Krása zániku 2024

Kaliště

Tak ještě jedno, poslední šláftruňk… Dneska už se asi nikdo nedozví, kdo si v bývalé hospodě v Kalištích u Lipí na Českobudějovicku objednal poslední pivo. Kdo naposledy posadil židle na stoly, kdo poslední tady zhasil světlo.

Hospoda stála na strategickém místě, s výhledem po celé obci – se vstupem z nároží, aby dovnitř mohli vplout žízniví z každého směru. Středobod vesnice, tak akorát vzdálené od Budějovic, aby ji dosud neponičila satelitní výstavba a přitom město zůstalo na dosah ruky. Možná platí, že když obyvatelé neohlodávají ves zvenčí, objeví se černá díra někde uvnitř: stahuje předměty a přitahuje lidi – někdy bývá přitažlivé nahlédnout do temnoty.

Na tenhle dům mě upozornil syn Hynek, do Kališť jezdí za kamarádem – a bývalá hospoda je svět, který kluky fascinuje. Snad proto se tu na špagátu houpe legenda, která má v dětech budit strach. Vypráví o panenkách, jež chtěly vystupovat v cirkusu, ale nikdo je tam nechtěl, a tak čekají na svou další příležitost právě tady: ukazují se, komu chtějí, přesouvají se – jsou posledními živými, jediným, kdo v domě zbyl.

Podvědomě se pak soustředíme hlavně na panenky, procházíme zahradou a nahlédneme dovnitř, ale prostoru vládnou jiné předměty: jsou to hlavně zaparkovaná auta, okolo kterých majitel nechal vyrůst nízký les – možná je to levnější než zámek, nikdo neodjede.

Do hospody vstupují nejen nezvaní hosté, společně s námi si tam lebedil mráz. Teploměr ukazoval tři stupně pod nulou. V komoře se počítá s dlouhou zimou, jsou tu desítky zavařenin, ovocných kompotů, nad nimi naštosované talíře, misky, příbory. Bylo by tu všechno, kdyby tu nevládl zmatek a nepořádek: stačí poklidit a otevřít muzeum venkovského života 80. let: doby, kdy bytový socialismus propojil město s venkovem a v nízkých chalupách po večerech blikalo modré světlo z televizorů, na stole ležela rozečtená Vlasta a kredenc zaplňovaly hrnky druhé jakosti, za pár korun expedované zadními dveřmi Domácích potřeb, zatímco po dvorku pobíhala drůbež. Dům v Kalištích se topí ve své vlastní minulosti, přikrývá se vrstvou rozmetaných fotografií, sešitů k přípravě dítek školních k první svaté zpovědi, umělých květin a dávno sklapnutých a rezavých pastí na myši. 

Nahlížíme pak ještě do bývalé kuželkárny, slouží jako skladiště, a těsně před odchodem si všimneme zářivých barev vykukujících z tlejícího listí. Červené střevíčky, puntíkaté šaty, zavřené oči, dlouhé řasy. Je to zvláštní pocit projít tolikrát kolem pětice panenek bez povšimnutí, a vrazit do nich při odchodu – jsou zachumlané v listí a tenhle dům jim patří. Každou noc v něm zažívají velké cirkusové dobrodružství.

Týn nad Vltavou

Městečko na sever od Českých Budějovic připomíná díky blízkosti temelínské elektrárny animovaný Springfield. Na zdejším sídlišti Hlinecká je to ale přece jen víc ukrajinská Pripjať: na první pohled se příliš neliší od opuštěného města prosáklého radiací po havárii černobylské elektrárny – chybí tu ikonické ruské kolo a autodrom, cestovky sem nepořádají postapokalyptické zájezdy, ozvěna mezi jednotlivými výškovými budovami ale ten příběh dokončuje sama – poslední dvě slova říkají, že něco nevyšlo. Něco mělo být jinak.

