Když porod, tak porod!
Jen ženy. Až na jednu výjimku: manžel jedné z nich představení zvučí a navíc má za úkol dbát na bezúhonnost děvčat. Kvůli genderové vyváženosti posílila nejnovější kus v repertoáru ještě mužská figurína, jejíž beztvarý obličej se nápadně podobá Járovi Cimrmanovi. Dílo tohoto génia členky ŽASu obdivují, dovedou z něj citovat – a jejich kabaret Ženské nebe nezastírá inspiraci Českým nebem Divadla Járy Cimrmana.
„Ovšem zatímco České nebe je kromě Babičky (neboť Božena Němcová je neprůchodná) ryze mužská záležitost, Ženské nebe je plné vzácných a výjimečných žen. Ač to možná tak nevypadá, vzhlížíme s úctou a obdivem (a s faktografickou přesností) k oněm velikánkám, abychom z nadhledu ukázaly samy sebe. A proč jsme zvolily kabaret? Protože nikdy není pozdě začít zpívat, tančit a hrát,“ avizují Ženské nebe, které mělo premiéru dva dny před loňským Silvestrem.
ALE STEJNĚ MAJÍ CHLAPY RÁDY
Do hasičárny v Homolích, kde pravidelně zkoušejí i hrají, přišlo tehdy 250 diváků a bylo veselo. S „emancipistkami“, které se snaží dosáhnout soběstačnosti, a tím budí ve spořádaných měšťanských rodinách hrůzu … „Podíváme se trochu do historie, ať víme, kdo všechno se zasloužil o to, že kromě péče o domácnost, děti a manžela chodíme ještě do práce,“ naznačuje Stanislava alias Stáni Sláva Kočvarová, co publikum čeká. Je autorkou a režisérkou všech inscenací, ale s touto novinkou nejdřív dost narazila, protože feministické téma na žádnou z hereček nepůsobilo sympaticky a nechtěly to hrát. Leccos prozrazuje úvodní pasáž: „Já mám toho svýho docela ráda! Já mám toho jejího taky ráda! Já mám všechny chlapy docela ráda!“ Ale když se kabaret rozjede, divák s překvapením vyslechne řadu působivých příběhů žen, o nichž neměl ani ponětí.
Dozví se i fakta a mnohá mu snadno vklouznou do paměti, protože plynou jako voda, navíc s vtipem a nadhledem. Například odpovědi na otázku: Proč byla Mary považovaná za Modrou punčochu?, prší jedna přes druhou a publikum se směje: Požila jed a zmodraly jí nohy, měla příšerné křečové žíly, nohy jí zmrzly na kost, nosila punčochy z norského kroje, polila si nohy inkoustem, neuměla prát a omylem punčochy vyprala s námořnickým oblečkem…
Taková smršť si žádá pomoc od diváků. Kdo uhodne, může se těšit na atraktivní cenu. „Správná odpověď bude odměněna večeří s herečkou dle vlastního výběru,“ láká Stáni Sláva. „Tak to jsem bez večeře,“ ozve se z pódia a postupně všechny herečky zmizí do zákulisí. Zůstává jen nejstarší seniorka. „Aha, tak bude odměněn večeří s herečkou dle našeho výběru,“ zachraňuje konferenciérka situaci. Marie Erbenová se vedle ní koketně usmívá a vlní. Ale není to nic platné, žádný z diváků se nehlásí. „Nikdo mě nechce, tak nevím, zda z toho nebudu mít celoživotní trauma,“ hodnotí po představení žena, která si vysloužila přezdívku Jean Gabin. Moc nemluví, ale když něco řekne, všichni zpozorní a Maruška sklidí ovace. Má dokonce své osobní fanoušky, kteří se vždy ujišťují, zda bude hrát.
K zakládajícím členkám tohoto divadelního spolku patří také Alena Hálová, která teprve díky kabaretu Ženské nebe zjistila, že je prý podobná slavné herečce Catherine Zeta-Jones. Kdyby se byla bývala nedala na ochotnickou dráhu, zůstal by její talent skrytý. Naštěstí prozíravá režisérka tento potenciál odhalila a umožnila Aleně při tanci kolem židle taktéž něco odhalit – její krásné štíhlé nohy, jimž modré punčochy tak sluší.
Ženské nebe je už pátou inscenací ŽASu, který vznikl roku 2006, a hned jeho první hra nazvaná Sextánky měla obrovský úspěch a dostala se až na prestižní přehlídku Jiráskův Hronov. Romantická komedie pro milovníky filmů pro pamětníky a čtenáře červené knihovny z 20. let minulého století zaujala diváky i kritiky humorem i tím, že se ženy do svých rolí vcítily tak, jako kdyby jim bylo skutečně šestnáct. Následoval příběh Marie – Fakt Fiction, který si pohrál s vizí, že by si byla Marie Curie-Sklodowska nevzala manžela, ale svou lásku z mládí. Pak nastudovaly Rychlé šipky, odkazující na příběhy Jaroslava Foglara, až přišel čas postavit se tváří v tvář klasice, takže vznikla Naše Lucerna. Žádná z inscenací ŽASu nezapadla bez povšimnutí, například Lucerna získala na krajských přehlídkách v Trhových Svinech a Dačicích cenu za autorský přínos, za výtvarné zpracování i ceny za herecký výkon pro Irenu Zlámalíkovou za roli Mlynáře, pro Sylvu Malinkovou za roli Zajíčka a čestné uznání pro Lenku Píšovou za roli Kněžny.
PŘES GARDEROBU AŽ NA PÓDIUM
„Pro mě je nejdůležitější, že cílem je práce na představení, nikoli představení samotné. Fungujeme jako spolek, chceme společně trávit volný čas a dobře se pobavit. Zkoušíme jednou týdně a vždycky se rády vidíme,“ zdůrazňuje principálka Irena Zlámalíková. Byla to její myšlenka obnovit divadelní soubor, který v Homolích fungoval asi před půlstoletím. Dokonce má fotografii, na níž je její maminka, jak s těmi ochotníky v mládí hrála…
Irena se tedy obrátila se na svoji spolužačku a kamarádku Stanislavu Kočvarovou, která má s divadlem dost zkušeností z českobudějovického Studia dell´arte i z role Zdravotního klauna. Pak začala hledat členky, ale zpočátku se nikomu do amatérského divadla moc nechtělo. Ženy z Homolí se ovšem scházely pravidelně za účelem společného tvoření perníčků, adventních věnců apod. A tak jim Irena jednou přinesla asi tři kilogramy různých starých knoflíků a příště zase kolekci šatů se second handu s výzvou, co by se s tím dalo dělat. Tudy vedla cesta: zrodily se divadelní kostýmy, které si ženy šijí samy, stejně jako si vyrábějí kulisy, loutky a vše, co je potřeba. Například Irena, která kdysi působila jako dramaturgyně v českobudějovickém kulturním domě Staroměstská, v sobotu doma před odjezdem na festival vyřezávala další verzi Papinova hrnce, jehož silueta hraje ve stínovém divadle – co jiného než výbuch při vaření slepičí polévky.
Toto nebe je totiž naplněné předměty a tématy z kuchyně a dalších částí domácnosti, což byl kdysi celý ženský vesmír. Až do 18. století, kdy ve světě začal sílit boj za ženská práva. Zpočátku nenápadně a neochotně – na začátku většina hereček vůbec netouží po svobodě a vzdělání, gilotinu si pletou se želatinou a nevadí jim, že k revolučním heslům patří bratrství, nikoliv sesterství. Kabaret připomene několik světových pramátí feminismu a v druhé části přejde k českému národnímu obrození. Začne invenčním kankánem s barevnými štětkami, které se používají k utírání prachu. Variabilní roli mají také kartáče obuté na nohou a košťata, například při Ptačím tanci mezi stébly trávy, zvaném Tinkilinki.
