Karel Fořt: Dramatické útěky před totalitou

Motorky, na nich dva tři muži. Motory jsou v temném tichu noci zoufale hlučné. Jejich zvuk se rozléhá tmou. Stromy je netlumí. Zatraceně! Tep mužů se zrychluje. Bezděčně šlápnou ještě víc na plyn. Ještě kousek. Ještě! Hranice! Je volná! Seskakují ze strojů, motorky padají do borůvčí. Hluk utichá a dvě temné postavy splývají se zemí, mizí, plíží se. Píše se rok 1950, a tak blízko ke státní hranici, jak oni jsou, už není možné se legálně přiblížit. Muži skryti v temnotě unikají před smrtí. Unikají k životu. Ke svobodě.

Kněz Karel Fořt a dva jeho přátelé kněží z vimperské fary se proplížili na německé území, skryti milosrdnou tmou. Terén dobře znali. Plížili se neslyšně přes státní hranici. Jen srnu vyplašili v mlází. Tehdy ještě nebyla republika obehnaná ostnatými dráty. Ale o rok později už bylo území, kudy kněží prchali, vyklizené, lidé se museli vystěhovat a bylo zřízeno vojenské pohraniční pásmo. Československá republika byla neprodyšně uzavřena.

Karlu Fořtovi bylo v době útěku dvacet devět let. Neměl za sebou lehké mládí a před sebou žádnou cestu růžovým sadem. Ale jednoduché cesty neměl Karel Fořt rád. Útěk z Vimperku se mužům podařilo uskutečnit přesně za vteřinu dvanáct. A díky statečnosti několika lidí. Státní bezpečnost se chystala do Vimperku se zcela konkrétním cílem – zakročit proti kněžím. Spojovatelka stačila muže včas varovat. Jinak by se jméno Karla Fořta stalo zřejmě jedním ze jmen tragických obětí komunistické totalitní zvůle.

NÁHRADNÍK NA SMRT

Postup komunistické moci proti církvi se v té době začal výrazně stupňovat. Církev byla poslední a jedinou skutečnou baštou, která ve své semknutosti mohla být režimu nebezpečná. Komunisté nejprve uspořádali soudní procesy s řeholníky a vysokými hodnostáři. Na sklonku 40. let měli přijít na řadu venkovští kněží.

V prosinci 1949 posloužil jako záminka tzv. čihošťský zázrak. Pohybující se kříže v kostele, jehož příčina nebyla dosud spolehlivě vysvětlena, chtěli komunisté využít k proticírkevní akci a monstrprocesu. Vykonstruovali propagandistický případ, podle nějž měl farář Josef Toufar na příkaz z Vatikánu a Spojených států v číhošťském kostelíku nainstalovat zařízení, které při mši rozhýbalo kříž. A podněcovat tak jeho prostřednictvím věřící k protikomunistickému vystoupení. Faráře Toufara Státní bezpečnost ihned zatkla, naplánovaný proces měl rozbít důvěru věřících v církev a její pravdomluvnost. Cílem chladnokrevné manipulace měla být justiční vražda. Josef Toufar, ale před soudem nestanul. Estébák Ladislav Mácha jej ještě před procesem brutálně utýral k smrti. Karel Fořt se domníval, že on a další dva katoličtí duchovní měli být náhradou za Josefa Toufara. Podle jeho informací měli být obviněni z vraždy dvou lidí, jejichž těla se našla v šumavských lesích. Smyčka, kterou kolem nich StB stahovala, se nestačila zadrhnout.

DĚTSTVÍ, SKAUTING A GESTAPO

Karel Fořt se narodil 8. listopadu 1921 v Rožmitále pod Třemšínem, ale nebyl mu ani rok, když se s rodiči přestěhoval do jihočeských Skočic. Tatínek Karla Fořta byl četníkem a Skočice byly jeho novým působištěm. Po několika letech byl převelen do Horažďovic.

„Moje rodné město náleželo dříve k okresu Blatná a ten zase politicky spadal pod Strakonice. To už jsou nějaké jižní Čechy! Já jsem se ostatně v Rožmitále jen narodil, ale do svých šesti let jsem vyrůstal ve Skočicích na Vodňansku. Pak jsem žil v Horažďovicích a od patnácti let studoval v Českých Budějovicích. Nemám jinou vlast než jižní Čechy,“ vyznával se Karel Fořt.

V Horažďovicích začal chodit do školy a seznámil se se skautingem, kterému už zůstal celý život věrný. Nejen na gymnáziích ve Strakonicích a v Českých Budějovicích, kde studoval, ale i mnohem později jako jeho propagátor za hranicemi našeho státu, kam za dramatických okolností uprchl.

Za války se mu skauting stal málem osudným. Byl vedoucím skautského oddílu v Českých Budějovicích, a když v roce 1940 prohledalo gestapo jejich klubovnu, našlo brožury a knihy s protinacistickými hesly. Devatenáctiletého Karla zatkli o pár dní později před českobudějovickým gymnáziem a odvezli ho na vyšetřovnu do dnešní Lannovy třídy v Českých Budějovicích. Začali ho vyslýchat, chtěli znát jména Karlových kamarádů. Jeho vyhýbavé odpovědi si nechal gestapák přeložit. „Vzápětí mi vlepil dvě facky, až mi vyletěl zub,“ vzpomínal Karel Fořt.

Z Lannovky ho odvlekli do budějovické věznice. Žádná vysvětlení, žádná slova. Nejistota, strach, obavy. Ve skautské klubovně byl i revolver. Kdyby to někdo prozradil, znamenalo by to smrt.

Nakonec měl štěstí. Zcela nečekaně, ještě téhož roku, ho propustili. Jak později vzpomínal, drsné zkušenosti s gestapem, zážitky z vězení, myšlenky, jež se mu honily v těchto dramatických a těžkých situacích hlavou, to vše vyústilo v definitivní rozhodnutí stát se knězem. „Chtěl jsem být partyzánem. Ale ve vězení jsem si uvědomil, že vraždění není řešení. Stal jsem se knězem,“ komentoval svoje rozhodnutí.

DUCHOVNÍ PROTI DIKTATUŘE

Stát se knězem nebylo snadné. A život, který na kněze čekal, už vůbec ne. Doba byla tragická, dramatická, zlomová, bouřlivá. Vyžadovala velkou vnitřní sílu, morální odvahu a pevnou vůli. Silnou, neochvějnou víru. Karel Fořt mohl za války, stejně jako jiní budoucí duchovní, studovat v katolických seminářích, které suplovaly Hitlerem uzavřenou teologickou fakultu. Zvláštní, jak každému totalitnímu režimu duchovní překáželi.

Karel do semináře nastoupil v roce 1941, ale ani semináře neměly dlouhého trvání. Na podzim roku 1942 byla již většina mladých Němců a Rakušanů na frontě, a nacistům se zoufale nedostávalo pracovních sil v těžkém průmyslu. Budoucí duchovní je měli zastoupit. Karla Fořta a jeho přátele ze semináře odvezli přímo do železáren Hermanna Göringa v Linci. Totálně nasazen zde byl až do roku 1945.

HITLEROVI TVÁŘÍ V TVÁŘ

V Linci pracoval jako dělník i jako úředník. Zažil nálety, kterými spojenci cílili na nacistické továrny v Rakousku. Zdaleka ne všichni jeho kolegové měli štěstí; viděl je umírat, když byl zasažen jejich kryt. Viděl utrpení a bolest. A viděl také toho, kdo utrpení celému světu způsobil, Adolfa Hitlera. Tváří v tvář.

