Nažidla. 20 let poté

Osmého března 2003 byla sobota. Teplota se celý den držela kolem pěti stupňů. Chlapi nesli domů kytku, přestože se Mezinárodní den žen vrátil do kalendáře až o rok později. Lucie Vondráčková nebo Petra Kvitová odpovídaly na textovky, slavily narozeniny. Z lyžařského zájezdu z rakouských Alp se zatím vracel autobus. Devatenáct cestujících nedojelo. Desítky dalších by 8. březen nejraději vymazaly z paměti.

Policisté později prokázali, že za tragédií stál řidič, který neměl oprávnění k řízení autobusu. Noc předtím nespal, protože řídil taxi. Nikdy svou vinu nepřiznal. Nikdy nikoho nekontaktoval, do poslední chvíle tvrdil, že za nic nemůže. Podobným způsobem se k tomu postavila i cestovní kancelář a přepravní společnost. Tady je pět otevřených příběhů, pět úhlů pohledu, pět osudů těch, kterým 8. březen změnil život.

PODIVNÁ ATMOSFÉRA

Mělo to být trochu jinak. Ale slovo „kdyby“ v podobných příbězích jen čeří emoce, vytváří zbytečný alternativní příběh. Pro cestující, kteří byli v rakouských Alpách, měly dorazit autobusy dva. Cestovní kancelář se ale rozhodla, že pošle nakonec jediný, dvoupatrový.

Ve voze seděla i Marie Cagaňová, v Rakousku byla s celou svou rodinou, s manželem Ivanem a syny Štěpánem a Matějem. „Celou cestu provázela zvláštní atmosféra. Většina cestujících byla nachlazená, proběhla tam nějaká viróza. Mně osobně také nebylo vůbec dobře. Nevím, jak to popsat, ale byla jsem taková divná. Hlavou se mi honily zvláštní myšlenky. Až jsem se po nehodě přistihla, že jsem se za to na sebe zlobila a byla jsem z toho hrozně nešťastná,“ vzpomíná.

Pamatuje si třeba, že kolem ní prošel během cesty patnáctiletý kluk a jí proletěly hlavou myšlenky: Kristepane, ten Jiřík, vždyť ho znám od sedmi let, a on už je z něj chlap.

Se svým manželem seděla v horní části autobusu. Jejich dva synové cestovali dole. Těsně před samotnou nehodou za nimi přišel jejich starší syn Štěpán. Prý potřeboval něco na popraskanou pusu, ale Štěpán přidává ještě jednu okolnost – v horní části autobusu totiž neseděli jen jeho rodiče, ale i jeho nejlepší kamarádka a první láska Andrea. Šel se podívat hlavně na ni. Bylo to naposledy, kdy ji viděl. 

„Syn přišel – a najednou mi uletěl. Nestihla jsem se po něm natáhnout, chytit ho za ruku. To je poslední obraz, který před nehodou vidím. Jak letí pryč,“ popisuje po dvaceti letech roztřeseným hlasem Marie. Po nárazu ztratila vědomí. Probudila se po několika minutách venku, s manželem byli stále v sedačce, která opustila autobus. Muži tekla krev z hlavy – dva centimetry širokou rýhu doktoři stáhli k sobě padesáti stehy. Manželovi na místě ránu zakryla svým tričkem, bylo jí jedno, že zůstane obnažená.

Marie vnímala hlas kamaráda, který se pokoušel hledat své dcery. Tam někde ležel i Jiřík, šestnácté narozeniny už neoslaví. Zlobila se na svého muže, protože ztrácel vědomí. Po příjezdu sanitky vyšla s polámanou páteří a propíchnutými plícemi kopec do sanitky, kde ztratila vědomí. Marie a její rodina jako jediná kompletně přežila tuto tragickou nehodu. „Dodnes mám v sobě to, že my jsme přežili celá rodina. Jednou jsem řekla svému muži a svým dětem, že když jsme dostali šanci a tu čest, že tu můžeme zůstat, musíme světu ukázat, že tady nejsme zbytečně.“

VÁLEL JSEM KOTRMELCE

Josef Pudil. Tehdy mu bylo 44 let, pracoval ve stavebnictví. Osmého března přišel o pět členů své rodiny. Nejbolestivější ztrátu utrpěl ve chvíli, kdy zjistil, že mezi těmi, kteří nepřežili, byly i obě jeho dcery. Starší bylo šestnáct, mladší pouhé dva roky. Malý, blonďatý anděl seděl připoutaný v sedačce se svou maminkou řadu za ním. Starší dcera seděla s partou svých kamarádů na posledních, zadních sedadlech. Z té party nepřežil nikdo.

