Kleť jako droga. Někteří Jihočeši vyšlapou horu i dvakrát denně

Stovky Jihočechů trpí stejnými potížemi jako alkoholici nebo narkomani. Když nemají svou drogu, projevují se u nich abstinenční příznaky. Jakmile ale dostanou, co chtějí, ovládne je pocit štěstí a absolutní spokojenosti.

Jak se ta nová droga jmenuje? Jednoduše Kleť. Vrchol Blanského lesa, ležící ve výšce 1084 metrů nad mořem.

„Pro mě je Kleť jako magnet. Opravdu trpím, když se na ni dívám, a přitom nemůžu vyšlapat nahoru,“ říká bývalý českobudějovický radní Rudolf Vodička, jeden z pravidelných návštěvníků hory.

Za rok 2011 si napočítal stovku výstupů. Přitom se řadí do skupiny těch nejméně zasažených „závisláků“. Ti, kdo opravdu hluboce propadli kouzlu Kleti, totiž lezou po svých na vrchol každý den a někdy i dvakrát denně. A pokud náhodou musejí vynechat, není s nimi řeč. Mají „absťák“.

Někdo by přitom snadno mohl namítat, že pravidelné výšlapy na Kleť nepředstavují žádnou závislost. Na horu, tyčící se nad Českým Krumlovem a ležící jen půl hodiny vlakem od Českých Budějovic, se přece chodilo a chodí už celá staletí. Jenže zhruba před devíti lety se na vrcholu objevila útlá kniha, do níž si díky nápadu krumlovského ultramaratónce Zdeňka Přívratského začali návštěvníci zaznamenávat jednotlivé výstupy. Právě v této době je možné hledat počátek nové závislosti.

„Na začátku jsme každý rok dávali speciální medaili všem, kteří vyšli pěšky na vrchol alespoň čtyřiadvacetkrát za rok. Protože by nám ale těch 150 medailí za chvíli nestačilo, zvedli jsme minimální počet výstupů na 36 a později na 52. A stejně nám žádná medaile nezbude,“ říká Přívratský, mezi Kleťáky zvaný Přívrt.

Z výstupů na Kleť se prostě stal fenomén, kterým se v takové míře nemůže pochlubit žádná jiná hora v republice. Vedle Krumlováků, kteří se mohou na Kleť vydat po šestikilometrové trase pěšky přímo z města, si i stovky Budějčáků zvykly na pravidelný rituál. Ještě před nástupem do práce nebo po práci dojedou autem či vlakem k úpatí hory, vyšlapou po svých na vrchol a zapíší se do knihy.

Proč? „Třeba kvůli potěšitelnému zjištění, že ještě po padesátce se dokážu vyškrábat na Kleť stokrát za rok,“ tvrdí Rudolf Vodička.

Už brzy ráno, včetně všedních dnů, se tak na cestě pod lanovkou potkávají desítky lidí. „Tak co, Franto, kolik?“ ptá se jeden z chodců, který stoupá v propoceném tričku do kopce a míjí známého, mířícího opačným směrem. „Špatný. Letos nestíhám. Jen třicet výstupů,“ odpovídá navrátilec z hory.

Počet „dobytí“ vrcholu v řádu desítek je však slabým odvarem proti skutečně nejzávislejším Kleťákům. Ti totiž kvůli Kleti nejezdí ani na dovolenou. Městský policista z Krumlova Roman Hommer loni dobyl vrchol Kleti třistadevadesátkrát. Jak je to možné, když si každý může zaznamenat podle nových pravidel pouze jeden výstup denně? Skupina pravověrných Kleťáků, sdružená ve spolku Kokosi na Kleti, totiž ještě uděluje určité bonusy v podobě výstupu navíc a pak dvakrát ročně pořádá soutěž Himálajský tygr a Himálajský medvěd. V obou případech se soutěží v tom, kdo během jediného dne vícekrát vyběhne či vyjde na Kleť a nazpátek po zhruba kilometr a půl dlouhé, strmé cestě pod lanovkou. A i takové výstupy se počítají do celkové statistiky.

Roman Hommer to společně s třemi dalšími Kleťáky zvládl naposledy v zimě devětkrát, v létě pak dvanáctkrát. Normálním smrtelníkům, kteří se v potu tváře namáhavě plahočí po kamenech, to musí připadat jako nadlidský výkon. Stejný obdiv si ale například zaslouží i šestiletý Martin Miškl, který na Kleť loni vystoupal třiasedmdesátkrát a o jeden výstup porazil svého sedmiletého bratra.

Podezírat všechny milovníky Kletě z toho, že se místo procházky nádhernou přírodou jen honí za rekordem a zápisem do vrcholové knihy, by však bylo minimálně nespravedlivé. Spíše se dá říci, že díky nápadu s knihou výstupů objevilo mnoho dosud nezasvěcených lidí kouzlo nádherné hory, která Jihočechy přitahovala od nepaměti.

Na Kleť lze vyjet ze strany od Krásetína lanovkou, což ale Kleťáci odsuzují, stejně tak je možné stoupat hodiny po nekonečném labyrintu lesních cest a svážnic, protínajících hluboké smrkové a bukové lesy. A nepotkat přitom ani živáčka. „Kleť nabíjí energií, Kleť je ta nejlepší tělocvična,“ říká Zdeněk Přívratský.

K zápisu do knihy nikdo nikoho nenutí. Existují Kleťáci, kteří si výstupy nezapisují, a přesto každou volnou chvilku tráví na jejím úbočí. „Když pak přijdu nahoru a sednu si do hospody, jsou tam lidé naladění na stejnou notu. Zpocení, ale maximálně spokojení,“ vypráví o jiném lákadle hory další z pravidelných Kleťáků Richard Holub.

Restaurace v horské chatě na vrcholu, kterou stejně jako sousední rozhlednu koupil a zrekonstruoval Ladislav Faktor, tak nabízí nevšední pohled. Jedná se o jednu z mála hospod, která v neděli už v devět hodin ráno doslova praská ve švech. A hospodský Dan Kalousek, který si se všemi Kleťáky tyká, může klidně dopředu roztáčet pivo. I kdyby padaly kroupy. Kleťáci, včetně těch, kteří překročili sedmdesátku, totiž dorazí se stoprocentní jistotou.

O popularitě Kleti svědčí mimo jiné i úspěch knihy o historii a současnosti fenomenální jihočeské hory, kterou napsal Kleťák Jiří Bárta. Publikace byla okamžitě rozebraná a dnes je ji možné sehnat pouze v knihovně.

Citace z Bártovy knihy přitom mimo jiné dokazují, že nevšední vztah Jihočechů k této hoře není žádnou módní záležitostí. „Mnozí lidé se zamilovali do Kletě tak, že mnohokráte za rok se sem dostavují, vždy krás nových ještě objevujíce na grandiosním pohledu z rozhledny. Ano, na Kleti již znají své lidi, kteří sem chodí vícekráte za týden a až šedesátkrát za rok, ba i v zimě,“ napsaly podle Bárty v roce 1909 Jihočeské listy.

A sám Bárta zvolil pro svou knihu název, který bez zbytečného patosu jako by mluvil z duše všem, kteří se na Kleti skutečně stali závislými a nedají na ni dopustit. „Kleť, milovaná hora“.