Na nohou bez nohou

Pomyslný meč Damoklův visí nad hlavou každého z nás. Ostrý meč, uvázaný na jediné koňské žíni, se může kdykoliv utrhnout a ukončit naše štěstí. Někteří z nás ho rozkývávají riskantním způsobem života, a on přesto nespadne. Jiní žijí vzorně – a najednou rána.

„Mám prosbu. Bylo by možné u vás vytisknout článek o mém synovi? Byl naprosto zdravé dítě, nefetoval, nekouřil, sportoval. Vím, že lidé mají radši pozitivní články, ale život je někdy krutý…“ napsala do redakce našeho časopisu Marcela Hronková z Českých Budějovic. Když jsme se s ní a jejím synem Pavlem setkali, řekla na úvod: „Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo, jsem si vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo být tak špatné. Od té doby vlastně žiju jakoby ve snu. Neposlouchám beznadějné zprávy lékařů. Pavlík na sobě tvrdě maká a my rodiče se mu snažíme udělat nejlepší podmínky. Věříme, že to jednou bude dobré.“ 

KVINTÁNŮV PLÁN

Osm večer, neděle 20. ledna 2013. Pavlovi je šestnáct let. Právě se nad ním rozkýval Damoklův meč. Utrhne se za dvanáct hodin. „Trochu mě večer píchalo v zádech, ale já tomu nevěnoval pozornost. Byl jsem totiž předtím s bráchou v posilovně,“ vzpomíná Pavel.

Cvičení nepřeháněl. Sice odmalička hrával závodně fotbal a pak tenis, jenže brzy přišel na to, že z něj nebude sportovní profesionál. Se závoděním skončil a občas protáhl tělo v posilovně. Dobře se učil, jen ještě neměl jasno, které povolání zvolit pro život. Proto nastoupil na osmileté gymnázium – s vizí, že se to časem nějak vytříbí.   

„Pak se mi zalíbila práce lékařů. Jak pomáhají lidem. Když jsem byl v kvintě, už jsem měl v plánu, že po maturitě půjdu na medicínu.“ Maminka přitakává: „Tenhle plán se mi líbil. Každou chvíli mě bolela záda, a tak jsem si říkala: Mít doktora v rodině by nebylo špatné. Nechala jsem tomu ale volný průběh. Do maturity zbývaly ještě tři roky,“ připojuje s úsměvem. Ten ji opouští, jakmile se podívá na syna. Stalo se mu to právě v kvintě.

KATASTROFA

Pondělí 21. ledna, ráno. Čas: za pět minut osm. Damoklův meč se utrhne za pět minut. Pavel přichází do třídy na gymnáziu v České ulici. Na včerejší slabost už zapomněl. Baví se s kamarády. Sedá si na své místo do poslední lavice u okna. První hodinu bude suplovaná angličtina. Je za tři minuty osm. „Začal jsem cítit v kolenou slabost. Takový divný tlak. Chtěl jsem se postavit, ale šlo to těžko. Musel jsem se zapírat o stůl, abych vstal. Pak jsem si sedl na podlahu do uličky mezi lavicemi. Natáhl jsem nohy, aby se jim ulevilo.“

Osm nula nula. Damoklův meč padá. Odřezává Pavlovi nohy a břicho. Chlapec přestává vnímat své tělo od pasu níž. Daří se mu jen trošku hýbat prsty na nohou. Do třídy vstupuje učitel. „Co se děje, Pavle?“ „Já nemůžu chodit. Vůbec necítím nohy.“ Učitel vyzve nejbližšího žáka, aby s ním překřížil ruce, čímž vytvoří improvizovaná nosítka. Další studenti pomáhají Pavla přesunout, jistí ho, otvírají dveře. Nesou ho z druhého patra do sborovny v prvním podlaží. Zrovna je tam zástupce ředitele. Podívá se na Pavla a odtuší, kolik uhodilo. Telefonuje jeho mamince, zatímco ostatní pokládají chlapce na podlahu. Ten už nevnímá ani své břicho a vsedě neudrží rovnováhu. Může jen ležet.  

TY NEVSTANEŠ?