„Cestu jsem dost sledoval. Býval jsem zvyklý na to, že když autobus přejede hranice, tak se zastaví. Tentokrát to bylo ale celé nějak jinak. Řidič naopak začal dost zrychlovat,“ vypráví Josef. Těsně před nehodou měl pocit, že vjeli asi někam do pole. Autobus se ocitl na krajnici a převrátil se.

„Odehrálo se to celé strašně rychle. Najednou jsem byl venku z autobusu a válel jsem kotrmelce. A pak přišlo ticho. Nemám ani pocit, že by tam v tu chvíli panovala nějaká panika, nějaký křik,“ pokračuje Josef. S manželkou se potkal po nehodě celkem rychle. Běhal po silnici, byl i přes svá vážná zranění dost pohyblivý. „Asi se mi vyplavily endorfiny nebo co. Zle se mi udělalo, až když přijela sanitka. Pak mě převezli do nemocnice do Krumlova. Manželku také.“

Slyšel ženu, jak říká, že malá Eliška nežije. O tom, že zemřela i starší dcera, se dozvěděl až o dva dny později, když za ním přijeli rodiče. Manželku v krumlovské nemocnici doktoři nechali, jeho převezli do Prachatic. Jejich cesta pokračovala do nemocnice v Karlových Varech, kde je během hospitalizace propustili jen jednou. Na hromadný pohřeb.

S manželkou se vrací do Nažidel každé léto. Sekají tam trávu, vzpomínají. Jejich tragický příběh, jejich poškozené manželství touto ohromnou tragédií přišla nakonec resuscitovat dcera Terezie. Narodila se do roka po nehodě. „Myslím, že nás přišla doslova zachránit.“
JAKO KDYŽ VYVĚSÍTE VE MĚSTĚ ČERNÁ SUKNA

Štěpánka Řehořková v autobuse neseděla. Má v příběhu jinou roli: Její otec pořádal zájezd. O tragédii se doslechla v televizi a vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, že reportéři hovoří o otci, kamarádech, známých. „Jen jsem si říkala, že je to obrovská tragédie. Autobus plný dětí. Dětí, které odjely, a už prostě nepřijdou domů. Pamatuji si, že se mi z té informace udělalo úplně zle,“ vypráví Štěpánka.

Ten den měla odjet s handicapovanými plavci na soustředění, balila. Čtrnáct dní předtím byla s tátou a se svou dcerou také na horách. Chvíli bylo ve hře i to, že pošle dceru Alžbětu s ním. Nakonec se rozhodla, že ji nebude zase uvolňovat ze školy. „Věděla jsem, že se ten den mají vracet, a taky jsem věděla, že pro tátu má k autobusu přijet můj bratr. V deset hodin, těsně před mým odchodem, mi volala tátova tehdejší partnerka, že je táta po smrti. Jak jsem v tu chvíli reagovala, jsem se dozvěděla až celkem nedávno od své dcery“, vypráví Štěpánka.

Pláč a rychlý únik do lesa, to bylo první, co udělala. Potom, co jí došlo, co se stalo, měla nesmírnou potřebu tu bolest s někým sdílet. Tehdejší hejtman zřídil na krajském úřadě v Karlových Varech pietní místo, kde byl seznam všech cestujících, u některých byly křížky. „Vary jsou padesátitisícové město. Každý někoho zná nebo alespoň z doslechu. Měla jsem tehdy pocit, když jsem šla v pondělí do práce, že všichni na té ulici brečeli. Jako když vyvěsíte ve městě černá sukna,“ pokračuje Štěpánka.

Začala společně s jedním kamarádem zařizovat pohřeb pro devět zemřelých. Smuteční akt se uskutečnil v kostele Máří Magdalény. „Cítila jsem povinnost pohřeb zorganizovat. Táta to začal a já to dokončila. Devět rakví najednou. Ten kostel byl tehdy úplně plný lidí, kteří se přišli rozloučit.“

VSTOUPILI JSME DO VÁLKY

„Když jsme vyjížděli, věděli jsme, že je to nějaká nehoda autobusu, ale že to bude taková tragédie, to netušil nikdo z nás,“ začíná své vyprávění lékař a nynější hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba. Autobusovou nehodu v takovém rozsahu nikdo v České republice předtím nezažil. Když Kuba hledá přirovnání k tomu, co tehdy zažili, použije výraz „válečný strav“.

