Když bylo tělo Páně kouskem rohlíku

„… Denně v tom pozdviženém čase
Pán přicházel a mizel zase,
jak vlny vůní z jarních lích,
jak stíny oblaků, jež plynou,
jak deště v máji nad krajinou,
jak příboj nocí měsíčných…“

Václav Renč, Popelka nazaretská (část z kapitoly XXXI)

Jen díky ústnímu podání zachovali duchovní příštím generacím básnický cyklus Václava Renče Popelka nazaretská. Vznikala ve Valdicích už několik let před tím, zhruba od roku 1955, ale existovala jen v mysli svého autora – vězni nesměli mít ani papír ani tužku. Jedinou možností, jak dílo zachytit, bylo zapamatovat si jej. Jedním z těch duchovních, kteří se učili Renčovy verše zpaměti, aby mohly být po jejich propuštění přepsány, byl i rodák z moravských Branek Antonín Hýža. Tehdy mu bylo necelých čtyřicet let.

JSEM JEN OBYČEJNÝ ČLOVĚK

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Plzni na Chodském náměstí láká jako otevřená náruč. Jeho prosvětlený interiér působí vzdušně, příjemně, cítíte se v něm docela volně. Místo pro tiché rozjímání najdete docela přirozeně. Jeho atmosféra láká. Píše se rok 1994.

„Jdete za naším Toníčkem?“ táže se mě starší paní. Přikyvuji. Lidé ve zdejší farnosti hovořili o Antonínu Hýžovi jako o našem Toníčkovi docela běžně. Vystihovalo to zvláštní pouto, které zde mezi věřícími a duchovním panovalo. Když jste Antonína Hýžu poznali, nemohli jste se divit. Jeho laskavá otevřenost, chápavý pohled, jeho vřelost a přirozená pokora musely oslovit každého, kdo se s ním setkal. Nemyslel totiž nikdy na sebe, ale na druhé. Lidé to podvědomě vycítili a bez překáže k němu našli cestu zcela bezděčně. Měli ho docela obyčejně rádi.

„Ze zpovídání má kněz také podíl – část milosti, kterou rozdává, mu zůstane trochu ‚za nehtyʻ. To mě obohacuje,“ říkal Antonín Hýža. Mnoho zažil, mnohé poznal, než mohl vykonávat kněžský úřad. Papež Jan Pavel II. ho roku 1998 jmenoval svým papežským prelátem, byl soudcem Interdiecézního soudu v Praze, penitenciářem plzeňské diecéze. Antonín Hýža se ovšem nikdy nepovažoval se za významného či zajímavého muže. V Katolickém týdeníku dokonce řekl Karle Ladwigové: „Jsem jen obyčejný člověk.“

STĚHOVAVÉ DĚTSTVÍ

Když se Antonínův tatínek vrátil z italské fronty, začal pracovat jako zemědělský dělník a rodina se hodně stěhovala. „Nejdřív na venkov do Branek, kde jsem pokračoval ve škole, pak do Nového Jičína, do slušnějšího bytu, kde jsem začal chodit do české školy. Jenže zanedlouho Němci zabrali pohraničí a my se vrátili do Branek zpátky. V gymnazijních studiích jsem potom pokračoval ve Valašském Meziříčí,“ vzpomínal Antonín Hýža.

Když se narodila mladší sestřička, maminka onemocněla tuberkulózou, a tak další sourozenci už na svět nepřišli. O tom, že by chtěl být knězem, začal uvažovat už jako kluk. Jeho strýc byl kněz, „a tak jsem měl o kněžství určitou představu i konkrétní příklad.“ V tercii gymnázia už byl jeho zájem skutečně vážný. „Byl jsem na prvních exerciciích u redemptoristů ve Frýdku a po nich jsem se zeptal zpovědníka, jestli by takový hříšník jako já mohl být jednou knězem. Přitakal, a já to rozhlásil po gymnáziu,“ vzpomínal Antonín Hýža. Studium Antonínovi narušovalo nejen stěhování a vzdálenost školy, ale především 2. světová válka.

