Mělo se na něj zapomenout. Thank You, Earl Ingram!

„Když jsme vpodvečer 7. května 1945 dorazili do Plzně jako součást 2. pěší divize, přivítali nás ti nejvděčnější, nejrozjásanější lidé, jaké jsem kdy viděl. Jejich vděk se projevoval mnoha způsoby, avšak tři z nich mi obzvláště utkvěly v paměti: koupel, postel a čisté oblečení. Ti laskaví lidé nás zvali do svých domovů, ženy dlouhé hodiny praly a žehlily naše uniformy a další oblečení, abychom se mohli opět cítit jako lidé mezi lidmi. Já jsem to vnímal jako neskutečně šťastné období,“ připomíná atmosféru v Plzni Earl Ingram, který z armády dlouho po válce odešel s hodností plukovníka.

Dnes žije v Severní Karolíně. Mezi exponáty plzeňského Patton Memorial Musea jsou i mapy, jež s sebou 7. května 1945 přivezl do Plzně.  „Jednou při besedě, už nevím, kde to bylo, se mě jeden muž ptal, jak je možné, že američtí vojáci byli vždy tak upravení. Řekl jsem mu, ať se zeptá plzeňských dam, které se o nás tak skvěle staraly. Vím, že se takové péče nedostalo všem vojákům, ale mně a mým kamarádům ano. Veškerá ta radost smyla a odehnala válečné utrpení a bolesti. Vzpomínám proto jen na krásné chvíle konce války, která se pro mě definitivně završila právě tady, v Plzni,“ uvedl při letošní návštěvě Plzně Ingram.

Earl Ingram byl odvedený v lednu 1940. O čtyři roky později, v srpnu 1944, přistál ve Skotsku, odkud se přesunul vlakem do Southamptonu v Anglii. Následovala noční plavba na malé lodi přes kanál La Manche a vylodění na pláži Omaha. Během války dosáhl hodnosti nadporučík (first lieutenant). Několik měsíců po 2. světové válce zahájil kariéru jako profesionální voják. V aktivní službě byl více než 34 let.

V Plzni si podle svého vyprávění stihl v roce 1945 i zatančit. Tehdy tu frčela hlavně polka. „Ten tanec jsem neznal, přesto jsem ho zkusil. Jindy jsme se zase vydali pro šampaňské, které si němečtí vojáci přivezli z Francie a schovali si je na Borech. Láhve jsem rozdal, sám nepiju. Přes den jsme ale měli povinnosti. Důstojníci, mezi nimi i já, měli za úkol vyslýchat zajaté vojáky wehrmachtu a najít mezi nimi příslušníky SS,“ popisuje.

Dostal polní stolek a k němu mu tlumočník vodil jednoho vojáka za druhým. Byli instruováni, aby pozdravili zasalutováním, mezinárodním vojenským pozdravem. „Občas se stalo, že byli tak nervózní a zmatení, že hajlovali. To je tlumočník vrátil zpátky a museli přijít znovu a pozdravit správně. Vojáci, kteří pocházeli ze západní zóny, nikoli ze sovětské, byli demobilizováni, nastrkali jsme je na korbu náklaďáku, vešlo se jich tam vážně hodně, a poslali jsme je domů. Ty, kteří byli z východní zóny, jsme shromáždili a vydali sovětské armádě, taková byla dohoda a rozkazy. Byly jich tisíce. Tak jsem trávil každý den po celé dva týdny. Pak mě odveleli střežit demarkační linii,“ popisuje.

Když se Ingram do Plzně po roce 1989 vrátil, město na něj působilo bezútěšně a pochmurně. „Bylo to město, které jsem poznal koncem druhé světové války, ale i když bylo místy rozbombardované, jako celek tehdy působilo lépe než v roce 1994. Přijeli jsme tenkrát s mojí ženou z Německa, které jsme křižovali sem a tam, a i v této zemi bylo zřejmé, kde končí a začíná bývalá západní a východní zóna. Vracím se od té doby do Plzně pravidelně a rok od roku město i celá Česká republika vzkvétají,“ uvádí.

Na místo, které na demarkační linii střežil, nedaleko obce Břasy na Rokycansku se vrátil až v roce 2002. „Zapomněl jsem, jak se vesnice jmenovala. Jednou mě ale přátelé z historického klubu pozvali do nedalekých Nadryb. Místo mi připadalo povědomé. Velmi mi tehdy pomohla moje tlumočnice, které se podařilo spojit mě s rodinou, u níž jsem pobýval. Pořád se mi ale něco nezdálo. Směr k Plzni odpovídal, ale když jsem se postavil na kopeček, kde jsme měli v květnu 1945 stanoviště, neviděl jsem střechy domů. Muž, který tam byl se mnou, se rozesmál. Stromy od té doby povyrostly, řekl.“

Komunistický režim, který v Československu po roce 1948 vládl, se snažil, aby Plzeň na Ingrama a ostatní zapomněla. Nepodařilo se. Krátce po válce se Plzní například šířily zvěsti, že američtí vojáci při cestě domů zahynuli. „Když jsem po padesáti letech zazvonil na dveře bytu, kde jsem strávil prvních čtrnáct dní po osvobození, žena, u níž jsem bydlel, mě poznala. Jsi jako duch, pronesla. Tvrdili nám, že jste zemřeli,“ uzavírá. Dá-li Pán Bůh, přijede Earl Ingram do Plzně i letos! Díky Ameriko! Thank You Earl Ingram!

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní speciál Barbara na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!