Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Když bylo tělo Páně kouskem rohlíku

Píše se rok 1962 a na valdickém dvoře se procházejí vězni, tváří tvář ke vzdálenému modravému nebi a k mnohem bližší šedé zemi vězeňského tvora. Pokud mohou, hovoří spolu, jindy si sami pro sebe tiše opakují sotva zaslechnutelná slova. V tvářích těchto mužů byste ovšem zoufalství hledali marně. Zato byste našli odhodlání, duševní vyrovnanost a sílu. Duchovní, které odsoudil a uvěznil komunistický režim kvůli jejich náboženskému přesvědčení, si dokázali v podmínkách komunistické věznice zachovat důstojnost a víru.
GABRIELA ŠPALKOVÁ
20. Červen 2019 - 09:45

„… Denně v tom pozdviženém čase
Pán přicházel a mizel zase,
jak vlny vůní z jarních lích,
jak stíny oblaků, jež plynou,
jak deště v máji nad krajinou,
jak příboj nocí měsíčných…“

Václav Renč, Popelka nazaretská (část z kapitoly XXXI)

Jen díky ústnímu podání zachovali duchovní příštím generacím básnický cyklus Václava Renče Popelka nazaretská. Vznikala ve Valdicích už několik let před tím, zhruba od roku 1955, ale existovala jen v mysli svého autora – vězni nesměli mít ani papír ani tužku. Jedinou možností, jak dílo zachytit, bylo zapamatovat si jej. Jedním z těch duchovních, kteří se učili Renčovy verše zpaměti, aby mohly být po jejich propuštění přepsány, byl i rodák z moravských Branek Antonín Hýža. Tehdy mu bylo necelých čtyřicet let.

JSEM JEN OBYČEJNÝ ČLOVĚK

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Plzni na Chodském náměstí láká jako otevřená náruč. Jeho prosvětlený interiér působí vzdušně, příjemně, cítíte se v něm docela volně. Místo pro tiché rozjímání najdete docela přirozeně. Jeho atmosféra láká. Píše se rok 1994.

„Jdete za naším Toníčkem?“ táže se mě starší paní. Přikyvuji. Lidé ve zdejší farnosti hovořili o Antonínu Hýžovi jako o našem Toníčkovi docela běžně. Vystihovalo to zvláštní pouto, které zde mezi věřícími a duchovním panovalo.  Když jste Antonína Hýžu poznali, nemohli jste se divit. Jeho laskavá otevřenost, chápavý pohled, jeho vřelost a přirozená pokora musely oslovit každého, kdo se s ním setkal. Nemyslel totiž nikdy na sebe, ale na druhé. Lidé to podvědomě vycítili a bez překáže k němu našli cestu zcela bezděčně. Měli ho docela obyčejně rádi.

„Ze zpovídání má kněz také podíl – část milosti, kterou rozdává, mu zůstane trochu ‚za nehtyʻ. To mě obohacuje,“ říkal Antonín Hýža. Mnoho zažil, mnohé poznal, než mohl vykonávat kněžský úřad. Papež Jan Pavel II. ho roku 1998 jmenoval svým papežským prelátem, byl soudcem Interdiecézního soudu v Praze, penitenciářem plzeňské diecéze.  Antonín Hýža se ovšem nikdy nepovažoval se za významného či zajímavého muže. V Katolickém týdeníku dokonce řekl Karle Ladwigové: „Jsem jen obyčejný člověk.“  (...)

 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!