ZBROJOVKA, TUBERKULÓZA, SEMINÁŘ

Když chodil do kvinty, byl jako další studenti nuceně nasazený ve zbrojovce ve Vsetíně a Antonín zde pracoval jako frézař. Onemocněl však se srdcem, s pohrudnicí a nakonec dostal i tuberkulózu.

„Odmaturoval jsem až po roce 1945 – jako invalidní důchodce,“ vzpomínal. V roce 1946 byl přijat (pro křehké zdraví na zkoušku) v Olomouci do Arcibiskupského kněžského semináře a ke studiu teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Palackého univerzity. Ovšem v roce 1950 byl komunistickým režimem uzavřen kněžský seminář i fakulta a většina bohoslovců byla nucena nastoupit na vojenskou službu k pomocným technickým praporům, tzv. černým baronům.

Antonínu Hýžovi tentokrát zdravotní stav trochu pomohl – pro své chatrné zdraví ke sborům PTP nastoupit nemusel, ale místo k vysvěcení musel zamířit do Moravskoslezských pletáren ve Valašském Meziříčí. Zde pak pracoval celých dvanáct let jako skladník. Ale o svůj duchovní svět, víru a práci pro bližní se komunistickým režimem oloupit nenechal. Stal se členem Společenství – ilegální skupiny vedené známým katolicky orientovaným filozofem, překladatelem a publicistou Vladimírem Neuwirthem.

SPOLEČENSTVÍ VLADIMÍRA NEUWIRTHA

„Vladimír mě oslovil ještě jako bohoslovec v semináři,“ vzpomínal Antonín Hýža. Společenství založil Vladimír Neuwirth v roce 1947 s ještě šesti mladými lidmi jako křesťanský sekulární institut s úmyslem podporovat duchovní a kulturní život zúčastněných. Lidé, kteří se do Společenství zapojili, skládali slib, v němž se zavazovali k práci na obnově světa a své vlasti v duchu evangelia a podle zásad papežských encyklik.

Po únoru 1948 a nástupu komunistické moci, která záhy spustila své tažení proti církvi, se činnost Společenství nezměnila. Věřící v tomto volném sdružení, které mělo v té době zhruba stovku členů, se i v době pronásledování církve chtěli nábožensky vzdělávat a žít svou víru spolu s podobně smýšlejícími lidmi. Kněží, bohoslovci i laici se zde snažili udělat všechno pro to, aby mohli vést duchovní život, studovat, překládat, uchovat si své poslání. Členové společenství se stále pravidelně setkávali a měli přednášky na duchovní témata.

Antonín přednášel na téma „Poznávat a plnit vůli Boží“. A toto motto se také stalo jeho životní zásadou a důležitým principem jeho duchovního života. Připomínal list Židům, v němž stojí: „Když tě Bůh vychovává, synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá…“ „My to většinou na lehkou váhu bereme a říkáme, že to není spravedlivé. A klesáme na mysli. Něco nepříjemného nás potká, a hned jsme na dně. Utrpení je rovněž Božím darem: občas se zdá být nepříjemné, ale je také součástí jeho výchovy,“ říkával. 

A takové zkoušky přišly právě s rokem 1948. „Společenství bylo dobře kryté a mělo tři okruhy: okruh bohoslovců a kněží, okruh laiků, mezi nimi byla také děvčata, a třetí okruh byly rodiny. Působili jsme do roku 1950 a pak jsme se stýkali jen mezi sebou. Jednou za rok jsme dojížděli k Vladimíru Neuwirthovi do Komárova u Opavy a podávali mu zprávu o své činnosti,“ vysvětloval Antonín Hýža.

Brzy po založení Společenství začalo pronásledování církve komunistickým režimem, a když 20. ledna 1950 přijalo předsednictvo ÚV KSČ konkrétnější plán likvidace mužských klášterů pod pracovním označením akce „K“, bylo jasné, že svobodné vyznání víry nebude režim trpět. Tyto události přiměly Vladimíra Neuwirtha, aby se snažil utajit činnost Společenství. Vladimír se snažil získat pro Společenství také nějaké útočiště. Jedním z míst setkávání je i byt Antonína Hýži ve Valašském Meziříčí.