Krátce po osmé zvoní Marcele Hronkové mobil. „Pavel ochrnul, nechodí, asi zavoláme záchranku.“ „Zavolejte ji, běžím tam!“ Za několik minut celá udýchaná vidí svého syna na podlaze ve sborovně. Přicházejí záchranáři. Bez nosítek! „Vstaneš?“ ptá se záchranář bezvládného chlapce. Vypadá to, že vůbec nevnímali zástupce ředitele, když jim volal, že ve sborovně leží ochrnutý student. „No, tak ty nevstaneš?“ zkoušejí to znovu. Pavel: „Nejde to…“ Do tristního dialogu vstoupí zástupce ředitele: „Jeho bratr měl mononukleózu, tak jestli to třeba není něco spuštěného tím.“

„No to jste neřekli! My nemáme roušky!“ „Já je mám,“ zachraňuje situaci paní Hronková. Nosí je ještě v kabelce, i když už to není třeba. Dává roušky záchranářům i Pavlovi. Teď zdravotníci přemýšlejí, jak přepravit chlapce dolů. „No tak jak se to vyřeší?“ pokládají řečnickou otázku. Tentokrát zachraňuje situaci zástupce. Sáhne pro kancelářkou židli na kolečkách. Záchranáři na ni posadí chlapce, zástupce je zavede k nákladnímu výtahu, aby nemuseli po schodech. Konečně jsou u sanitky. Tam Pavla překládají na nosítka a zasouvají do vozu. „No jo, ale na jaký oddělení ho máme odvézt?“

ŘEKNI JIM, AŤ….

Nemocnice. „Lékaři tam nejdřív byli vstřícní,“ říká paní Hronková a její syn pokračuje: „Nejdřív mi udělali lumbálku, která hodně bolí, ale jak jsem ochrnul, necítil jsem bolest. Pak magnetická rezonance. Pak jsem tam ležel, a když prošel doktor, zeptal jsem se, co se mnou je.“ „Pravděpodobně máš zánět míchy.“ „A budu zase chodit?“ „Jó, tak za dva měsíce asi.“ A tady končí správný odhad budějovických lékařů i spojenost matky s léčbou jejího syna. „Na magnetu zatím nic není,“ sdělili jí první výsledky do telefonu, „ale asi to bude zánět míchy a ten postupuje až nahoru do hlavy, takže můžete čekat, že chlapec bude na dejcháku, až za ním přijdete. Nasadili jsme imunoglobuliny a kortikoidy.“

Do toho přišla chřipková epidemie a zákaz návštěv. Z dalšího telefonátu se Marcela Hronková dozvěděla, že „na tý míše něco je. Musíme čekat.“ Týden se přehoupl do pátku. Lékaři umožňují, aby matka syna navštívila. Na „dejchák“ naštěstí není připojený. Leží – zrovna jako v pondělí ve sborovně. Paní Hronková si vyřizuje v zaměstnání neschopenku a zůstává s Pavlem v nemocnici na samostatném pokoji. Brzy však má pocit, že by s ním lékaři měli dělat víc, než dělají. „Dej ho do jiné nemocnice,“ naléhají příbuzní, hlavně sestra, která pracuje ve zdravotnictví. „Radila mi: Řekni jim, ať mu udělají plazmaferézu. Já ale lékařům věřila. Přece jenom krajská nemocnice…“

PŘELEZE Z VOZÍKU

Lékař: „Zřejmě selhal imunitní systém. Ivigy dvakrát nezabraly, už mu je dávat nebudeme.“ (IVIG je zkratka pro intravenózní imunoglobuliny.) Matka namítá: „Prosím vás, zkuste mu je dát ještě.“ „To je drahé.“ „Tak my vám to nějak zaplatíme. Aspoň ještě jednou to zkuste.“ Lékař odešel, pak se vrátil a říká: „Tak dobře. Pan primář dovolil, že můžeme dát ještě třetí.“ Výsledek? „Jediné zlepšení bylo, že jsem zvládl malinko cuknout stehnem na pravé noze,“ vzpomíná Pavel. Lékař léčbu shrnul slovy: „Tak vidíte, že to stejně nezabralo. Dá se využít jen rehabilitace.“ To už paní Hronková hledá informace na internetu. „Tam jsem se dočetla, že po ivigách se můžou objevit první příznaky zlepšení až třeba za tři měsíce.“

Zkoušejí alternativní léčbu. Akupunkturu. „Druhý den začal Pavlík hýbat prsty na pravé noze, ale další zlepšení se nekonalo.“ Nemocnice doporučuje rehabilitaci v Lázních Košumberk. Vracejí se odtud v dubnu. Jediným zlepšením je, že Pavlík může maličko pohnout nohou v kotníku a nepatrně pokrčit pravou nohu. A na cestu dostal radu: Pokračovat v rehabilitaci v Budějovicích. „Jenže v nemocnici na rehabilitačním nás odmítli, že tam Pavlík neležel. Oni ho tam totiž léčili na dětském. Nakonec ho prohlédla neuroložka, napsala mu do zprávy: Přeleze sám z vozíku na postel, a řekla: Hm, tak přijď v srpnu, uděláme magnet a uvidíme. A to bylo všechno.“