Psal se rok 1944 a linecké železárny čekaly významnou návštěvu. Samotného vůdce. Adolf Hitler přijel do železáren s filmovým štábem. Měl zde vzniknout propagandistický snímek o výrobě, kterou nenarušily nálety, která jede na plné obrátky a zabezpečí tak vítězství Říše. Bylo už jasné, že Hitler válku nemůže vyhrát, že vítězství spojenců je neodvratitelné. Američané osvobozovali Itálii, Sověti byli před Budapeští. Karel Fořt byl ve své kanceláři, pečlivě vyplňoval úřední dokumenty. Když tu se otevřely dveře a stál v nich se svou kohortou Vůdce.

„Vypadal jako mumie, bez výrazu, byl úplně bledý, měl kamenný obličej. Zřejmě už věděl, že končí a že všechno je jen propaganda, která na věci nic nezmění,“ vzpomíná Karel Fořt na okamžik, kdy stál od Hitlera ve vzdálenosti několika kroků. Reakce na Hitlerovu návštěvu v Linci ovšem dokazovaly, že měl obdiv mnoha svých krajanů. Karel Fořt vzpomínal, jak se několik německých dělnic, které v Linci pracovaly, vrhalo Hitlerovi k nohám a s fanatickým zanícením líbalo vůdcovy holínky.

VIMPERK

Po válce mohl Karel Fořt pokračovat ve studiu teologie a v roce 1948 byl vysvěcen na kněze. Nastoupil na faru do Vimperku. Kouzelný Vimperk, městečko položené v šumavských lesích, relativně blízko státní hranice, se po válce proměňovalo. Přicházeli sem noví obyvatelé, Češi z vnitrozemí, mnozí, jak Karel Fořt vzpomínal, „duchovně vykořenění“. Musel hledat nové cesty a zavedl to, k čemu později přikročil koncil: sloužil mši v češtině.

Karel ve svém prvním kněžském působišti jako mladý duchovní objížděl na motorce a v zimě na lyžích zapadlé vesničky a samoty. Noví příchozí se sžívali se starousedlíky i s Němci, kteří nebyli odsunuti a mohli zde po válce zůstat. A po roce 1948, po únorovém komunistickém puči, bylo i dost těch, pro něž nebyl Vimperk novým či starým domovem, ale přestupní stanicí, zastávkou na cestě ke svobodě.

Karel Fořt mohl emigrovat v té době prakticky kdykoliv, kdyby chtěl. Nepomýšlel ale na to. Jak uvedl v knize v rozhovoru s Janem Paulasem: „…z vnitrozemí sem ještě nedoléhala proticírkevní opatření nového režimu, anebo jsme je nijak zvlášť nepociťovali. Problémy nastaly až na podzim 1949.“ Ale zákeřnost režimu je k emigraci donutila. Dramatický útěk na poslední chvíli byl úspěšný, státní hranici do Bavorska přešli. Tam jim pomohl německý pohraničník. Když mu vysvětlili, kdo jsou, odvedl je do blízkého Finsterau, kde byli Američané. A první azyl získali kněží na zdejší faře.  

ALŽÍR – MÍR A VOJNA

Stejně jako jiní uprchlí Češi pak ale žili v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Karel měl před sebou jako kněz několik možností a z obvyklého úhlu pohledu nebylo mnoho co řešit a o čem přemýšlet. Jeho strýc žil v USA a Karel mohl odejít za ním. Ale mladý kněz viděl věci docela jinak. Rozhodl se odejít z Evropy nikoliv na západ, ale na jih. Do Alžírska.

„Jako kněží jsme mohli působit v německých diecézích, kde byl po válce nedostatek duchovních, jenže to se nám zdálo příliš pohodlné. Byli jsme mladí a chtěli jsme vykonat něco hrdinného – tak jsme se přihlásili do misií,“ vzpomínal mnohem později Karel Fořt v rozhovoru s Jiřím Paulusem.

