Lidé od čáry

Zdeněk Moša je péesák. Tedy býval, ale duší je pořád. Na Svatém Kameni točí pivo, vaří kafe a čaj a vyhlíží turisty, ale letos už jich moc nepřijde, je po sezoně, Budějčáci a Pražáci sem začnou jezdit zase na jaře, tady to na pár měsíců usne. „Moc lidí ale stejně nechodí, je to mrtvej kraj,“ říká osmdesátiletý Mošna.

Jeho růžový domek s nápisem Hostinec – Gasthaus u Lípy je jediným místem, kde se dá v celé oblasti ohřát. Vedle hospody zní cirkulárka, hostinský má před sebou hodně práce, zimy tu bývají kruté. Pokládá na stůl kroniku Pohraniční stráže, dříve ji půjčoval i domů, ale pak z ní zmizelo několik fotografií, tak už ji nepouští z ruky. „Jak se tu žije dneska? To nejlepší má už tenhle kraj za sebou,“ říká Mošna a vypráví o srazech péesáků, kam přijíždějí někdejší strážci hranice a nenechávají si vzít svůj kus pravdy, že oni plnili povinnost a Československo je potřebovalo.

1956. V tomto roce jsme měli 5 zadržení a 3 proryvy. Od 20. října do 15. listopadu jsme měli zesílenou ochranu v důsledku politických událostí v Polsku a později v Maďarsku. Zima tohoto roku byla bohatá na sníh. Již 28. října napadlo velké množství sněhu, z čehož nám vyplynuly značné potíže. Cesty byly zataraseny způsobeným polomem, bylo zpočátku přerušeno spojení a i přívod elektřiny.

(Kronika Pohraniční stráže)

Vedle starých fotek Pohraniční stráže tu jsou v krabici rozházené nové barevné snímky. „Neměl jsem na to čas. Musíme tu kroniku dopsat a dolepit fotky. Tady je můj vnuk,“ ukazuje Zdeněk Mošna na snímek, kde se shýbá k malému kloučkovi.

Hospoda je prázdná, manželka zatím vyklízí věci z auta, byla na nákupech ve městě. „Doba se hodně změnila, ale nevím, jestli tím správným směrem. Dřív lidi stáli frontu na banány, dneska stojí frontu na úřadech práce,“ zmiňuje Mošna.

LEGENDA O KONCI SVĚTA

Osada s oficiálním názvem U Svatého Kamene, dnes část Dolního Dvořiště, je místem s pozoruhodnou historií. Celé dvacáté století se tu střetávaly vlivy jazykové, národnostní, církevní i politické, jako v celých Novohradských horách. Vede sem barokní křížová cesta, kolem jsou pastviny a auta tu občas musí stát, když právě pastevec převádí skot z jedné strany silnice na druhou. Ale i tenhle obraz má význam – právě pasáčkům se tu kolem roku 1500 zjevila Panna Marie, obklopená nebeskou září a v doprovodu andělů. Stála nad velkým kamenem, který se rozdělil na dvě části. Od té doby se podle pověsti od sebe vzdalují a až jednou mezi nimi projede vůz se senem, nastane konec světa. Část proroctví se naplnila: Svatý Kámen se ocitl na konci světa, a to se nemusel pohnout z místa, stačilo tu vytyčit pohraniční pásmo.

V době, která ještě přála světcům a zázrakům, se z návrší mohlo stát rychle poutní místo. Nad posvátným kamenem vznikla nejdříve kaple, pak přibyl velký poutní kostel, nakonec celý klášter. V procesích sem přicházely tisíce lidí. „Dneska tu sloužíme mši jednou za měsíc. Chodí sem tak patnáct lidí,“ říká zdejší farář Pavel Šimák.

Protože se od té doby stalo příliš věcí. Po roce 1918 se oblast ocitla na chvostu republiky. Divoce tu řádili nacisté za 2. světové války, do dějin vešla událost z roku 1944, kdy nedaleko odtud nouzově přistáli američtí letci, a tragédii připomíná pamětní deska vedle vstupu do kaple.

Odpoledne v osadě Tichá (jižně od Kaplice), obce čítající asi 100 domů, slyšeli obyvatelé hukot nízko nad zemí letícího letadla a krátce nato viděli směrem na Svatý Kámen snášejícího se parašutistu. O několik minut později Wiliam Jolly z Houghtonu ze státu Michigan, bombometčík ze stroje 739 přistál v měkkém sněhu. Když se osvobodil z padáku, viděl k sobě přicházet skupinu osob. V čele skupiny kráčel starosta obce Tichá Josef Witzany, fanatický nacista. S připravenou střelnou zbraní šel k Američanovi. Jolly zvedl ruce nad hlavu. O pár vteřin později třeskla rána, prorazila koženou bundu letce a zásah do prsou byl smrtelný. Wiliam Jolly s vysoce zvednutýma rukama klesl k zemi.

(Mestokaplice.cz)

NEMOCNÝ HAVLŮV PES

Region dramaticky postihl odsun Němců, řadu chalup se už nepodařilo nikdy znovu dosídlit. V roce 1948 tu chtěla Státní bezpečnost v průběhu poutě zatknout faráře, ten však dostal včas varování a odešel rovnou přes hranici do Rakouska, vzdušnou čarou je to skutečně jen pár set metrů. Areál nejdříve devastovaly státní statky, kostel se proměnil ve sklad ostnatého drátu, věž sloužila jako pozorovatelna. Štuky, malby i řezbářské práce využívali vojáci jako střelecké terče. Zkáza se zdála neodvratná, definitivní, ale stal se další zázrak, revoluce 1989. Především Němci a Rakušané začali financovat opravu poutního místa.

„Rodáci tu bývají hlavně v srpnu. Lidé, kteří dnes žijí v Rakousku a Německu, tu pořádají poutě. Těch se účastní vždycky několik set lidí, přivážejí si i své faráře,“ vypráví páter Šimák.

Na místě, kde se měla zjevit Panna Marie, dnes stojí velká socha, prostor je plný svatých obrázků a vyhnanci sem umisťují zprávy o úmrtí těch, kteří tu kdysi bývali doma. Původních obyvatel ubývá, a noví moc nepřicházejí. „Až jednou zmizí naše generace, už tady život moc nebude,“ říká hostinský Mošna a bere si zpátky kroniku, ve které je zachycený kus jeho života.

Ale lidé sem stále chodí. Nejsou to davy, spíš jednotlivci. Do puklin kamene zasouvají svá přání a prosby adresované Panně Marii Sněžné, je tu řada lístečků a přibývají další.

„Prosím o uzdravení svých očí / Prosím o pomoc (uzdravení) vnučky Sáry / Přeju si aby jsme byly zdraví a vyšly nám všechny dovolené. A poslat dva spinery / Prosím ať se do mě Ondra z 6. B zamiluje.

(Prosby od Svatého Kamene)

To místo je promodlené a podle zdejšího faráře se tu zázraky stále dějí. „Jednou, to byl, myslím, ještě naživu pan prezident Havel, tu mezi kameny proběhl jeho nemocný pes a rychle se uzdravil. Paní Dagmar pak do kaple věnovala svatý obrázek,“ vypráví s úsměvem páter Pavel Šimák.

NA JAHODÁCH

Martina Šulcová bydlí nedaleko odtud, v obci Tichá. Před zimou právě sází jahody, dostala je od babičky, je potřeba sazenky co nejdříve umístit do hlíny. Nedávno si v Tiché postavila srub – sama sem z lesa přitáhla stromy a zbavila je kůry, stavbu pak svěřila odborné firmě. Ten dům je hodně výrazný, vypadá, jako by ho sem odfoukl vítr z Kanady, a Martina Šulcová ho nechala postavit na ruinách starého baráku, ze kterého zbyly jen sklepy.

„Moc mladých lidí sem nepřijde, a když už, jsou to děti těch starších, z rodin, co se tu usídlily od konce války,“ popisuje. Přestože tu nejstarší rodiny žijí jen od čtyřicátých nebo padesátých let, říká se jim tady starousedlíci. „Ti vám ale dveře neotevřou,“ poznamená a má pravdu: přestože se kouří z komína a svítí v kuchyni, z domu nikdo nevychází a pes u branky se může uštěkat.

Martina tu žije dvacet let, přišla k příbuzným, kteří v oblasti provozují rodinnou farmu. Vstává každý den ve čtyři hodiny, aby podojila krávy, a do postele se dostává kolem jedenácté večer, když má pocit, že je všechno hotové. Děti odtud posílají do Dolního Dvořiště, po základní škole většina míří do Kaplice. A za prací pak velká část z nich do Rakouska, kde si vydělají několikanásobně víc než v chudém jihočeském pohraničí.

„Ale noví lidi se sem nehrnou. Taky tu nejsou parcely, tak ani není kde stavět. Pokud sem přišel někdo nový, odcházel po první zimě. Jak tady nemáte výkonný kotel a dost dřeva, nemáte šanci přežít,“ popisuje.

KAŠNA V LESE

Obce v téhle části Novohradských hor prošly v posledních třiceti letech obrovskou proměnou. Nedaleký Rychnov nad Malší má nejspíš největší slávu za sebou, náměstí je prázdné, je tu atmosféra vyloučeného světa, kde nikdo nechce žít, a ti, kteří tu jsou, tu jaksi uvízli. Symbolem se staly po revoluci Cetviny, z Tiché je to pár minut autem. Nejdříve odtud zmizeli lidé, pak domy, a o tom, že tady kdysi bývalo náměstí a doma tu bylo přes pět set lidí, něco vypráví jen kostel a kašna, která kdysi stávala na rynku, a dnes je v lese, zase bez přesunu, jen svět kolem se pohnul a změnil k nepoznání.

Do Cetvin se život nevrátí a pomalu bude mizet i ze Svatého Kamene, kde hostinský plánuje příští rok zase otevřít, ale už špatně slyší, je potřeba občas zvýšit hlas. „Budeme-li živí a zdraví,“ podmiňuje novou sezonu, ale otevřít chce, vždyť kde jinde by se lidé mohli napít, když se náhodou dostanou až sem.

A třeba otevře i v zimě. Silnice prý bývají protažené, a kdyby ne, vyjedou místní z Tiché se svými traktory. „Ale to nebývá potřeba,“ říká Martina Šulcová a věnuje se dál svým jahodám. „Já to musím udělat, zima na krku a babička by nadávala,“ směje se.

Listopadové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!