PRAHA, PAK SLOVENSKO

To přece ne! Kam dál? Paní Hronková se ptá každého, kdo by mohl vědět. I zubařky, ke které Pavla přivezla kvůli rovnátkům. Ta doporučuje lékaře z polikliniky. „Shodou okolností je to manžel mé spolužačky. Večer mi volala, že se seznámil s Pavlíkovou diagnózou a myslí si, že léčba je zanedbaná. Kdybychom se nezlobili, že by nám zařídili léčbu v Motole.“ Jasně že se nezlobili. První otázka motolských lékařů: „Proč jste přijeli až teď?“ S čím v Budějovicích šetřili, to teď Pavel dostává vrchovatě. Už se přesně ví, co se mu stalo. Transverzální myelitida. Lékaři Pavlův případ řeší i ve spolupráci s odborníky z Anglie. Nechybí ani plazmaferéza. „Po ní začal trošku hýbat nohou,“ raduje se paní Hronková.

Následuje rehabilitace v Kladrubech. Léčba trvá až do ledna 2014. „Dokázal jsem natáhnout a skrčit pravou nohou, dokázal jsem sedět. V Kladrubech jsem začal pomalu chodit v chodítku. Pozvali mě na jaro na další rehabilitaci. Jenomže na jaře měli plno,“ říká Pavel. Marcela Hronková se opět nevzdává. Znovu projíždí internet a nachází neurorehabilitační centrum Adeli na Slovensku. Nestátní organizace. Píší o sobě, že mají úspěchy. Je to ale pravda? Odborníci v budějovické Arpidě léčbu doporučují. V srpnu tam jedou. „Všechno, co psali, byla pravda. Nadstandardní, intenzivní péče, výborní lékaři. Pavel udělal veliký pokrok. Začalo mu fungovat břicho, rozkročil nohy.“

MILION ZA ZDRAVÍ

Tři týdny nestátní léčby přišly na 200 tisíc. Padlo na ně stavební spoření. Čas utíká. Teď už jsou to dva roky a čtvrt, kdy se Pavel léčí. Peníze, peníze... „Doteď nás náklady na léčbu stály milion,“ konstatuje unavená Marcela Hronková. „Vyčerpali jsme všechny úspory, žijeme nejskromněji, jak se dá. Prodali bychom i auto, ale nemůžeme, protože ho potřebujeme, abychom mohli Pavla vozit. Pořád ještě sám nechodí, potřebuje pomoc při mytí, při oblékání. Spodní část těla má pořád natolik necitlivou, že se sám ani nevymočí, musí se pravidelně cévkovat. Už je mu osmnáct… Vidím ale i pokrok, který během placené léčby udělal, a jak se snaží se všech sil cvičit. Věřím, že by jednou mohl žít jako jeho vrstevníci. Ta naděje tu je.“

Paní Hronková nechce příliš mluvit o svých starostech. Je Pavlovou pravou rukou. Jenomže při pomáhání tolik přetěžovala páteř, až jí vyhřezla ploténka. Musela na operaci a do letošního března marodila. Rodinu živí jen manžel. Příjmy ale zdaleka nestačí. Polyká je hypotéka na byt. Není z čeho ušetřit na další rehabilitace na Slovensku. Hronkovi potřebují pomoct.

„Zkoušela jsem oslovit budějovické velké firmy, ale pokud mi odtud odepsali, tak v tom smyslu, že je hodně podvodníků a oni nemají čas zjišťovat, jak to je. Ani v nadacích jsem neuspěla. Většinou nesponzorují rehabilitace a pomáhají jen dětem. Pavlík už je dospělý. Ale jeho jedinou šancí jsou intenzivní rehabilitace.“

LIDÉ S DOBRÝM SRDCEM

I když se za to zprvu styděla, založila transparentní účet pro dárce. Připravila darovací smlouvy pro odečet z daní. „Snad se najdou lidé, kteří mají srdce a chtěli by pomoct. Budeme vděční za jakýkoliv projev solidarity,“ říká. Číslo transparentního účtu je 107-9396700257 / 0100. Pomoct se dá i přes společný účet nadace Appa, asociace pomoci postiženým Adeli, kde je třeba uvést jméno obdarovaného. Nachází se i s příběhem Pavla Hronka na stránkách http://cz.appa.eu/pavel-hronek-ceske-budejovice-jihocesky-kraj/  Paní Hronkovou lze kontaktovat na jejím e-mailu 1507marc@seznam.cz či na telefonu 774 034 615.