„Zvolily jsme valčíček Na krásném modrém Dunaji. Přeskakovat tyče od košťat jsme se učily všechny, ale zvládnou to jen ty z nás, které mají ještě kotníky v pořádku a udrží rytmus i moč,“ vysvětlují herečky se vzácnou sebeironií. Podle Kočvarové byl žánr vhodnou volbou. „Tanec byl v nás všech jako v koze,“ podotýká. Zpívají všechny, na kytaru hraje a krásně zpívá Kateřina Madarasová, k hudebním nástrojům patří též pokličky jako činely a valcha natřená na modro – asi aby vlnky Dunaje při valčíku náležitě vynikly.
DRAMA NA CESTÁCH
Práce s výhradně ženským souborem však vůbec není snadná, a osobnosti jako Božena Němcová, Karolína Světlá či Eliška Krásnohorská, které postupně přijdou na scénu, by Stáňu určitě pochválily nejen za její talent, humor a bezbřehou fantazii, ale i za velkou trpělivost. ŽAS se totiž někdy chová jako pytel blech. „Pokud vám bude připadat, že někdo dělá něco, co by dělat neměl – což je u nás ostatně běžné – tak máte pravdu. Jedna z našich hereček si dnes zlomila nohu a musíme s ní improvizovat, u druhé to vypadá, že bude rodit před termínem, takže ta dnes nepřišla vůbec. Zkrátka toto představení bude taky porod,“ předstupuje před obecenstvo v hasičárně v Homolích Stáni Sláva v roli konferenciérky.
Diváci se těší o to víc, protože tato ženská parta zdolává překážky s přehledem a ještě díky tomu vznikají další vtipné situace. Naposledy před týdnem ve Strunkovicích nad Blanicí, kam dvě z hereček přijely velmi napínavým způsobem. Jedna musela předčasně opustit rodinnou oslavu na severu Čech a cestou zpět začala zvracet, což jí vydrželo až do večera. Druhá, Bára Liebig – mladá žena s mohutným hlasem, za který by na sportovních tribunách platili zlatem, na datum úplně zapomněla. Z návštěvy tchyně v Německu to měla zpět asi devět hodin cesty a manžel ji musel odtud vézt autem takovou rychlostí, že kolegyním napsala SMS: „Jede jako blázen, a já mu ani nemůžu vynadat.“
Nakonec dorazila se zpožděním asi 40 minut, takže herečky předtím oprášily jednu scénku navíc, přidaly písně a do toho průběžně diváky informovaly o vývoji Bářiny cesty tím, že předčítaly její textové zprávy. Když se pak objevila ve dveřích strunkovického kina, vítal ji bouřlivý potlesk jako slavnou umělkyni. A tak si o týden později pro jistotu pár hodin před dalším vystoupením zlomila nohu. To už režisérce došla trpělivost a pohrozila jí, že místo krásné Boženy Němcové, kterou chtěly hrát všechny a Bára jim ji vyfoukla, dostane příště roli zvědavého invalidy.
V polovině října ŽAS předvedl Ženské nebe na národní přehlídce venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou, která se jmenuje Krakonošův divadelní podzim. Po deseti letech od Sextánek, které zazářily na Hronově, získal od odborné komise na tuto přehlídku dokonce nominaci – což je víc než doporučení, které vždy mívají. Ve Vysokém už je dobře znají, díky čemuž prý bylo jejich představení vyprodané měsíc dopředu a dostaly nabídku hrát tam dvakrát.
