Když padali ptáci z nebe
„Pohybujte se po bytě pravidelně, ale ne mnoho. Mléko pro děti ohřívejte na těle. Neuléhejte na delší dobu do postelí, protože hrozí prochlazení v nevytopených místnostech. Jezte vydatnou stravu – nejlépe ovesné vločky s cukrem. Je-li to možné, shromážděte se z několika sousedních domů v jedné místnosti,“ píše se v článku s nadpisem V mrazivém sevření na stránkách Rudého práva 3. ledna 1979. Zahraniční dopisovatel cituje lékařské rady občanům Německé spolkové republiky. O situaci v Československé socialistické republice noviny zdvořile referovaly jako o „nečekané zkoušce“ s optimistickým sdělením: „Většina občanů prožila nečekaně mrazivý první leden v klidu a teple domova.“
Ano, v západním Německu řádilo psí počasí krutěji. Ale i mnohým tuzemcům bylo zima. Když pamětníkům roku 1979 řeknete sousloví „novoroční mráz“, začnou sypat příhody z rukávu. Snímek dokonale vychlazené noci a následných dnů v jižních Čechách se dá poskládat z osobních zážitků.
Nejdříve má slovo Český hydrometeorologický ústav, pobočka České Budějovice. „Ve střední Evropě se vytvořilo na konci roku 1978 mimořádně výrazné teplotní rozhraní a přes území tehdejší Německé demokratické republiky se blížila hluboká tlaková níže, doprovázená studeným arktickým vzduchem. V noci ze Silvestra na Nový rok se začal studený vzduch přelévat přes Krušné hory a šířil se do celé republiky. Tato změna byla doprovázena změnou teplého jihozápadního větru na ledový severozápadní vítr, který v nárazech dosahoval až 30 metrů za sekundu, na horách až 45 m/s.“
Jaroslav Míka z Krumlova pokyvuje hlavou a současně krčí rameny. Koncem 70. let pracoval jako lesní dělník. „Kdyby nám, co jsme dělali v lese, někdo koncem roku přečetl takové hlášení, hned bychom věděli, že je zle. Na Vánoce byla obleva, pak teplo jako na jaře a pár dní před koncem roku pršelo. Ti, kteří zodpovídali za hospodářství, určitě znali předpověď meteorologů, ale kašlali na to. Hospodář by nenechal důležité suroviny venku promoknout, aspoň by je zaplachtoval. Když do mokrého uhlí praští arktický mráz, tak ho nikdo nenabere na lopatu. A když elektrárny nemají čím topit, není elektřina.“
Ještě odpoledne na Silvestra nic nenasvědčovalo pohromě. Lidé se nadechli relativně teplého vzduchu, rozevřeli deštníky a chystali se na oslavy. Šli jen tak nalehko. „A pěkně nám to pěkné počasí vadilo,“ vzpomíná regionální filmový historik Karel Sláma z Kardašovy Řečice. „Byl jsem ve čtvrtém ročníku jindřichohradeckého gymnázia a Silvestra jsme slavili s partou jako obvykle – na chatě na okraji Řečice. Když jsme k ní mířili se zásobami alkoholu, zlobili jsme se: Takovéhle divné počasí, to není pořádná zima!“
Něco podobného možná říkali rodiče Petře Tušové z Božejovic, která v té době navštěvovala čtvrtou třídu. Odvedli ji k babičce do blízkých Drahnětic, nějakou hodinku se tam zdrželi, pak se vrátili do Božejovic a chystali se na oslavu v Jistebnici. „Vyšli z domu až po večeři. Venku foukal hodně studený vítr,“ vypravuje tradované rodinné vzpomínky Petra Tušlová. „Když došli na okraj vesnice, vítr ještě zesílil a začala plískanice. Raději se vrátili domů. Odhadli, že by těch pět kilometrů pěšky do Jistebnice nemuselo dobře dopadnout.“
