Krása zániku 2019

Vila Marta

Hrůzu a neštěstí chce raději zakrýt sníh. Začíná padat ve chvíli, kdy vystupujeme z auta, vyplňuje praskliny ve schodech i balustrádách a za chvíli vytvoří čepici na hlavě ženy a chlapce, kteří tu před desítkami let zkameněli. Sníh potichu zceluje zahradu a dává vyniknout tomu, pro co jsme si přišli: prozkoumat vilu Marta v Písku, nádherný dům na nádherném místě kousek nad řekou.

Vilu vystavěl bankéř Jaroslav Šimek, připomínají ho iniciály vepsané do fasády. Marta byla nejstarší dcera, v roce 1950 emigrovala do Austrálie. Mladší se jmenovala Dáša, chtěla studovat dějiny umění a anglistiku, místo toho ji ale čekala práce ve fabrice a nemocnici. Svět kolem ní se rychle měnil, komunisté jim zabavili dům a nechali jen jeden pokoj. Dáša odmítala přihlížet. Věřila, že rudé zlo rychle odejde. Sem tam sepsala a roznesla letáky, ve kterých kritizovala špičky strany.

Tyhle příběhy ale nemají šťastné konce. Právě zahrada vily Marta byla svědkem událostí, které později Šimková sepsala ve svých pamětech.  V roce 1952 si pro ni přijelo šest mužů.

 „Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční službě, byli jsme za vámi v nemocnici.“ Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů. „Tak pá," obrátila jsem se ve dveřích za mamkou. Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,“ poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé.

Odsoudili ji nejprve na osm let, ale trest raději zvýšili na patnáct. Léta kriminálu popsala v knize Byly jsme tam taky. Ven se dostala až v roce 1966. Všechno bylo jiné. Lidé i vila v Písku. S maminkou prchly v roce 1968 do Austrálie. Dáša mohla konečně studovat vysokou školu. Mohla otevřeně hovořit o tom, jak vypadal život za mřížemi a snít o zmizelém domově, o životě v tom nádherném domě na nádherném místě kousek nad řekou.

Sníh nás vhání dovnitř, dveře jsou otevřené. Přestože zmizelo veškeré vybavení včetně částí stropů, atmosféra první republiky se tu schovává ve dřevěném schodišti, velkých prosklených dveřích v patře nebo výzdobě stropu. Zbyly tu některé dveře, kterých se ještě dotýkala ruka bankéře Šimka, zbytečně přivřené, když vedle nich chybí kus zdi. V koupelně je povalená vana, má ozdobné nohy, vypadá jako mrtvé zvíře, zmožené a uštvané, po smrti vycpané železnými úlomky a sutí. Otevřená okna vybízejí k výhledu. Zahrada pod lehkým sněhem působí tiše a pokojně, vystupují v ní cesty a terasy, vytvořené pro klidný život v klidné době, která nikdy nepřišla.

Bzí

Zámeckými pány v obci Bzí nedaleko Týna nad Vltavou jsou berani. Běhají za námi a pózují fotografovi. Jdou přesně tam, kam potřebuje. Poslušní správci zpustošeného dvora, kde bývala konírna, sýpka i pivovar. O tom, že hosty občas doprovázejí i zámeckými pokoji, svědčí jejich stopy v prachu i trus na dřevěných podlahách. Jen ta pevná střecha ještě dává naději, že má zámek ve Bzí budoucnost.

Drobné panské sídlo tu vzniklo už ve 14. století, v polovině 17. století ho majitelé přestavěli na barokní zámeček a nákladnější rekonstrukce je tu datovaná ještě rokem 1754. Už mezi světovými válkami se těžko hledalo využití, podle některých plánů tu měl vzniknout okresní chorobinec. Místo nemocných tu našli ještě ve třicátých letech útočiště vojáci, aby jen pár let před vlnou vyvlastňování koupila zámek Marie Špinková ze Bzí. V padesátých letech stát celý areál zabavil, v sedmdesátých letech zámek využívalo JZD Rozkvět v Dolním Bukovsku. Budovy byly tehdy ještě v poměrně dobrém stavu, dosvědčují to například záběry z filmu Zlatí úhoři, který se tady natáčel. V roce 1993 se filmaři na zámeček vrátili, aby sem usadili Svatbu upírů.

Sluneční hodiny mají porouchaný mechanismus, slunce se schovává za sněhovými mraky. Možná přicházíme i odcházíme ve stejný okamžik, čas tady nic neznamená. Potkávají se tu štukové stropy s železnými zárubněmi, kroky dávných šlechticů i přítomných beranů jsou slyšet v pokojích ve stejnou chvíli. Meluzína v komínech zpívá píseň o Jetřichovi z Germersheimu a jeho manželce Uršule Kateřině – roku 1655 nechali svá jména vytesat do kamene nad portál, aby i pozdější majitelé a hosté tušili, kdo se postaral o barokní podobu zámku. V té písni, která zní z vyhaslých krbů, jsou i jména udatných rytířů, kteří nechali po roce 1989 areál zchátrat, jako by se odehrávalo nové dějství třicetileté války, války o kulturní dědictví a osud drobných šlechtických sídel na českém venkově.

Němčice

Pro Němčice nedaleko Purkarce na Hlubocku je zase příznačné bahno. Je v něm ponořený celý dvůr, včetně příjezdové cesty. Využíváme proto bočního vstupu a opět procházíme otevřenými dveřmi, bez klepání, bez zvonění, snad nás tu všude čekali.

Také tady bývalo ve středověku drobné šlechtické sídlo, které později Schwarzenbergové připojili k třeboňskému panství. Stavitel Pavel Ignác Bayer vypracoval roku 1707 plán přestavby – projekt byl ale tak velkorysý, že původní sídlo zcela zaniklo. A tak to, co se dnes topí v bahně, jsou zbytky barokního statku, pozměněného stavebními úpravami během 19. století.

Bývalá obytná část se přibližuje zániku – podlaha v kuchyni hrozí zřícením, konstrukce narušuje všudypřítomná voda, sálá sem od země, přichází stropem, olizuje kameny a cihly, zalézá do štěrbin a v zimě trhá. Naráží přitom na poslední zbytky lidské přítomnosti, kamna v kuchyni jsou stále napojená na komín, jako zpráva o někdejším životě tu trčí otevřená lednička a zapomenutý kočárek na panenky, někdo s i tu s ním hrál, a pak už si pro něj nepřišel. Možná tu po nocích drnčí odpojený telefon a tomu, kdo zvedne sluchátko, pošeptá, že už to nepotrvá dlouho, ze zdí vystoupí přízraky a stavení se odporoučí k zemi.

Z hromady nepořádku vytahuji portrét Antonína Švehly, známou reprodukci obrazu od Otty Peterse. Slavný agrárník tu kdysi visel na zdi, vyplňoval interiér společně s dřevěným nábytkem, koberci a pohodlnými židlemi, to ještě kolem chodili lidé, běhaly děti a v kuchyni hřála kamna. To ještě Němčice nepodávaly svědectví o kráse zániku.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!