„Vidím to pořád stejně. Vypadalo to tak, jako když otevřete dveře od auta a vstoupíte do války, kde leží spousta lidí na zemi, převrácený autobus, mezi tím hromada lidí pobíhá, všichni křičí, všude zvonily mobily,“ popisuje.

Posádka jejich záchranky vstoupila do úplně jiného světa. Byli první posádkou záchranné služby s lékařem na místě. Hned po nich začaly přijíždět sanitky z Českého Krumlova. „Od té doby, co jsem vstoupil na místo, jsem se tři hodiny nezastavil. Neustále mi někoho nosili pod ruku. Přestal jsem vnímat, co se kolem děje, a soustředil se jen na to, komu a jak pomoct. Musel jsem okamžitě vyhodnotit, kam soustředit síly. Komu ještě pomůžu, a komu už bohužel ne,“ vypráví Martin Kuba.

Jejich auto bylo poslední, které od nehody odjíždělo. Ještě ten den v noci odjel Martin Kuba se svými kolegy do krumlovské nemocnice, aby zkontrolovali situaci. Jejich tehdejší rozhodnutí se ukázalo jako zásadní. Krumlov nebyl na takový nápor vůbec připravený, a kdyby nezačali okamžitě převážet pacienty i do jiných nemocnic, mohlo být mrtvých nakonec víc. „Párkrát jsem se na místo vrátil. Kdykoliv tam vystoupím a mám příležitost tam chvíli být, zaplaví mě taková emoce, se kterou se velmi těžko vyrovnávám. Celkem nedávno při jednom natáčení jsem pochopil, že to je něco, čeho se těžko v životě zbavím.“

S PUSOU PLNOU HLÍNY

O Štěpánovi už byla řeč. Se svým osmiletým bratrem Matějem seděl ve spodní části autobusu. Těsně před nehodou se rozhodl, že se půjde podívat nahoru. Byla tam totiž taky ona, Andrea.

„Měl jsem takový pocit, jako kdyby autobus přejížděl přes hromadu retardérů. Chtěl jsem se na to zeptat táty, ale to už jsem nestihl. Skákalo to nahoru dolů, zhasla světla. Tma a ticho,“ vypráví Štěpán.

Na chvíli pravděpodobně ztratil vědomí. Když se probudil, měl pusu plnou hlíny. Až zpětně mu došlo, že táta nejspíš rozbil hlavou okno a on tím oknem vylétl. Bylo mu tehdy čtrnáct a napadlo ho i to, že je unesli mimozemšťané. Pomalu se začínal orientovat. „Zjistil jsem, že mám nepohyblivou ruku, ale vůbec mě to nebolelo. Tu ruku mi pak v nemocnici rovnalo snad šest lékařů. Začal jsem se dívat kolem sebe. Bráchu jsem viděl stát na boku autobusu. Hledal jsem rodiče. Našel jsem je venku, jak sedí v sedačkách,“ pokračuje.

Rozběhl se na silnici pro pomoc. Sledoval ležící těla, kličkoval mezi nimi, snažil se, aby na nikoho nešlápl. Hlavou mu běželo, že je to v háji. „Myslím, že nás do nemocnice odváželi mezi prvními. Dali mě večer na pokoj, kde leželo v ohrádce nějaké malé dítě. Až ráno jsem zjistil, že je to brácha.“

NEPROJEVIL LÍTOST

Martin Krbec, řidič autobusu, nikdy nekontaktoval nikoho z pozůstalých. Během soudního procesu trval na tom, že není za nehodu zodpovědný. Soud se konal v listopadu, devět měsíců po nehodě, a poslal Krbce na osm let do vězení za trestný čin obecného ohrožení. Podle soudu se dostatečně nevěnoval řízení a nepřizpůsobil svou jízdu stavu a povaze vozovky. Pozůstalí tehdy nepovažovali za jediného viníka pouze řidiče, ale i cestovní kancelář a přepravní společnost, se kterou spolupracovala. Vyšetřování odhalilo, že Krbec padělal oprávnění k řízení autobusu, ale také noc předtím jezdil v taxi, tudíž nebyl dostatečně odpočatý. Cestovní kancelář ani přepravní společnost neprověřily jeho způsobilost. V civilní žalobě se ale žádný z účastníků nedomohl na firmách odškodného. A to ani přesto, že soud tuto náhradu přiznal. Cestovní kancelář a celý její majetek byly převedeny, přepravní společnost byla vymazána z obchodního rejstříku. Ani jeden z majitelů těchto firem již nežije.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz