Krása zániku, 2020

Mladá fronta DNES, 17. října roku 2013: „Hasiči vyjížděli ve tři hodiny ráno k požáru neobydlené vily v Soběslavi na Táborsku. Uvnitř domu nikdo nezůstal, vážně popáleného muže hasiči objevili v altánu vedle hořící budovy. Budova podle všeho vzplála od cigaretového nedopalku, škoda je dva miliony korun.“

Vstup do Molíkovy vily neexistuje. Okna a dveře pevně sevřely dráty – nepustí cizího ani majitele. Dům se brání před lidmi a lidé před domem, ohrožují se navzájem, současně se trvale přitahují. Lidé tenhle dům v roce 1914 postavili a jiní tu o necelých sto let později rozdělali oheň.

Býval to jeden z nejvýstavnějších domů ve městě. S krásnou zahradou, která sahala až k hlavní silnici. Bydlení na báječném místě s výhledem na zdejší hrad. Dům pro lidi z jiné doby – pro ty, kteří nekradou zahradu, aby na jejím konci postavili panelové sídliště. Pro ty, kteří berou dědictví s pokorou a nehandrkují se o majetek. Pro ty, kteří ctí cizí vlastnictví: opuštěná vila čelila po celá devadesátá léta nájezdu vandalů. Devastaci urychlil požár.

Prosluněnou zahradu dnes zatemňují náletové břízy, v jejich korunách je plno ptačích hnízd; tak přece tu někdo bydlí. Z roztrhaných okapů tečou dolů rampouchy a žlutá tráva, z rozervané střechy rostou stromy. Stavby s otevřenou střechou mají málokdy otevřenou budoucnost. Co nezčernalo při ničivém ohni, zelená. Vedle branky se břečťan zamotává do poštovní schránky. 

„To je strašnej barák. Tam nikdo nebydlí,“ říká starší paní, když prochází kolem domu a tlačí dětský kočárek. Nejspíš neví o ptačích hnízdech a besídce s matrací, na které v létě kdosi přespává. Dítě ukazuje na Molíkovu vilu prstem, na dům hledí jako na zjevení. Dokáží dětské oči docenit tu zanikající krásu, secesní hostinu na fasádě nebo plotech? Napadne je, že i domy trpí na samotu a zanedbání? Babička žene kočárek, chce být rychle pryč, a dítě si může vykroutit krk. Zamává kamsi do tmy a do prázdna.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Domy v Hluboké nad Vltavou jsou drahé, pozemky téměř nesehnatelné, městečko pod schwarzenberským zámkem má šmrnc. A přesto v zástavbě, na zajímavém pozemku dokola obehnaném cestami, usíná meziválečná noblesa. Číhá tu černý kocour, merčí ptáky v křoví i nezvané hosty, peláší pak zahradou, jako by nesl zprávu o neoprávněném vniknutí.

Vilka se topí v papíru, PET lahvích a prošlapaných zimních botách. Pod nimi jsou šarmantní detaily: především vyřezávané zábradlí a dřevěné schodiště. Do ústředního pokoje vstupuje světlo vícebokým arkýřem, místo stolu a židlí je tu plesnivý kufr a v něm prázdno společně se střepy z rozbitých oken. Půdu zaplňují krabice a otevřené truhly, právě tady přespává hlídací kocour – vyskočí a rozvíří prach, pádí po schodech, aby spočinul v zahradě.

Na různých místech jsou roztroušené červené balónky. Vypuštěné, splasklé, přivázané na okenních kličkách, prádelních šňůrách nebo zahnané do kouta. Ukrývají něčí dech, otisky rtů, někdo v těch balóncích uvízl a dere se ven. Dům samotný se nenadechl už roky a praská, rozkládá se. Tam, kde kdysi byla podlaha a strop, se k nebi šplhá strom, snad proto, aby měl kocour lepší výhled.

V CENTRU BUDĚJOVIC

V měšťanském domě v ulici Karla IV., jen pár desítek metrů od budějovického hlavního náměstí, nocují bezdomovci. Jsou cítit na chodbách, ve sklepích, v pokojích i na dvorku. Přinášejí sem věci – na schodech leží rádio, příbory i svíčka připravená na okamžik, až se město ponoří do tmy. V prachu jsou poházené svaté obrázky a zbytky vánočního cukroví, svatý Václav a Jiří ve změti lineckého a rohlíčků. Jinde se zase brodíme peřím, na boty se lepí osvobozené vnitřnosti z peřin a polštářů.

Není to tak dávno, co dům žil jako každý jiný v ulici – v bytech bydleli lidé a v přízemi fungoval obchod s klenoty a starožitnostmi. Obchodovalo se tu se šperky, obrazy, sochami, to místo přitahovalo umění a peníze. Zašlou slávu připomínají jen zabedněné výlohy, skříně a trezor, uzamčený, dobývaný, ale neotevřený. Zkáza může být rychlá a bezdomovci neprospívají kondici stavby. Přes děravá okna prší do pokojů, začínají se propadat stropy v nejvyšším patře.

V jednom z pokojů je cítit cigaretový kouř. Uprostřed bývalé kuchyně odpočívá na matraci schoulená žena. Postava v silných brýlích a pestrobarevné čepici. Vyplašeně vykoukne, když otevřeme dveře – zajistila si je hráběmi a lopatou, takže ji probudí randál, kdykoliv k ní přijde někdo na návštěvu. Je obklopená knihami, levnými romány z edice Magnet, postavami z Noci hnědých stínů a Volání dálek. Vedle leží krabička cigaret, konzerva a lžíce, popelníkem i toaletou je celý dům. Omlouváme se a zavíráme dveře, přikyvuje, bude ještě spát. Když sejdeme po schodech dolů a fotíme stavbu z protějšího chodníku, je žena nalepená na skle. Nehýbe se, jen si nás tiše prohlíží. Zarámovaná v okně, jako obraz, který na okamžik obživl. Dáma s cigaretou v ruce a nepřítomným výrazem čeká, až zmizíme za rohem.

... CELÝ ČLÁNEK VČETNĚ FOTEK NAJDETE V JARNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz