsně před transportem do Terezína. Z těch dopisů až mrazí, člověk se může více vcítit do toho, co asi prožívali. Těší nás, že na základě naší knihy a spolupráce s potomky židovské rodiny se nám podařilo zajistit tzv. stolpersteiny pro Maxe, Hedviku a Elišku Pollakovy. Stolpersteiny, česky též kameny zmizelých, doslova „kameny, o které je třeba klopýtnout“, jsou dlažební kostky zakončené mosaznou destičkou nesoucí text, vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu. Kameny rodiny Pollakovy budou umístěny u zámečku, který byl jejich domovem. 

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz