Mrtvý Krumlov a Egon Schiele

Všecko mi připadalo milé – / na zuřivce jsem hodlal pohlížet přívětivě, / aby mi nemohli uhýbat očima; / a závistníky jsem chtěl obdarovat a říci jim, / že jsem bezcenný člověk.

Všechno v rychlém sledu. V pondělí 28. října roku 1918 se rozpadá Rakousko-Uhersko a v Schieleho náruči umírá jeho těhotná žena Editha. O tři dny později ji následuje on sám.

Zanechává po sobě rozsáhlé výtvarné dílo i dopis na rozloučenou: „Lidstvo bude snad už svobodně obývat zemi. Já musím odejít. Umírání je smutné a těžké. Ale není těžší než život, můj život, pronásledovaný mnoha lidmi. Až umřu, dříve nebo později budou mě lidé ctít a obdivovat mé umění. Tak jako mě dříve hanobili, pohrdali mým dílem a odmítali ho, budou ho snad velebit. Neporozumění může potkat každého.“

Kdo byli ti lidé, kteří Schieleho pronásledovali? Kteří lidé jej dnes ctí, ačkoliv jím dříve pohrdali a odmítali ho? O kom že to malíř ve svém posledním poselství hovoří? Pokud jste milovníky umění, pak vás nepřekvapí, že jde o ctihodné občany Českého Krumlova, odkud pocházela jeho maminka, rozená Marie Soukupová. Její rod patřil k typickým jihočeským sedlákům a řemeslníkům, její otec ovšem už zbohatl a živil se jako železniční stavitel. Byla nejstarší dcerou Johanna Franze Soukupa. Narodila se v roce 1861 v domě číslo 111 v krumlovském Parkánu.

Nutno však předeslat, že „Krumlováci“ nebyli jediní. Schiele měl během svého krátkého života nepřátel víc než dost.

Překážet umělci je zločin, je to totéž jako vraždit klíčící život.

Narodí se 12. června roku 1890, má tři sestry, které jsou pro něho múzami, hrají si s ním, opečovávají ho jako malého prince. Milují Egona a ženský svět je pro něho již od dětství plný hřejivé lásky a bezpečí. Není proto divu, že sám sebe nazývá věčným dítětem. Je více než pravděpodobné, že pobývá v Českém Krumlově už jako malý chlapec. Toto město bude mít pro jeho život i tvorbu zásadní význam. Pro nás je zajímavé, že v roce 1902 studuje na reálném gymnáziu v Křemži. Chce jen malovat a kreslit, proto studiu příliš nedává, je doslova špatným žákem.

Když je mu patnáct let, umírá mu otec. Strýc by byl rád, aby studoval techniku a stal se inženýrem, jenže Egon má vlastní hlavu, odchází v roce 1906 na vídeňskou akademii, tedy ve svých šestnácti letech! Z různých pramenů se můžeme dočíst, že se ve stejné době hlásil na akademii i Adolf Hitler, jenže přijali Schieleho, nikoliv budoucího diktátora. Jde ovšem o mýtus. Hitler se snaží dostat na akademickou půdu o rok později, tedy v roce 1907, kdy už má mladičký Schiele svůj první ateliér mimo půdu akademie. V této době se spřátelí s Gustavem Klimtem, největším představitelem vídeňské secese, které se příznačně říká „Gustav Klimt styl“.

A právě roku 1907 vzniká drobná tempera, jedná se o malířskou studii „Zahradní zeď v Krumlově“. Schiele přijíždí do Krumlova nejspíš na prázdniny a pokouší se o moderní malbu, která by na akademii nepřicházela v úvahu. Na obrázku, který ještě nemůžeme nazvat obrazem, spatříme dlouhou zeď na protáhlém formátu, vpředu stojí brána a na konci drobný domek. Pokud známe Krumlov, hned nás napadne, že jde o zeď na konci zámeckého parku, jenže se neshodují proporce a detaily. Tady je Schieleho tvorba plně ve službách postimpresionismu a secese. Fialové barevné tóny, proudy světla chvějící se v listoví stromů, teplý letní den plný vůní, které doslova inhalujeme, široká cesta posetá barevnými stíny.

Před zdí zahrady studuje to, co je pro školní tvorbu nepřípustné. Seznamuje se totiž s účinkem denního přirozeného světla, s čistými barevnými tóny, uniká akademismu, aby o rok později namaloval „Domy na potoce“ ve čtvercovém formátu, coby první předobraz „Mrtvých měst“, které jsou spojené s Krumlovem. Jedná se o studii domu v Široké ulici č. 79. Je na první pohled vidět, že se Schieleho styl změnil, místo lehkých impresionistických tahů štětce využívá širokou pastózní malbu. Architektura je bizarní a expresívní, Vltava se mění v magickou temnou řeku.

K tomuto starému domu se bude stále vracet, až jeho práce vykrystalizuje v originální kuboexpresionistickou strukturu, v níž potlačí trojrozměrný prostor a domy promění v kulisu a obraz v nahuštěnou mozaiku. V podobném duchu namaluje další části Parkánu, zkrátí perspektivu a pronikne do městského labyrintu. O tři roky později tak najde konečně sám sebe, svůj vlastní osobitý styl. Není náhoda, že k tomu dojde právě tady, v Českém Krumlově.

Studené bylo město nastražené ve vodě přede mnou.

V létě roku 1909 z Akademie odchází, chce být nezávislý a vrhá se do svobodného povolání moderního malíře. Hodně riskuje, ale je mladý, plný energie a malování se pro něho stává posvátným rituálem. Má nový ateliér zařízený v černo-bílém stylu, který byl tehdy ve Vídni moderní. Stává se členem umělecké skupiny Neukunstgruppe, která se radikálně vymezuje proti akademismu a konzervativismu, umělecky pak směřuje k expresionismu. Jenže za rok už má Schiele Vídně plné zuby, je znechucený a rozhodne se uprchnout pryč.

Kam? Kam jinam, než do města, kde našel už dříve tolik inspirace. Do Krumlova!

„Chci být sám,“ píše v dopisu malíři Antonu Peschkovi, svému příteli a budoucímu manželovi nejmladší sestry Gerti. „Chtěl bych na Šumavu. Květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad, naslouchat mladým březovým hájům a chvějícímu se listí, vidět světlo, slunce, těšit se z mokrých zelenomodrých večerních údolí, vnímat třpyt zlatých ryb, pozorovat bílé mraky, jak se hromadí, mluvit s květinami, trávou, pozorovat lidi a jejich zdravou barvu, naslouchat vznešené řeči starých kostelů s malými kupolemi a bez ustání běžet širokými rovinami k horám, chci líbat zem a sát teplou a měkkou vůni kopretin; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“

Vyzvedává si větší finanční obnos a 12. května 1910 přijíždí do Českého Krumlova, ubytuje se ve Fleischgasse 133, později Masné ulici. Jde o bizarní uličku v centru města, jen pár metrů od starého Rynku. Ihned žádá svého strýce o 40 korun, telegram dojde adresátovi o půlnoci a natolik ho rozzuří, až má Egon velké štěstí, že je dostatečně daleko.

Ocitl jsem se v nekonečných mrtvých městech a truchlil sám nad sebou.

V Krumlově však není sám, žije tu s ním o rok mladší Erwin Osen – dobrodruh, malíř, mim a mystifikátor („vychrtlý dlouhán, bledý jak padlý anděl,“ tak se o něm vyjádří sběratel umění Artur Roessler), a Osenova exotická družka, černošská tanečnice Moa.

Schiele maluje obraz „Světabol“, jedná se o vlastní autoportrét, v němž se umělcovo tělo doslova hroutí v jakési křeči, je drceno silou a zasaženo hrůzou. Jeho ruce marně hledají záchytný bod, jakoukoli oporu. Shluk domů s malou věží je zobrazen v pravém horním rohu. Jedná se o oblíbený motiv z Široké ulice, o bývalý mlýn. Světabol z roku 1910 může připomenout slavný Munchův „Výkřik“, tady se také jedná o spontánní volání o pomoc, o prožívanou úzkost.

V Krumlově nachází své „Mrtvé město“, město zániku; prožívá to, co celá jeho generace, Trakl ve svých básních, Musil a Kafka v próze, Kraus v esejích a Schiele v obrazech. První „Mrtvé město“ vzniká roku 1910, jde o temperu, o pohled ze zámeckého kopce na místo zvané Wirtl – bývalý mlýn s věží. A právě v Krumlově začíná s psaním básní.

Staré domy / tak prohřál červenohnědý vzduch, / všude jsou sluncem ožehlé rolety, / červené a bílé a k tomu zalykavě hraje starý kolovrátek; / dlouhý černý kabát slepého muzikanta / je matně zelenohnědý, otrhaný, rozedraný.

Schiele se rozhodne, že se natrvalo do Krumlova přestěhuje. „Hledal jsem v Krumlově bydlení a místo na práci a vidím: to nejkrásnější je nalezeno; chci Vám vyprávět o svých budoucích zahradách s tulipány, o svém vznikajícím terasovém domku – přijeďte!“ píše 11. dubna 1911 Roesslerovi (dopisoval si dlouhá léta i s Františkem Kupkou). „Byt, ve kterém chci přezimovat, je velmi pěkný. Jeden jeho pokoj má čtyři okna a není nijak zvlášť velký, nechal jsem ho vymalovat bíle, s citrónově žlutými okenními rámy. Jinak je všechno bílo-černé.“

Malý domek stojí ve stráni na kamenné terase, na břehu Vltavy poblíž Střelnice, později je tam domov mládeže. Domek pak dlouhá léta chátrá, je zarostlý křovisky a stromy. Krumlovský malíř a ilustrátor Jindra Čapek vyslechne v hospodě vyprávění jednoho z místních. Prý v době komunistické totality vyklízel Schieleho dům, chtěl ho rekonstruovat. Vytrhal i podlahu a tam našel schované kresby a obrazy. Jednalo se o silně erotické motivy, které Schiele zřejmě ukryl před zraky měšťanů, měl oprávněné obavy, že by mu do ateliéru mohla vtrhnout policie a vše zabavit. Místní občan se však svého objevu tehdy lekl, i on měl strach z policie, a tak raději vše spálil. Pokud je to pravda, pak zničil výtvarné dílo v hodnotě několika desítek milionů eur.

Egon přijíždí do Krumlova se svou přítelkyní, sedmnáctiletou modelkou Wally Neuzil 13. května 1911. Wallyno příjmení je pravděpodobně poněmčené české jméno Neužilová. Seznamuje se s ní v ateliéru Gustava Klimta, kterému sedí modelem. Klimt jí zpočátku platí, aby byla modelkou i mladšímu Schielemu, ona se však do mladého malíře zamiluje a vzniká pevný několikaletý vztah. Wally se už ke Klimtovi nevrátí. Její přesnou podobu neznáme, existuje jediná mázlá fotografie, zato ji mnohokrát kreslí a maluje Schiele.

Jsou spolu až do roku 1915, kdy se Schiele žení s Edithou Harmsovou, myslí si, že je možné udržovat i vztah s milenkou, ta však dobrovolně odjíždí s válečnou sanitní službou jako sestra Červeného kříže. Před Štědrým dnem roku 1917 umírá v Sinii u Splitu.

Nyní však o ničem z toho oba milenci nevědí. Zařizují se v ateliéru nad řekou a Egon maluje dva čtvercové obrazy – „Milence z Krumlova“ – Egona a Wally. Tyto dva obrazy tvoří jedno neoddělitelné dílo.

V Krumlově vznikají další „Mrtvá města“, tentokrát olejovými barvami na dřevěné desky. Objevuje se tu skupina domů (čísla 84 a 85) v Široké ulici, a další obraz se vztahuje k domům v Panské ulici. Pohledy na Krumlov mají různé názvy – „Krumlov v noci“ dokonce svítí, jako by byly zdi domů z fosforu; „Pohled na domy a střechy Krumlova“ se dnes nachází v Národní galerii v Praze. Schieleho pozorovatelnou byl zámecký kopec nad městem, odtud maluje a skicuje, vybírá si motivy k obrazům. Upravuje si město podle svého uvážení, přesouvá domy i ulice, některé vynechává, Vltava protéká podle toho, co si žádá kompozice toho kterého díla. Například v obraze „Město na modré řece“ poznáváme dům na rohu Dlouhé a Soukenické ulice, jenže řeka plyne jinak než ve skutečnosti.

Černá řeka mne rázem ochromila, / té trochy vody pro mne bylo příliš / a mírný břeh jsem viděl vysoký a strmý. /Otáčeje se zápasil jsem/ a slyšel vodu v sobě, / dobrou, lahodnou / a černočernou – – / Pak jsem zas vdechoval zlatou sílu. / Řeka proudila zarputile a prudčeji.

Díky podrobným studiím a fotografické dokumentaci víme, že Schiele vycházel z konkrétního místa, že se nikdy nejedná o volné fantazírování, ale o vybraný motiv ze skutečného Krumlova. Velice častý je formát čtverce, ten se opakuje ve vnitřní kompozici, dokonce i autorův podpis je psaný do čtverce. Na této stylizaci má však svůj velký podíl samotný Český Krumlov svým čtvercovým tržištěm a pravoúhlou sítí ulic. Půdorys tak ovlivňuje chtě nechtě i celkový vzhled města, jsou tu vertikální typy domů s vysokými štíty.

„Dá se říci, že čtverec je v Krumlově jaksi ‚ve vzduchuʻ, nabízí se a Schiele ho také ve svých strukturách využil,“ píše Josef Kroutvor v monografii Egon Schiele. Malíř maluje staré domy a pasáže, spíš zapadlá a neznámá místa, vyhýbá se žánrovým námětům, nenajdeme u něho obrazy zámku a zámecké věže, dominanty města.

Třicátého května 1911 posílá Arturu Roesslerovi pohlednici s reprodukcí obrazu, na kterém je namalovaná stará krumlovská radnice, jedná se o výjimku v jeho tvorbě. Radnice má renesanční fasádu, je osvětlena večerním sluncem, na nebi svítí hvězdy a srpek měsíce je zdvojený. Obraz je dnes nezvěstný.

Třebaže Schieleho zajímá v této době hlavně město se svými uličkami, zákoutími a domy, nevyhýbá se ani okolní krajině. Kopec u Krumlova například namaloval roku 1910, jde o Křížovou horu, vidíme pruhy drobných políček. Schieleho perspektiva je originální, někteří teoretici se domnívají, že ji převzal od Brueghela, pravda je však jiná. Svou úlohu totiž sehrála zámecká věž. „Vlastně ne, napadlo mě to v Krumlově. Tam se člověk naučí pozorovat svět z výšky a takový výjimečný nadhled výtvarně zhodnotit,“ svěřuje se Leopoldu Lieglerovi.

Maloměšťácké okolí však nenechá Schieleho v klidu tvořit. Je jim trnem v oku jeho nemanželský vztah s Wally, vadí jim i dandyovský Osen a jeho exotická družka, prý mají špatný vliv na jistého krumlovského studenta. Averze se vůči nim stupňuje. Dochází na nejhorší – Schiele musí opustit město, které tolik miluje. Záminkou jsou jeho kresby dětí, především malých děvčátek. „Děti mě nazývají pánembohem, protože po zahradě chodím v malířské košili, kreslím děti a staré ženy, kožené obličeje, hlupáky a podobně,“ píše Schiele 25. května 1911 Oskaru Reichlovi. Třicátého prvního června už se s Krumlovem loučí v dopisu Roesslerovi. „Vy víte, jak mám rád Krumlov; ale teď už zde nemohu pobývat, lidé nás bojkotují, protože jsme rudí. Ovšemže bych se mohl proti tomu postavit, také proti všem 7000 (obyvatel K.), ale nemám na to čas, a proč se tímto způsobem také nervovat. To ostatní Vám budu ještě vyprávět. Do 6. srpna musím být vystěhován, chci ale odjet už 4., a sice do Neulengbachu. Prosím Vás, pošlete mi nějaký obnos, musím mimo jiné transportovat několik beden.“

