Kočičí aféra

V průběhu června roku 1924 se v Českých Budějovicích začaly množit případy napadení osob psy. Policejní úřad dostával v pravidelných intervalech hlášení o těchto incidentech, které se nezřídka opakovaly i několikrát denně. Nikoho to však příliš neznepokojovalo, protože podobné případy byly ve městě na denním pořádku. Reakce úřadů se podstatně změnila teprve ve chvíli, kdy se k tomu přidaly i útoky několika koček, u nichž byla zvěrolékařem záhy prokázána vzteklina.

Okresní správa politická tehdy reagovala v souladu s platným zákonem a v neděli 29. června 1924 nařídila v Českých Budějovicích hromadnou kontumaci psů a koček. U vstupů do města byly vyvěšeny tabulky s nápisem „Kontumace“, které příchozí upozorňovaly na potenciální hrozbu v obci. Kontumace (neboli izolace) spočívala v omezení kontaktů mezi zvířaty, aby se snížilo riziko šíření nákazy. Dle nařízení měli být psi uvázáni na řetězu u boudy a jejich obojky označeny úřední identifikační známkou. Majitelé je mohli venčit pouze na vodítku a s kovovým náhubkem. Naproti tomu izolaci koček nařízení upravovalo pouze v jednom obecném bodě, který zakazoval jejich volné pobíhání.

Pohodný Josef Hruška, jemuž bylo téměř sedmdesát let, konal napříč městem pochůzky, a pakliže v ulicích narazil na nějakého psa bez známky či náhubku nebo jakoukoliv kočku, měl okamžitě přistoupit k jejich utracení. Utracena měla být také zvířata, která prokazatelně přišla do styku s nakaženým jedincem či u nichž se začaly projevovat příznaky nákazy (hrubnutí hlasu, neklid, porucha chuti k jídlu, kousavost, škrábavost; v pozdější fázi onemocnění zvířata rychle hubla, měla zakalené oči, zježenou srst, případně obrnu dolní čelisti a zadku).

Uvedený postup se nijak nevymykal běžné praxi, jež byla aplikována i v jiných obcích při lokálním výskytu vztekliny. Proč tedy o dva dny později – v úterý 1. července 1924 – vydala okresní správa politická tak radikální nařízení, na jehož základě měly být utraceny všechny kočky ve městě? V celém sledu událostí lze pozorovat značný spěch, protože nařízení bylo vydáno bez předchozí konzultace s okresním zvěrolékařem či širší právní analýzy. Přispěly k tomu zřejmě množící se případy nákazy a především incident v Jeronýmově ulici, kde byl kočkou v jedné domácnosti pokousán manželský pár. Manželé pak museli být urychleně dopraveni k očkování proti vzteklině do Pasteurova ústavu při Vinohradské nemocnici v Praze. Okresní státní úředníci pravděpodobně nabyli dojmu, že vzteklina již není pouze „pouliční“ záležitostí, ale že se nákaza rozšířila i mezi kočky zdržující se převážně v domácnostech.

V čele Českých Budějovic tehdy stál starosta Bedřich Král. Nařízení okresní správy politické přijal jeho úřad ve čtvrtek 3. července 1924. Stálo v něm, že utracení koček má provést pohodný za asistence městské policie. Král podepsal vyhlášku, jejímž prostřednictvím obyvatele města vyzval, aby v sobotu odevzdali své kočky zřízencům na předem stanovených místech. Pakliže by někomu uvedený termín nevyhovoval, měl přinést kočky následující den na městskou pohodnici.

DEN D:

5. ČERVENEC 1924

Sobota 5. července 1924 zůstane navždy mementem tragédie budějovických koček. Toho dne vyjely do ulic postupně čtyři popelářské vozy. Vlastně šlo o dřevěné koňské povozy, které měly tvar rakve s příklopnými vrátky podél boků. První z nich zastavil na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde mezi 8.00 až 9.45 začali obyvatelé Lineckého předměstí s odevzdáváním svých koček přítomným zřízencům. Ti následně vhazovali kočky horním poklopem zaživa do vozu. Stejný postup se opakoval na Masarykově náměstí (dnes Senovážné náměstí) nejprve mezi 10.00 až 12.00 pro obyvatele Vnitřního města a mezi 14.00 až 15.45 i pro obyvatele Vídeňského předměstí. Poslední popelářský vůz zamířil na Palackého náměstí, kde probíhalo odevzdávání koček mezi 16.00 až 18.00.