Alžírsko bylo tehdy ještě pod francouzskou správou, žilo zde dost francouzských, italských a španělských křesťanů, mezi nimiž měl Karel působit. A současně pracovat jako křesťanský misionář mezi muslimy. Ale Alžír se měl záhy proměnit. Karel netušil, že zažije další krveprolévání, boje a lidské tragédie. Netušil, že odchází z poválečného státu a od komunistické diktatury do nové války a vstříc nové diktatuře.

V Alžíru působil v městečku Batna na okraji Sahary a dojížděl do vzdálených oáz – Makbaonu a Bariky. Mezi kolonisty i mezi Araby si našel mnoho přátel, sám vnímal toto období jako poklidný život. A kromě duchovní služby se věnoval i svému milovanému skautingu. Podporoval francouzské i arabské skauty. Ale klid netrval dlouho.

V roce 1954 zahájila Fronta národního osvobození (FNO) partyzánskou válku za nezávislost. Karel Fořt zažil její teror proti Evropanům a odpůrcům partyzánů. Zvrhlé mučení zajatců. „Jednou přepadli vzbouřenci vojenskou hlídku mladých kluků, kteří tam čerstvě nastoupili, sebrali z vesnice arabské ženy a děti, aby se podílely na mučení zajatců – musely jim vypichovat oči, uřezávat přirození a podobná zvěrstva. Teroristé tím chtěli vyvolat odvetu armády, která by pak dopadla i na obyčejné lidi a budila v nich nenávist vůči Francouzům,“ říkal Karel Fořt. „Nejprve jsem musel utíkat před komunisty z Československa, a v roce 1962, kdy podepsali Francouzi s Frontou národního osvobození v Evianu dohody o odchodu kolonistů z Alžírska, jsem musel kvůli komunistům odejít znovu,“ říká Karel Fořt.

Ještě za svého působení v Africe jezdil do Mnichova, kde navštěvoval svého přítele, kněze a redaktora rádia Svobodná Evropa Alexandra Heidlera. Situace v Africe byla neúnosná a Karel Fořt našel díky Heidlerovi nové působiště právě v Mnichově.

MNICHOV A SVOBODNÁ EVROPA

V Mnichově působil Karel Fořt jako duchovní. Staral se o české emigranty a sloužil v kostele sv. Štěpána mši v češtině. Od roku 1980 vedl křesťanské vysílání rádia Svobodná Evropa. Měl na starosti pořady o náboženství a přímé přenosy české bohoslužby.

Ale ani v Mnichově ho nenechával komunistický režim vydechnout. Neznámý hlas mu občas do telefonu sprostě nadával a vyhrožoval smrtí, na jeho faru nasadili kněze donašeče. Tento muž postupně rozkradl knězův osobní archiv. „Vlastně se na něj ani nezlobím, protože jeho, stejně jako většinu církevních donašečů, komunisté vydírali,“ komentoval to s laskavostí sobě vlastní Karel Fořt.

Pro Svobodnou Evropu pracoval ještě na začátku devadesátých let. Na konci svého života žil střídavě v kněžském domově v Českých Budějovicích a v Mnichově na české faře.  „Je možné, že století dvacáté, ve kterém jsem převážně já žil, bylo zvláště kruté. Ale století minulá nebyla o moc lepší, a žel Bohu, nebudou ani ta budoucí. Pán Ježíš nám žádný ráj na zemi nesliboval. Naše osudy jsou v rukou milujícího otce. A proto – jak jsme zpívali se skauty: Za každou chvíli života, jež dala mi tvá dobrota, za každý žití okamžik, měj, Pane můj, upřímný dík,“ řekl Karel Fořt.

Kněz, jenž vedl skauty, byl vězněn gestapem a prchl před komunisty, kněz, jehož povzbuzující hlas zazníval ze svobodných rádiových vln do totalitního Československa, zemřel 21. ledna 2014.

27. 10. 2008 obdržel na českobudějovické radnici vyznamenání Za zásluhy a Za statečnost. 28. 10. 2012 propůjčil Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi prezident Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč