Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Nestřílejte moji maminku!

Je podzim roku 1938. A Šternberk u Olomouce už nebude český, spadá do území tzv. Sudet, které německá armáda právě zabírá. Rodina Indrákova ví, že to nebude mít lehké. Maminka sedmileté Jarmily je Němka, která rozhodně není s jinými Němci jedna ruka, její tatínek náčelník Sokola, který jasně a neohroženě vystupuje proti německému velikášství… Tady je další z malých osudů velkého 20. století.
Gabriela Špalková
26. Říjen 2020 - 09:32

U Indrákových někdo zaklepal na dveře – známý paní Indrákové. „Utečte, hned. Vemte manžela, dítě, všechno nechte ležet. Hlavně utečte!“

Utekli. Po svých. Jen v tom, co měli na sobě. Bez peněz. S holýma rukama. Nemělo to být naposledy, kdy se rodina ocitla v hledáčku panující moci a v nebezpečí života.

Utíkali, cílem byl Tovačov, odkud pocházel Jarmilin tatínek. Šli pěšky, po cestě je občas svezli sedláci. Došli tam druhý den k večeru. „Stařenka nás uložila v kůlně na půdě do sena a my jsme všichni tři usnuli, jak jsme byli vyčerpaní. Ale ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata od kůlny. Byl to tatínkův bratr,“ vzpomíná Jarmila Bočánková.

Nebudil je pro nic za nic. „Jarošu, vstávej. Je mobilizace. Rukujem,“ řekl. Pan Indrák odešel na frontu. Jarmila se svojí maminkou zůstali v Tovačově. Ačkoliv sama před fašisty musela utéct, její bývalí spolužáci z německé olomoucké školy jí pomáhali a díky jejich upozorněním a varováním mohla ona sama varovat další lidi před chystaným zatčením. Zachránila tak životy mnoha lidem. Ale po válce ji nečekaly díky. Naopak. Mnozí z Čechů ji začali napadat, členové gardy ji dokonce zavřela do sklepa zámku jako zrádkyni. Nepomohla ani petice s podpisy lidí, kterým paní Indráková za války zachránila život. Zachránil ji příchod sovětské armády.

„Když Rusové osvobodili Tovačov, oblékla jsem se do svého krásného hanáckého kraje, nejkrásnějšího na světě – vždyť ho šila moje maminka, a šla jsem za nimi. Už s tatínkem. Klečeli jsme před nimi na kolenou a prosili za maminku. Aby ji nezastřelili. Rus, který tam byl, rozvázal mamince ruce, které měla svázané za zády. Idí damoj, řekl. Šli jsme domů všichni tři.“

Ale nebyl to konec. Na slavnosti a vítání Rusů poznala Jarmila znovu rub jedné mince. Její kamarádka jí rozbila hlavu kamenem s křikem: „Ty Němko jedna!“ Indrákovi nemohli mít o společnosti mnoho iluzí. Dodnes má paní Bočánková před sebou obraz ředitele kojetínského cukrovaru, muže, který dával za války Čechům cukr zadarmo, jak ho zběsilý dav žene ulicemi. Na zádech má hákový kříž a ten dav, ti lidé, možná právě ti, kteří si od něj brali cukr, ho bodají hřebíky.

Není divu, že rodina se po válce uzavřela a žila především pro sebe. Do společnosti nikdo z nich příliš nechodil. Přestěhovali se do Hluboček u Olomouce. A rodina se rozrostla. „Adoptovali jsme malou holčičku, jejíž matka zemřela a před smrtí mojí mamince své dítě svěřila,“ vysvětluje Jarmila Bočánková. (...)

 

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz