Měli jít na jatka. Tak dožívají v Leštině
Někteří zažili týrání od majitelů. Jiní pracovali ve sportu nebo jako filmové hvězdy. Když koním došly síly, otevřela se brána jatek nebo jen čekali na smrt v bídných podmínkách.
„Proto si je bereme k sobě, abychom jim dopřáli zasloužený odpočinek,“ říká Patricie Pitříková, která o zvířata pečuje se svým partnerem Pavlem Malypetrem a pětiletým synem.
Jejich statek se jmenuje Domov pro koně, jeho cílem je především vynahradit zvířatům mnohdy těžký život. Nikdo tam nepočítá odpracované hodiny a nepřevádí je na peníze. Proto jsem se rozhodl alespoň jeden den pomoci.
S VIDLEMI V RUCE
Prvním úkolem je úklid stáje mezi koňmi, kteří patří mezi vážné případy. Například Jeremi úspěšně závodila na dostihové dráze, ale vysoká zátěž od útlého věku ji fyzicky zničila, což je pro dostihový sport typické. Trochu stranou postává bělouš Plutík. Ten totiž ve filmu předváděl kaskadérské kousky, jenže kvůli tomu, že dostal vadné krmení, oslepl.
Každý z koní je evidentně vděčný za lidský dotyk a slovo. „Nezanevřeli na člověka, i když mu prakticky nemají za co děkovat,“ přibližuje Patricie charakter koní.
Ve skupině svým vzezřením vyniká nad ostatními Flyde. Je znát, že nikdy nestrádal. Toho si majitelka nechala v Leštině ustájit a dopřává mu spokojený důchod. „Flyde se tady ujal role vedoucího stáda. Když si ale není jistý v nějaké situaci, schovává se za Klaudii. Mezi zvířaty se dají vypozorovat stejné vztahy jako u lidí,“ usmívá se Pavel.
MEZI KOLOSY
Přecházím prostorný dvůr a vstupuji do jiné stáje hospodářského stavení. Trochu se bojím udělat si cestu mezi hlavami koní, které se ke mně okamžitě sklánějí. Nejsem totiž zvyklý na pohyb mezi těmito zvířaty a mám z nich větší respekt, než je třeba. Ke kolečku stačí ujít pár metrů, jenže metráky živé váhy mě v mé bujné fantazii mačkají mezi sebou.
Se zvířaty je to jako s lidmi – uvědomím si Pavlovu větu, když si snažím dodat odvahy k několika krokům. Hladím si prvního z koní, na všechny promlouvám a začínám se stydět za svůj strach, který postupně vyprchal.
Po úklidu přijímám bez řečí další úkol. Mám opravit uvolněný okap pod střechou. Nechci přiznat, že si s nářadím moc nerozumím. S koňmi jsem se už spřátelil a nevadí mi jejich nepřetržitá asistence. Naoko doháním svou fortelnost alespoň tím, že si sebevědomě přehodím žebřík přes rameno.
Za rohem mám trochu klidu, abych si rozmyslel, jak pokračovat. Stoupám po žebříku, ale z jeho třetí příčle spěchám ihned dolů. Áron totiž objevil nový druh zábavy a snaží se mi pomáhat tím, že mě postrkuje. Po deseti minutách domlouvání se vzdávám a smiřuji se s tím, že mám k práci kolegu.
Banální úkon pro zkušeného hospodáře mi trvá až příliš dlouho. Když se Pavel přijde podívat, předstírám, že jsem se po celou dobu seznamoval se všemi členy stáda. „Tady chováme převážně koně, kteří jsou v dobré kondici, ale jejich majitelé se už o ně nemohou starat,“ vysvětluje Pavel po cestě k okraji výběhu, kde nás čeká oprava poškozené ohrady, o kterou se koně s oblibou drbají.
NA ZUBAŘSKÉM KŘESLE
Přijíždí koňský zubař. Nikdy jsem o podobné profesi neslyšel. O to větší je moje zvědavost. „Pracuje bez anestezie a je hodně šikovný. Koně dokáže přimět ke spolupráci díky tomu, jak s nimi komunikuje,“ zdůrazňuje Pavel.
Václav Plch jezdí do různých míst republiky, kde spravuje koňský chrup. „Toto řemeslo už u nás téměř zaniklo,“ říká a připravuje si nástroje. Ani jeden mi nepřipomíná zubařské náčiní. Nechápu, že první kůň si nechá rozevřít čelist speciální kovovou konstrukcí a vydrží broušení zubů. Zvlášť to potřebuje poník Jurášek, pro kterého si Patricie s Pavlem jeli až k hranicím s Německem. Majitelé ho inzerovali na Facebooku. Poník měl vyvrácené nohy kvůli tomu, že mu osm let nikdo neupravoval kopyta. Jeho stav se po pár dnech v Leštině rychle zlepšil, ale pořád nechtěl žrát.
Příčinou byly přerostlé zuby vysoko nad dáseň a po zákroku se ihned přitočil ke kupě sena. „Ať žere podle chuti, ale později mu krmení dávkujte, ať pro změnu moc neztloustne,“ směje se zubař, který se naučil svému řemeslu v Anglii, kde pracoval jako jezdec u koní a nechal se najímat i na jejich převoz.
„Dneska už jedu domů. Mám rodinu a chci být s ní co možná nejvíc,“ loučí se zubař. Přitom k domovu to má zhruba sto kilometrů a už několik dní je na cestách.
PRO VLOČKY DO KAUFLANDU
Ještě nedávno jsem si myslel, že koně chovají jen lidé, kteří je mají rádi. Ale po návštěvě v Leštině tento názor rychle měním. Špatný fyzický i psychický stav způsobí koním majitelé nejen tím, že třeba ignorují nutnou zdravotní péči, ale mnozí je hrubě týrají.
Patricie s Pavlem hledají takové případy, aby mohli koním vrátit radost ze života. „Jsou to většinou už stará zvířata. Skoro žádnému není méně než patnáct let. Možná by si mohl někdo myslet, jakou to má cenu, ale zvíře si zaslouží důstojný konec života. Stejně jako člověk. Chceme upozorňovat na to, v jak ubohých podmínkách lidé někdy zvířata chovají a nejsou schopní se o ně postarat kvůli tomu, že si včas nerozmysleli, proč a na co je chtějí,“ zdůrazňuje Patricie, která se setkává i s tím, že čerství chovatelé ani nevědí, čím koně krmit. „Zrovna dneska jsem slyšela o případu, kdy si lidé pořídili koně a jezdí mu kupovat ovesné vločky do Kauflandu.“
Její osobní život nabral jiný směr zhruba před pěti lety, i když se jí dobře dařilo podnikání v rodinné firmě v oblasti bytového interiéru. „Dusila jsem se a přestala v té práci vidět smysl. Posledním impulzem byl úraz ruky. V ten okamžik jsem si řekla dost,“ zdůrazňuje Patricie, proč se rozhodla pro změnu.
Jediným příjmem Domova pro koně je prodej sena a peníze za ustájení zvířat jiných chovatelů. Péči o týrané nebo vyčerpané koně platí Patricie s Pavlem ze svých úspor a jsou vděční i za pomoc ostatních lidí. „Teď plánujeme novou ohradu. Hodně záleží na tom, kolik peněz se nám podaří sehnat. Podle toho se rozhodneme, jaký typ ohrady postavíme,“ uvažuje Pavel.
NA VLASTNÍ NÁKLADY
Domov pro koně je soběstačné občanské sdružení a dokáže se díky vlastní práci postarat o zvířata, která chová. Jakýkoli příspěvek nebo pomoc jim umožní nadstavbové věci, jinak by na ně museli dlouho šetřit. Příkladem jsou třeba kurzy masáží pro koně nebo zpevněné plochy na místech, kde zvířata odpočívají a mají tam seno. To přispívá k jejich lepšímu zdravotnímu stavu.
Do Leštiny jezdí pravidelně děti z tábora občanského sdružení Lukafarm. Po práci si povídají třeba o tom, že zvíře nejde jen využívat, ale když ztratí na stáří síly, zaslouží si odpočinek stejně jako člověk. „Za každé z dětí, které k nám dojíždí, dostáváme sto korun. Za tyto peníze vždy něco nakoupíme pro koně,“ dodává Patricie.