Pro zmatení se také bohoslovci scházeli s děvčaty. Společenství mělo dobrý systém utajení. Vždy se scházeli jen dva lidé, veškeré kontakty probíhaly přes důvěryhodnou spojku. Tlak komunistické moci sílil a proticírkevní aktivity režimu nabíraly na intenzitě. I přes toto vědomí se členové Společenství stále snažili o pravidelná setkávání na různých místech. A předávali si i nadále studijní materiály. Centrum činnosti bylo na Opavsku, a proto začali členové Společenství pod horou Pindulí (obdoba Blaníku, podle legendy zde spí slezští rytíři, kteří v době nouze osvobodí zemi) budovat společnými silami dům pro svá setkávání. Po odhalení skupiny byl ovšem dům Společenství vyvlastněn.

Veškeré materiály Společenství se přechovávaly ve dvanácti archivech, a i u Antonína Hýži byl jeden z nich schován. A když Společenství vyslídila StB a začala provádět domovní prohlídky, všechny archivy odhalila, až na jeden jediný – u Antonína Hýži. Jak vzpomínal, měl tři štosy materiálů, ale StB vzala pouze první dva, třetí nikoliv.

Zatýkání začalo v lednu 1961. V prvních třech vlnách je zatčeno a odsouzeno k velkým trestům asi třicet členů Společenství, včetně Vladimíra Neuwirtha, který je odsouzen komunistickým soudem za velezradu ke čtrnácti letům vězení, propuštěn byl v dubnu 1968. Na Antonína Hýžu dochází 3. září 1962, kdy je zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. „První skupina dostávala tresty od sedmi do třinácti let. V Rusku nastoupil Chruščov a druhá skupina už dostávala mírnější tresty – od tří do sedmi let. Ale ve skutečnosti byla druhá skupina zavřená deset měsíců, přišla amnestie, na kterou je propustili. Naši skupinu vyslýchali od počátku, ale soudili nás až jako poslední. A protože Chruščov mezitím navštívil papeže, dostali jsme jen 18 měsíců,“ vzpomínal Antonín Hýža.

TAJNÁ MŠE NA VĚZEŇSKÉ CHODBĚ

Na poli postupuje vpřed řada hlídačů, každý má v ruce revolver. Nespouštějí oči z vězňů, kteří se plahočí po bahnitém poli a vybírají řípu. Vězni za zády postupuje další skupina hlídačů, ti už mají automaty. Ozývá se štěkot vycvičených psů pobíhajících kolem, jako by revolvery a automaty nestačily. Starší kněží těžko zvládají pracovní tempo. Hlídači křičí, psi štěkají. Je možné zpomalit? Zbytečná otázka. Kdo chce zpomalit pracovní tempo, bojkotuje práci. A kdo bojkotuje práci, musí počítat s následky. Režim nikoho nešetří…

Jak vzpomínal Antonín Hýža, takových brigád zažil po dobu svého věznění několik. Odsouzené eskortovali do Valdic po Vánocích 1962. Valdická kartouza – někdejší klášter kartuziánů s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie neměl tehdy s boží milostí nic společného. Jako věznice sloužil od poloviny 19. století a komunistický režim právě sem zavíral své odpůrce, zde mnozí z nich zemřeli, zde byl umučen v roce 1950 i P. Josef Toufar.

Antonín Hýža přichází do valdických zdí o více než deset let později. „Ve sklárně jsem brousil takzvané kopny, drobná sklíčka do lustrů; zpočátku nám civilní spoluvězni často kradli brusy i to, co jsme vybrousili. Bez zázemí tam byl člověk ztracený,“ vzpomínal na podmínky Antonín Hýža. „Nejvíce mi ve vězení pomohl Josef Zvěřina. Přijal mě do kombajnu, což znamenalo, že každý z nás se naučil a prováděl určitou operaci a doplňovali jsme se.“

Antonín Hýža se ocitl ve Valdicích v blízkosti významných kněžských osobností Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, františkána Jana Baptisty Bárty, františkána P. Pokorného, který ho učil brousit, byl tam též Josef Veselý, kapucín Jiří Vícha, Antonín Mandl nebo Antonín Bradna. „Jen jeden z našich spoluvězňů nám tam svým donášením velice komplikoval život,“ povzdychl si Antonín Hýža.