Sběr koček se odehrával za hojného počtu zvědavců i srdceryvných scén. Lidé přinášeli své domácí mazlíčky v taškách a pytlích a se slzami v očích se s nimi loučili. Jakási stařenka, která musela odevzdat své dvě kočky, to okomentovala slovy: „Jsem sedmdesát let stará, a toto jsem nikdy nezažila – už nerozumím tomuto světu!“ Podobné nářky byly toho dne ve městě slyšet na každém rohu. Dlouholetý místní učitel František Rada k tomu ve své vzpomínkové knize s názvem „Když se psalo T.G.M.“ poznamenal, že „tolik pláče snad Budějovice nikdy předtím nezažily“.

Dle oficiální zprávy bylo v sobotu na jednotlivých náměstích odevzdáno celkem 988 koček. Na jeden vůz tedy průměrně připadlo téměř 250 koček. Není těžké si představit, že namačkané kočky musely uvnitř popelářského vozu prožívat nesnesitelné peklo. Denní teplota se pohybovala okolo 22 °C, s přibývajícím počtem jim tedy nejen ubýval nejen prostor, ale i vzduch. Vyděšená zvířata mezi sebou začala zápasit o holý život. Přítomní svědkové uváděli, že z vozů se ozývalo žalostné škrábání a jekot. Aby toho nebylo málo, úřady rozhodly, že hromadné utracení koček má být provedeno plynem. Jakmile se tedy naplnil stanovený čas, popelářské vozy zamířily z náměstí do městské plynárny, kde byla do uzavřeného vozu vsunuta hadice a skrze ni vpuštěn mezi přeživší kočky proud plynu.

Těla mrtvých koček byla následně dopravena na městskou pohodnici, kde se jejich zakopání ujal již zmíněný pohodný Josef Hruška. Při otevření vozů se mu pokaždé naskytl děsivý výjev, neboť uvnitř se nacházelo jedno velké klubko do sebe zahryznutých zvířat. Kvůli značnému počtu těl trvalo pohřbívání celý týden, přičemž jámy musel často kopat i v noci. K 12. červenci 1924 se celkový počet pohřbených koček vyšplhal na 1027, z čehož je zřejmé, že v následujících sedmi dnech po oné osudové sobotě bylo na mrchoviště dodatečně dopraveno ještě několik desítek koček.

NÁZOROVÝ STŘET

Smutek a lítost nad ztrátou domácích mazlíčků mezi obyvateli města zakrátko vystřídala jiná emoce. A sice vztek. Lidé se pochopitelně začali ptát, zda bylo nezbytně nutné aplikovat takto radikální opatření. V okamžiku, kdy se událost začala probírat v regionálním tisku, ocitli se představitelé města coby vykonavatelé nařízení nadřízené instance pod palbou kritiky. Vyčítán jim byl jednak nehumánní způsob utracení, jednak výsledný efekt celého opatření. Kritici argumentovali, že o život přišly převážně kočky z domácích chovů, tedy z valné většiny zdraví jedinci, zatímco potulné kočky, u nichž hrozilo riziko nákazy mnohonásobně výše, unikaly dopadení ukryty na půdách a v parcích. Spisovatelka Pavla Moudrá, jež se posléze stala hlavní organizátorkou protestní schůze pražského ústředí Spolku na ochranu zvířat, se pozastavovala nad nesmyslností kolektivního odsouzení všech koček k smrti a kritizovala slepou poslušnost lidí při uplatňování úředního nařízení.

Stupňující se kritika přiměla prezidium městského úřadu k vydání oficiálního prohlášení, v němž se pokusilo ospravedlnit podniknuté kroky. S odkazem na nařízení okresní správy politické a bod 4 § 41 tehdy platného zákona č. 177/1909 uvedlo, že k utracení koček bylo přistoupeno za účelem „ochrany zdraví člověka a že životy všech koček nevyvážily by případně vzteklinou ohrožený či ztracený život člověka jediného“. Avšak zákon, respektive jeho prováděcí nařízení z 15. října 1909, stanovoval, že k usmrcení zvířete může dojít pouze tehdy, přišlo-li prokazatelně do styku s nakaženým jedincem. Úřední nařízení k usmrcení zvířat, u nichž hrozilo pouze podezření z nákazy, zákon vylučoval. Pokyn okresní správy politické k hromadnému utracení koček v Českých Budějovicích byl tedy protiprávní.