Panelové domy poškodily panorama malebného Týna nad Vltavou v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Temelín. Kdo stavěl, musel někde bydlet. Kdo tu měl každý den připsat nový díl atomové pohádky, musel někde nakupovat, někde se bavit – potřeboval jezdit a parkovat. Do útrob starého města architekti vstřelili širokou silnici, hned vedle zaniklého hradu novodobí vládci vztyčili moderní pevnost, sídliště. Jeho architektura odkazuje na poslední panelovou éru, domy mají prostorné lodžie, železné zárubně se zabudovanými vypínači, mramorovaná linolea. Kdyby se prostor vyvíjel přirozeně, měly by domy barevné fasády a mezi jednotlivými bloky by štěkali psi, děti halekaly na klouzačkách a lízaly zmrzlinu z písku – jihočeská Pripjať ale nemá svoje živé hlasy, okna jsou zabedněná a zadrátovaná. Snad není v Česku jiného sídliště, kde by tak hlasitě zpívali ptáci.

Co kdyby? Pětice panelových domů dává odpověď na každou otázku z alternativní historie. Ukazuje, jak by vypadaly domy, kdyby se společenství vlastníků masivně nepustila do zateplování a výměny oken – zaujme zároveň určitou estetikou bílé a šedé, která k panelákům patří víc než syté barvy. Tyhle městské hektary stojí zády oficiálním průvodcům, které ukazují Jihočeský kraj jako nedotčené místo s kulturním odkazem a bohatým historickým dědictvím, tady se vyprávějí úplně jiné příběhy: a v hlavách běhají představy, jak by vypadalo za pár let budějovické sídliště Máj nebo táborský „Sojčák“, kdyby ta místa opustil člověk. Klid v městském sídlišti bývá zvláštním hostem, v Týně jeho přítomnost nehojí, ale devastuje.

Teprve nedávno domy přešly do majetku zdejší radnice, která plánuje renovaci ruku v ruce s demolicí. Je to velká příležitost proměnit část předměstí v místo příjemné k životu. Zatím se ale úřaduje, papíruje a mluví. Zatím tu jen ptáci zpívají.

Veselíčko

Určitě tu bylo milo – příjemně a veselo. A aby se malé Veselí odlišilo od toho významnějšího nad Lužnicí, začalo se tu říkat Veselíčko. Krajina kolem Milevska je malebná: zádumčivá a poetická – v údolí Vltavy, v kopcích Táborské pahorkatiny se koncentruje krása. A člověk se pak nemůže divit, že si to tady v 19. století vybrala rodina Nádherných. Že se rozhodli zůstat tu na věčné časy, a tak si tady adaptovali palác a postavili hrobku. Zapadla do období, kterému dnes historici rádi říkají „belle époque“: té klidné plavbě před bouří první světové války. Když slunce zalilo zámeckou zahradu, muselo to být nejkrásnější místo na světě. My se dnes procházíme po jeho troskách. Šlechtický erb na hrobce je přemalovaný hákovým křížem, ale i ten už naštěstí bledne.

Dobové fotografie ukazují jednoduchý jednopatrový objekt spíš kasárenského typu. Uvnitř se měly nacházet fresky bohyní z 18. století, rozsáhlá sbírka portrétů, vzácných obrazů a empírového nábytku. Dnes je zámek o patro vyšší, doplňují ho další budovy, prolíná se v něm několik vrstev historie – někdejší sláva a okázalost, proměna na zemědělské učiliště, výukové prostory a pokojíčky internátu, to všechno se mísí se zmatkem dnešních dnů – a z děravých oken lze snad dohlédnout někam dál, protože areál je aktuálně na prodej, čeká se na nový příběh. „Dvacet pět. Plus DPH,“ říká po telefonu realitní makléř.

Hrobka je vykradená, otevřená – odvalený kámen propojuje svět živých a mrtvých, včerejšek i zítřek se střetávají v chaotickou přítomnost. Stopy ve sněhu značí přítomnost lidí. V klenutí hlavní budovy tepe baroko. Kalendář na zdi v kotelně, plakát s děvčetem v krátké sukni, provází rokem 1989. Nástěnné hodiny v učilišti se zastavily v čase mezi pátou a šestou. Nikdo je zatím nenatáhl, aby postoupily o krok dál.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz

ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!