Vzpomínkovou štafetu teď přebírá lékař Jindřich Pink z Jindřichova Hradce. V té době bydlel na místním sídlišti V. I. Lenina, které se dnes jmenuje Vajgar. A ve zmiňované chvíli už s manželkou seděl v bytě u svého bratra v sousedním paneláku. Jejich dvě malé dcerky spaly doma samotné. „Dívali jsme se na silvestrovský večer s Vladimírem Menšíkem a několik minut před půlnocí jsem zaběhl domů zkontrolovat, jestli Libuška a Dana spějí. Když jsem vyšel ven, doslova mě kopl mráz. Musela být kosa nejmíň patnáct pod nulou, a já byl jen v lehkém společenském obleku, protože když jsme šli na návštěvu, byla rtuť teploměru o dobrých třicet stupňů výš. Holky spaly, já doběhl zpátky k bratrovi a přiťukli jsme si. To jsme ale netušili, co uvidíme časně ráno, až půjdeme domů.“
Pohled jako z apokalyptického filmu. Město, ještě zahalené do tmy, úplně zamrzlo. „Všechna auta, která na Silvestra stála v kalužích, měla kola pohřbená v ledu. Lidé museli vysekávat kola krompáčem. Pak sedli za volant, a nenastartovali. Kiksly baterky, zamrzly karburátory. V autech na naftu zmrzla nafta. Bylo dvacet pod nulou, foukal vítr a sněžilo.“
Doktor Pink si v temné chumelenici nevšiml neobvyklého úkazu. Možná se ta věc neudála právě v Jindřichově Hradci, ale svědectví o ní existuje. „Vyprávěla mi to moje kamarádka, která v té době bydlela na Liberecku,“ říká učitelka Vítězslava Benešová ze Slavonic. „Měli velký statek, a najednou jim na dvůr začali padat zmrzlí ptáci. Od té doby si jako tradici každoročně v rodině připomínali, že 1. ledna 1979 padali mrtví ptáci z nebe.“
Noc ze Silvestra na Nový trávila Vítězslava Benešová s partou na chatě poblíž Nové Včelnice. V chatě měli všechno, co potřebovali, a proto nemuseli chodit ven. Online zpravodajství neexistovalo, stejně jako mobilní telefony, a tak žili v domnění, že je venku podobné počasí, jako když vyjížděli ze Slavonic velkým autem na naftu. V pět hodin ráno prudký vítr otevřel okno a do místnosti vletěly kotouče sněhu. „Vyšli jsme ven a úplně jsme se zděsili. Prudký vítr, tuhý mráz, všechno zasněžené, a my jen v lehkých bundách a polobotkách. Řidič zkoušel nastartovat, ale auto se nehnulo.“
Stejně překvapeně zírala do mrazivého rána parta na okraji Kardašovy Řečice. Karel Sláma se při té vzpomínce lehce zasnil: „Měli jsme pocit, že jsme pili nějaký mimořádně silný alkohol a že se naše halucinační bílé myšky rozplizly do barokní sněhové pokrývky. Sbalili jsme věci a pádili odtud. Ukrutná zima z nás brzy vyhnala alkohol a než nám stačil mráz nadělit chřipku, už jsme byli doma v teple.“
Zato Slavonickým na chatě poblíž Včelnice vůbec nebylo do smíchu. K domovskému městu to měli 43 kilometrů. Kdyby se vypravili po svých, umrzli by už v Nekrasíně. „Ani jsme neměli co pít. Na balkoně se domácí džusy v lahvích proměnily v kusy ledu a střepy. Měli jsme tam i nádobu s alkoholickou bowlí a ta taky bouchla. Kolem poledne pro nás přijel nějaký zachránce ze Slavonic, který si uvědomil, že naším nafťákem se domů nedostaneme. Cestou jsme se dozvěděli, že ráno nemohli prodavači otevřít namrzlé zámky u dveří obchodů a nefungují telefony. Podivné bylo, že po silnici vůbec nejezdila auta. Ve Slavonicích nám lidé řekli, že je ochromená doprava, autobusy nejezdí vůbec a vlaky skoro vůbec,“ vypravuje Vítězslava Benešová.