Za hranou zákona se ovšem pohybovaly i dopisy adresované představitelům okresní a městské správy, v nichž jim anonymní pisatelé přáli smrt. A to přinejmenším takovou, k jaké byly odsouzeny budějovické kočky. Tyto osobní útoky částečně přispěly k tomu, že se probudil i opačný tábor, který postup úřadů proti šíření vztekliny nepřímo schvaloval a považoval ho za nevyhnutelný. S odkazem na vážnost celé situace zastánci opatření často uváděli jako podpůrný argument případ angorského kocoura, jehož se majitel rozhodl zachránit před utracením tím, že jej ukryl u známých v Křemži. Kocour se však zanedlouho začal chovat zuřivě a 27. července 1924 musel být zastřelen. Následná pitva u něho prokázala nákazu vzteklinou.

MEDIÁLNÍ SKANDÁL

Z utracení budějovických koček se v průběhu července 1924 stal mediální skandál. Domácí i zahraniční noviny se při informování o této události předháněly v detailech, které se však často míjely s realitou. Zahraniční čtenáři se tak mohli dočíst, že v Českých Budějovicích bylo v inkriminovaný den utraceno 1600, nebo dokonce 2000 koček. Karel Čapek, jenž tou dobou pobýval ve Velké Británii, si při cestě vlakem přečetl v místním tisku fantastický titulek, který hlásal, že v Českých Budějovicích bylo utraceno 5000 koček. Něco tak neočekávaného – České Budějovice ve skotském tisku a ještě v této souvislosti – vyvedlo z míry i tak ostříleného publicistu. Na základě této zprávy Čapek později sepsal článek „Chvála novin“, v němž se zamýšlel nad úlohou novin a výběrem zpráv, které ovlivňují každodenní život svých čtenářů.

Tato nadnesená čísla v médiích samozřejmě jitřila už tak rozbouřené emoce. Podnět v této záležitosti obdržel i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který byl vyzván, aby veřejně vystoupil proti krutostem páchaným na zvířatech. Masaryk měl o celé události pouze povšechné informace z regionálního tisku, ale když se dozvěděl, že média případ zveličila, nijak se ve věci více neangažoval. Původně ovšem požadoval, aby Ferdinand Peroutka sepsal do časopisu „Přítomnost“ ironický článek, v němž měl počínání budějovických úřadů zesměšnit.

Podstatně razantněji na událost zareagovalo pražské ústředí Spolku na ochranu zvířat, které na 31. července 1924 svolalo do sálu Lucerny veřejnou protestní schůzi. Hlavními řečníky se stali předseda spolku Luboš Jeřábek, Pavla Moudrá, Alexandr Sommer Batěk a speciální host Theodor Lessing, který se vypravil do Prahy z Hannoveru, aby – jak sám uváděl – protestoval za budějovické kočky. Média sice později referovala o tom, že schůze vyzněla důrazným protestem proti krutému zacházení se zvířaty, její průběh se ale vůbec nenesl v klidném duchu. Během volné diskuse se ke slovu přihlásili také obhájci bezpečnostních opatření z řad zvěrolékařů, takže shromáždění se několikrát zvrhlo v bouřlivou hádku.

KRÁL – HERODES

Zatímco se v Praze rokovalo, v Českých Budějovicích stále platila přísná kontumační opatření. Úřady učinily první ústupek teprve na přelomu srpna a září 1924, když obyvatelům města povolily, aby si mohli pořídit nové kočky z míst, kde neplatila kontumace. Majitelé si však museli obstarat vysvědčení původu zvířete a následně ho předložit policejnímu úřadu. S postupným rozvolňováním se kočičí aféra stala předmětem lidové tvořivosti, neboť na hlavu městských zastupitelů a okresních úředníků začaly vznikat vtipy, které se šířily napříč republikou. Největší popularitu si získal ten o starostovi Královi, který jej přirovnával ke králi Herodovi. Zněl: „Jaký je rozdíl mezi králem Herodesem a Králem Bedřichem? Král Herodes dal povraždit všechny novorozené chlapce v Nazaratě, Král Bedřich všechny kočky v Budějovicích.“ Starosta Král byl později vyšetřován i zvláštní komisí Ligy pro ochranu zvířat, která do Českých Budějovic dorazila z Francie. Veškerý tlak na svou osobu však ustál a zůstal starostou města až do roku 1927.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!