Věznění kněží ovšem hlavu nesklonili. V neděli směli vězni chodit po chodbách. A jeden z nich, většinou biskup nebo představený řádu, sloužil mši svatou, ostatní se připojovali. „Tělem Páně pro nás byl kousek rohlíku v cigaretovém papírku, uložený v krabičce od zápalek, a jako víno posloužily zkvašené rozinky. Římský kánon jsme znali zpaměti a recitovali jsme ho společně. Celý misál byl opsán na cigaretových papírkách, které jsme vkládali do časopisů Svět socialismu nebo Nová mysl. Ministrant je pak podával k přečtení a dozorci byli přesvědčeni, že čteme stranický tisk,“ vyprávěl Antonín Hýža.

Ve valdických celách také studoval. S odzbrojující bezprostředností přesně charakterizoval situaci komunistických věznic: „Ke studiu tam byly dobré podmínky, protože jednomu bohoslovci se mohlo věnovat sedm profesorů.“

VĚZEŇSKÁ UNIVERZITA

„Ve Valdicích jsem vystudoval teologii na vysoké úrovni. Morálku přednášel Ladislav Hanes, dogmatickou teologii Josef Zvěřina. Ale ne mně. Když mě přijímali, tak mi totiž nadporučík Protiva, to byl opravdový protiva, řekl: ‚Tak vy rád studujete? Tak to vám doporučím Zvěřinu, ten hrozně rád poučuje. A když na to přijdem, a my na to přijdem, s tím počítejte, tak vám ta studia prodloužíme třeba na pět let!‘“

Antonín Hýža upozornil Josefa Zvěřinu, ale ten si ze zájmu o svoji osobu mnoho nedělal. „Počítal jsem, jak se lekne, ale on povídá: ‚To je fajn. A víš co? Budeme si tykat.‘ Ale dogmatiku mi nakonec přednášel přece jen někdo jiný – redemptorista, výborný kněz,“ vzpomínal Antonín Hýža na studia za zamřížovanými okny. Studium teologie probíhalo ve vězení hlavně formou samostudia, neboť některé starší knihy vězni měli. Vycházky na dvoře, kdy spolu mohli vězni volně hovořit, byly příležitostí pro přednášky. Důležité byly osobní rozhovory.

Antonín Hýža byl ve Valdicích tajně vysvěcen dne 5. května roku 1963. Vysvěcení mu udělil jeho spoluvězeň – biskup Ján Chryzostom Korec.

UTAJENÝ KNĚZ NA SVOBODĚ

O možné propuštění po polovině trestu Antonín Hýža nepožádal. „Vyhrožovali mi: ‚Když budete dál trvat na svém, budete se sem vracet, až tu chcípnete!ʻ“ Propuštěn byl 15. března 1964. Studovat nemohl a podnik ve Valašském Meziříčí se ho snažil zbavit. „Nakonec mě přijali v tiskárně jako metéra sazby, ale dělal jsem všechno možné: nosil poštu, topil pod kotlem, uklízel. V roce 1967 jsem se setkal s pozdějším kardinálem Tomáškem, kdysi mým katechetou, pak profesorem a biskupem. Dojalo ho, že jsem kněz, ale pak na to asi zapomněl a poslal mi přihlášku do semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Strávil jsem v něm rok a dokončil tak studia, která mi při tajném vysvěcení chyběla,“ vzpomínal Antonín Hýža.

Chyběl mu ale ještě souhlas tehdejšího úřadu pro věci církevní, který byl v době komunistické totality nutný k vykonávání kněžské služby. I to se mu podařilo souhrou šťastných okolností získat. A v roce 1968 požádal o výmaz v trestním rejstříku, což bylo možné. Takže již nic nebránilo jeho legálnímu kněžskému působení.