Netuší, že v novém jeho působišti budou kresby dětí, které kreslil v Krumlově, důvodem ke skandálu, policejnímu zásahu, soudu a následnému uvěznění.

Zas nyní vidím černé město, / město stále stejné, / kudy jako vždycky chodí / domkářové vylezlí zpoza pecí / – takoví chudáci – / ubožáci – / mámivě rudé, šelestivé podzimní listí páchne jako oni. – / Ale jak příjemný je podzim tady v tom větrném zimním kraji.

Schiele je sice donucený své město opustit, bude se sem ale stále vracet. Většinou inkognito. Důkazem jsou jeho obrazy, které nemohly vzniknout podle starších náčrtů. Například „Žluté město“ z roku 1914 s jasnými arkádami minoritského kláštera, s krumlovskou Zbrojnicí v pozadí. Žlutá a oranžová symbolizují prokleté město hříchu a neřesti. Ten samý rok maluje jezuitský kostel sv. Jošta, absurdně srostlý s obyčejnou městskou zástavbou a obraz „Město a řeka“ zase ukazuje roh Rooseveltovy a Horní ulice.

Pokud se zastavíme na břehu Vltavy naproti Plešivci, ocitáme se na místě, kde Schiele kreslí terasové domky se všemi bizarními detaily. Schiele dokonce v Krumlově maluje další cyklus obrazů, pro který je charakteristická křivka velkého oblouku. 1915 – „Městská čtvrť“, „Půlkruhové město“ nebo „Konec města“. V roce 1916 maluje obraz „Krumlovská krajina“. V roce 1917 se namalované staré barabizny stáčejí do mohutné spirály a odstředivá síla vymršťuje město až na periférii, kde jsou zahrádky. Z tohoto roku pochází poslední jeho krumlovská kresba – „Pohled ze zámecké věže k Latránu“. Na zadní straně je napsáno: „Krumau a./d. M. von Schlossturm Anfang Juni 1917.“

Schiele se vždy ubytovává v hotelech U města Vídně nebo U zlatého anděla na náměstí. Bývá veselým a zábavným společníkem, rád sedává v malé kavárničce Café Fink, na rohu Latránu a Pivovarské uličky, odkud pozoruje fasády protějších domů. Společnost pak baví tím, že kreslí na mramorové desky stolků lehce erotické kresbičky. V roce 1917 už musí navštívit Krumlov v uniformě rakouské armády, od roku 1915 je součástí válečné mašinérie. Slouží v Praze a na výcvik je poslaný do Jindřichova Hradce.

O mnoho let později se výtvarní teoretici shodnou, že jeho obrazy Krumlova patří mezi nejdůležitější díla. „Tato města zdají se existovat ve vzduchoprázdnu jako archeologické nálezy určené pro muzeum.“ James T. Demetrion.

„Schielovy krumlovské obrazy jsou loci fatales. Mrtvé město z roku 1911 se inspiruje mýtem mrtvých měst, jejichž literární podobu ztělesnil román Mrtvé Bruggy od Georgese Rodenbacha. Bruggy tak přistupují v roce 1892 k dalším známým mrtvým městům ze specifického fin de siècle: Benátkám, Ravenně, Pise, Toledu. Objevuje se jistá duchovní závislost mezi jednáním osob a duší města.“ Klaus Albrecht Schröder

Citace z básní Egona Schieleho přeložil Ivan Wernisch.

... CELÝ ČLÁNEK V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Roční předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!