„Já vám povím, proč se nedalo spolehnout na vlakové spojení,“ prozrazuje spisovatel Jan Maruna, který v té době pracoval jako železničář v Novém Dvořišti. „V noci ze Silvestra na Nový rok následky toho náhlého mrazu viděli jako první pochůzkáři. Na mnoha místech praskly koleje. Než vyměníte prasklou část, zabere to tak tři hodiny a je to fuška. Současně s tím výhybkáři zjistili, že se nedají přehazovat výhybky stavědlem. Byly úplně obalené ledem. Všichni, kdo měli volné ruce, museli vzít krumpáče a jít odsekávat led. Pak se taková výhybka musí očistit škrabkou a namazat, aby fungovala. To je práce na půl hodiny. Pak výhybka chvíli funguje, ale jak do ní padá sníh, při každém pohybu ho slisuje a můžete ji čistit znovu. Během té doby samozřejmě nemůžou úsekem projíždět vlaky.“
Jan Maruna sloužil jako posunovač. Na vlastní oči viděl, na který neduh brzy zkolabuje energetika. „Mokré uhlí ve vagonech zmrzlo jako obrovský ledový blok. Bylo mi líto lidí, kteří budou takovou tuhou hmotu z vagonů dobývat ven,“ vzpomíná. „A takhle vypadalo uhlí i na nekrytých skladištních plochách před továrnami, a dokonce i před tepelnými elektrárnami. Naše energetika tehdy stála i padala s elektřinou vyrobenou z uhlí.“
Aby toho nebylo málo, severočeský a sokolovský hnědouhelný revír hlásil kolaps provozu. Do toho padal další a další sníh. A s ním další řetězce problémů. „Vláda se kalamitou začala zabývat až 5. ledna. „Omezila všechno, co vyžadovalo elektrickou energii a nebylo nezbytně nutné,“ říká Jaroslav Míka. „Ze dvou televizních programů vysílal jen jeden, nejdřív jen od sedmi večer a pak až od půl deváté. V podnicích se začínalo pracovat od osmi ráno místo tehdy běžné šesté, aby se ušetřilo za svícení před rozedněním. I ty dvě hodiny, co se v podnicích netopilo, znamenaly pro ekonomiku hodně. Ale znamenalo to, že si lidé budou ráno svítit a topit doma, než odejdou do práce. Za svoje peníze. Pěkná vyčuranost.“
V rodinných domech ale ne všichni měli dostatečné zásoby paliva, v domech s centrálním vytápěním zase bylo drahé topit infrazářiči, když se přerušila dodávka tepla. Nehledě na to, že s teplem zpravidla vypadla i elektřina. „V takových případech lidé obývali buď jen jednu místnost, kterou vytopili kamny, anebo se mladé rodiny dočasně nastěhovaly rodičům, aby všichni ušetřili. Uhlí a nafta byly pro běžné spotřebitele nedostatkové,“ říká Vítězslava Benešová.
Dobové zprávy hovoří o tom, že přestala hrát divadla, kina a vůbec se zastavil život ve společenských objektech, které bylo nutné vytápět, což v daném kontextu dává smysl, ale nikdo z dotazovaných si na to nepamatuje. V paměti jim uvízly vyhlašované regulační stupně v odběru elektřiny. Dáme slovo Karlu Slámovi, protože se začal potutelně usmívat. „Ty stupně měly svoje číslování a vyhlašoval je rozhlas. K číslu stupně vždycky řekli, jak se bude konkrétně omezovat spotřeba energie. Mezi lidmi vznikl vtip, že až vláda vyhlásí předposlední úsporný stupeň, už nebude fungovat nikde nic, a při úplně posledním stupni se budou vypínat rudé hvězdy na budovách.“
Zatímco rodiče měli spoustu starostí, školní mládež na tom vydělala. Vláda vyhlásila celostátní uhelné prázdniny od 8. ledna a po týdnu je prodloužila o další týden. „My děti jsme chodily v Božejovicích bruslit na rybníček na návsi, kterému se říká Touň,“ připojuje se Petra Tušlová. „Vzpomínám si, že po dalším prodloužení prázdnin na nás jedna paní volala: Děti, ještě budete doma a bude to na dlouhý čas! Jenomže koncem ledna se oteplilo, energetika se postavila na nohy a my jsme 29. ledna šupajdily do školy. Kvůli lednovému mimořádnému volnu se pak mimořádně nekonaly jarní prázdniny.“
Na kalamitu v roce 1979 už lidé sami od sebe nevzpomínají, přebily ji důležitější mezníky naší společnosti. Avšak její odkaz k nám přichází rok co rok v podobě – „letního času, coby nástroje úspory energie,“ doplňuje Jaroslav Míka. „A taky se ukázalo, že při výrobě elektřiny nemůžeme spoléhat jen na uhlí. Stát zvolil čistší výrobu energie z jádra. Už rok před tím se začaly stavět Dukovany a v plánu byl i Temelín.“
Investiční záměr na stavbu Jaderné elektrárny Temelín vydala vláda právě v sedmdesátém devátém. Byla toho roku opravdu tak výjimečná zima? „Žádná povětrnostní situace se nemůže přesně zopakovat. Synoptické situace mohou být podobné, ale každá v je v podstatě unikátní. Během druhé poloviny dvacátého století došlo i k dalším teplotním rozdílům, ale tato situace byla nejvýraznější,“ uzavírá meteoroložka Eva Kalná z českobudějovické pobočky hydrometeorologického ústavu.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!