NEÚNAVNÁ STB A ODPUŠTĚNÍ

Dne 1. srpna1968 nastoupil jako kaplan do farnosti sv. Bartoloměje v Plzni, která se pro něj stala na dalších více než 42 let, tedy na druhou půli jeho života, novým a skutečným domovem. V roce 1970, čili v době, kdy zde nemohla působit řeholní komunita, se stává kaplanem ve farnosti Panny Marie Růžencové v Plzni. V r. 1975, po smrti administrátora této farnosti P. Lukáše Mikulčíka OP, je P. Antonín ustanoven jeho nástupcem a během své kněžské služby usiluje o udržení „dominikánského ducha“ při tomto kostele.

Pro svoji empatii a moudrost je vyhledávaným exercitátorem mezi kněžími a po pádu totalitního režimu i mezi laiky. Státní bezpečnost ovšem oči z Antonína Hýži nespouštěla. A dokonce se jej snažila přimět ke spolupráci. „Když nám něco řeknete, odměníme se vám,“ dotírali na mě. Když přišli podruhé do kanceláře kostela Na Slovanech, vyhodil jsem je – a od té doby byl pokoj,“ komentoval to. 

S příchodem náboženské svobody se možnosti jeho působení ještě více rozšiřují a v roce 1991 je jmenován vikářem plzeňského vikariátu. Po mnoho let je také soudcem Interdiecézního církevního soudu v Praze. Jak vnímal po letech utrpěná příkoří? „Lehké to nebylo,“ přiznal se v rozhovoru s Karlou Ladwigovou. „Zpočátku jsem si představoval, jak budu proti nim svědčit, až přijde čas, ale nakonec se všichni někam vytratili a nic se nestalo. Jako kněz jsem samozřejmě odpustit musel, ale přiznávám se, že jsem byl někdy hrozně navztekaný…“

PAPEŽŮV PRELÁT

Brzy po vzniku Plzeňské diecéze začíná další etapa jeho působení. Roku 1993 je jmenován rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí, u redemptoristů, kde se stává neúnavným a vyhledávaným zpovědníkem. Proto je také jmenován diecézním penitenciářem, který je pro svoji službu vybaven mimořádnou mocí k řešení komplikovaných duchovních situací. Počet věřících okolo kostela sv. Jana Nepomuckého vzrůstá a stává se největším a nejživějším plzeňským společenstvím. V roce 1998 papež Jan Pavel II. jmenuje Antonína Hýžu svým prelátem. Tento čestný titul současně znamená vysoké životní ohodnocení práce i celoživotních postojů Antonína Hýži.

Ale roky přibývají a přichází nová životní etapa. Stáří. V důsledku onemocnění cukrovkou přišel o nohu, je u bytován v charitním Domově sv. Alžběty a odkázán na obětavou pomoc druhých. Dostává se tak znovu do blízkosti kostela Panny Marie Růžencové a otců dominikánů. S nimi koncelebruje a působí zde jako zpovědník. Službu vykonává, nakolik mu to jeho zdravotní stav dovoluje.

Řeholní společenství, které zblízka zažívá, v něm probouzí touhu završit svou životní duchovní pouť tím, že se zasvětí Bohu řeholními sliby jako syn sv. Dominika. Dne 18. ledna 2010 přijímá v kapli Hospice sv. Lazara, kam byl mezitím přestěhován, řeholní roucho, skládá do rukou provinciála fr. Benedikta Mohelníka OP věčné sliby a dostává řeholní jméno Rosarius. P. Antonín Hýža zemřel zhruba tři týdny poté, dne 10. února 2010.

EPILOG

Je sobota 21. února. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Jiráskově. Rakev před oltářem, květiny. Kostel plný lidí. Smutek, úcta, pokora a dík. A zvláštní pouto mezi přítomnými. Všichni, kdo tu jsou, se přišli rozloučit se „svým Toníčkem“.

Chcete nám pomoci zaznamenávat další příběhy pamětníků? Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. www.postbellum.cz/klub

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!