Rády a pravidelně jezdí také do Prachatic, Sezimova Ústí, v Táboře je jim ctí hrát v divadle, kde se natáčel pořad Možná přijde i kouzelník. Cestují po republice, například do jihomoravských Boleradic, kde se o pěkné divadlo starají místní vinaři. Na jedné divadelní přehlídce se snažily „postaršit“, aby se dostaly do seniorské kategorie. „Výhodu to nemá žádnou, ale je tam větší sranda,“ vysvětlují. V obci Homole, která jim poskytla prostory, v nichž mohou hrát i skladovat kulisy, pořádají nyní už 3. ročník podzimního úŽASného divadelního festiválku nazvaného ECCE HOMOLE, který nabízí hry pro děti, rodiče a prarodiče v podání ochotníků z celého kraje.
ÚSPĚCH PŘIŠEL PŘÍLIŠ BRZY?
Na Jiráskově Hronově, který je Mekkou všech ochotníků, si se Sextánkami nasadily laťku hodně vysoko. „Úspěch přišel příliš brzy. Každý má své hranice, ale já ty hranice posouvám stále výš – ony to nakonec všechno dokážou. Jednou se dopracujeme do muzikálu,“ hodnotí s nadsázkou režisérka.
Umí být i přísná, až se zdá, že někdy zapomíná, že nepracuje s profesionálními umělkyněmi, nýbrž s učitelkami, zdravotnicemi, ženami z administrativy a pojišťovnictví. Ty jí někdy srovnávají s Věrou Chytilovou, která dokázala být pěkně ostrá. „Bije mě do hlavy,“ stěžuje si benjamínek souboru Ivanka Bartošová, která do divadla nastoupila s touhou hrát princeznu, avšak dostala roli prostitutky. Příště si hodlá nasadit v zákulisí helmu. Jejím úkolem je totiž mimo jiné stáhnout včas oponu ve chvíli, kdy se hraje, a zpívá s loutkami jarmareční píseň. Jenomže se minule asi špatně domluvily: Stáňa signalizovala, a ono nic – tak si rázná žena pomohla gestem s loutkou. Avšak ta měla dřevěnou hlavu, trefila se na hlavu lidskou a gesto značící „oponu dolů“ zabolelo. Ale co čekat od autorky, která přivádí na scénu sufražetky odhodlané „chtít od života víc, než jen připravovat sendviče pro pány krbu, aniž mohly rozhodnout, čím ty sendviče naplní!“
Ženské nebe zkrátka není žádná idyla, heslo „Kinder, Küche, Kirche“ přirovnává ke zdolání vrcholu K3, ovšem záhy se přece jen trochu zklidní. To když k němu Magdalena Dobromila Rettigová doplní čtvrté české K = kafíčko. Tak ostatně začínaly jejich zkoušky, než to režisérka zatrhla – každá přinesla, co upekla, pořád se něco slavilo, až nebyl vůbec čas nacvičovat. Teď mívají jednou ročně výjezdní soustředění a na každou cestu se těší jako na výlet.
„Moje motivace? Nekonečná legrace, já se bavím při každém představení,“ říká Kateřina, sestra v zubní ambulanci, která dokáže zubařským drátem opravit i lecjakou rekvizitu. „Tak ty se bavíš? To já vždycky trpím!“ reaguje kolegyně a konzultuje, jaký druh antidepresiv by si měla pořídit. Dej si radši antikoncepci, zazní rada.
Momentálně jsou tři členky souboru čerstvě na mateřské. Pro děti založily i pobočku – Studio ŽAS, které hraje pohádky. Teď je jeho činnost dočasně pozastavena, mladé herečky vozí kočárky. Mezi nimi i Lenka Fuxová, která v neděli v hasičárně ještě chystala s kolegyněmi sál na vystoupení, ale v pondělí už v něm nehrála. Půl hodiny před představením totiž přivedla na svět syna Dominika. Pro ten večer v Homolích tedy opravdu platilo: Byl to porod! Kdo ví, třeba Dominik jednou v ŽASu taky dostane nějakou roli. Pochopitelně jen za předpokladu, že bude zapotřebí genderové vyváženosti.
Listopadové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!