Nestřílejte moji maminku!

U Indrákových někdo zaklepal na dveře – známý paní Indrákové. „Utečte, hned. Vemte manžela, dítě, všechno nechte ležet. Hlavně utečte!“

Utekli. Po svých. Jen v tom, co měli na sobě. Bez peněz. S holýma rukama. Nemělo to být naposledy, kdy se rodina ocitla v hledáčku panující moci a v nebezpečí života.

Utíkali, cílem byl Tovačov, odkud pocházel Jarmilin tatínek. Šli pěšky, po cestě je občas svezli sedláci. Došli tam druhý den k večeru. „Stařenka nás uložila v kůlně na půdě do sena a my jsme všichni tři usnuli, jak jsme byli vyčerpaní. Ale ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata od kůlny. Byl to tatínkův bratr,“ vzpomíná Jarmila Bočánková.

Nebudil je pro nic za nic. „Jarošu, vstávej. Je mobilizace. Rukujem,“ řekl. Pan Indrák odešel na frontu. Jarmila se svojí maminkou zůstali v Tovačově. Ačkoliv sama před fašisty musela utéct, její bývalí spolužáci z německé olomoucké školy jí pomáhali a díky jejich upozorněním a varováním mohla ona sama varovat další lidi před chystaným zatčením. Zachránila tak životy mnoha lidem. Ale po válce ji nečekaly díky. Naopak. Mnozí z Čechů ji začali napadat, členové gardy ji dokonce zavřela do sklepa zámku jako zrádkyni. Nepomohla ani petice s podpisy lidí, kterým paní Indráková za války zachránila život. Zachránil ji příchod sovětské armády.

„Když Rusové osvobodili Tovačov, oblékla jsem se do svého krásného hanáckého kraje, nejkrásnějšího na světě – vždyť ho šila moje maminka, a šla jsem za nimi. Už s tatínkem. Klečeli jsme před nimi na kolenou a prosili za maminku. Aby ji nezastřelili. Rus, který tam byl, rozvázal mamince ruce, které měla svázané za zády. Idí damoj, řekl. Šli jsme domů všichni tři.“

Ale nebyl to konec. Na slavnosti a vítání Rusů poznala Jarmila znovu rub jedné mince. Její kamarádka jí rozbila hlavu kamenem s křikem: „Ty Němko jedna!“ Indrákovi nemohli mít o společnosti mnoho iluzí. Dodnes má paní Bočánková před sebou obraz ředitele kojetínského cukrovaru, muže, který dával za války Čechům cukr zadarmo, jak ho zběsilý dav žene ulicemi. Na zádech má hákový kříž a ten dav, ti lidé, možná právě ti, kteří si od něj brali cukr, ho bodají hřebíky.

Není divu, že rodina se po válce uzavřela a žila především pro sebe. Do společnosti nikdo z nich příliš nechodil. Přestěhovali se do Hluboček u Olomouce. A rodina se rozrostla. „Adoptovali jsme malou holčičku, jejíž matka zemřela a před smrtí mojí mamince své dítě svěřila,“ vysvětluje Jarmila Bočánková. 

VEM SI TU MAST, NAMAŽ MU TY RÁNY

Silvestr 1948. Jarmile je 17 let a rodina Indrákových doufá v lepší časy, přeje si hodně zdraví a štěstí, jak už si tak lidé poslední den starého roku přejí. Ale přišla Státní bezpečnost. Celou rodinu Indrákových pozatýkala. Jarmila s rodiči jen přihlíželi, jak si estébáci při zatýkání už rozebírají jejich majetek, hlavně zlaté šperky od strýčka zubaře.

„Nechápali jsme, proč jsme zatčeni. Žádnou činnost jsme nevyvíjeli,“ vzpomíná paní Bočánková. Pan a paní Indrákovi byli odvedeni jen v noční košili, odvezeni do vazby do Olomouce. Když směla Jarmila po čtrnácti dnech jet s ostrahou do bytu pro oblečení rodičů, nebylo tam už vůbec nic.

Vazba byla krutá. Sklepní cela, v rohu kýbl místo WC, v rohu lehce vyvýšená palanda, na ní špinavá, roztrhaná stará deka. Každou chvíli otevřené okénko ve dveřích a v něm obličej strážného. Ráno umyvadlo s trochou vody. Otec byl krutě vyslýchán.

„Vždycky ho přitáhli buď za nohy, nebo za ruce, na zádech. Byl tam jeden moc hodný bachař, ten vždycky přišel za mnou a řekl: Tady máš mastičku, na čtyrce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány,“ vzpomíná na utrpení Jarmila Bočánková.

Tyto podmínky Indrákovi museli snášet až do července. Tehdy byl soud. Indrákovi byli souzeni jako členové protistranické skupiny, která měla čítat asi dvacet lidí, dopustit se velezrady a vyzvědačství. V jejím čele měli stát František Paštěka a Jiří Anderle, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, ten ale nakonec nebyl vykonán. Mladistvá Jarmila Indráková byla podle rozsudku odsouzena ke dvěma letům vězení, její otec Jaroslav Indrák k osmi letům vězení a matka Štěpánka Indráková k sedmi letům. Ve skutečnosti však byla Jarmila vězněna čtyři roky a její otec dokonce devět a půl roku. Součástí rozsudku byla také konfiskace poloviny majetku (ve skutečnosti byly ovšem zabaveny veškeré jejich věci ještě před soudem) a ztráta občanských práv.

Adoptovanou holčičku už nikdy v životě neviděli. Při zatčení rodiny zůstala u sousedky, odtud ji ale státní orgány odebraly a odvezly neznámo kam. Jarmila po ní po svém propuštění pátrala, ale neúspěšně. Navíc rodný list dítěte zmizel se vším majetkem Indrákových.

Paní Indráková byla vězněna ve Znojmě a v Pardubicích, pan Indrák byl uvězněn v lágrech v Příbrami a na Jáchymovsku, kde těžil devět let uran.

HLAVNĚ KDYŽ BYLA VODA STUDENÁ!

Jarmila byla po krátkém věznění na Pankráci umístěna do věznice v Hradci Králové. Zde bylo na cele sedm mladistvých dívek. „Tam už to bylo lepší, tam byl turecký záchod. Stříkala z něj pěkně studená, tu jsme pily, v ní jsme se umyly. Bylo nám úplně jedno, odkud je. Hlavně když byla studená!“ vzpomíná paní Bočánková. Jinak totiž dostávaly vodu na dva dny v rezavé konvi.

Dívky vykonávaly různé práce, chodily uklízet nebo pracovat na pole. Také pracovaly ve firmě Spoint, kde na strojích natáčely ze surové bavlny bavlnky a štupovací niť. Problém byl, že se v práci střídaly s údernicemi, které chtěly získat poukázky na cukr a máslo. Vězeňkyním sabotovaly práci. Práce na poli měla výhodu – dívky někdy našly jablka či hrušky, kterými si mohly přilepšit. Vězeňská strava v ešusu, to byly neloupané brambory, květák plný písku a housenek… Výdělek ale dostávala věznice, za odměnu měly povolen například dopis navíc. Co pomáhalo ve vězení? Přátelství. S většinou spoluvězeňkyň prošla paní Bočánková Hradcem Králové a Kostelcem nad Orlicí.

Roku 1950 byly dívky přesunuty do Lnářů, kde paní Bočánková zůstala dva roky, než byla roku 1952 propuštěna.  Zde byl ústav pro mladistvé dívky, jednalo se o pobočku Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. Byly tu internovány výhradně politické vězeňkyně. Ústav sídlil v bývalém augustiniánském klášteře, který byl zrušen při zátahu StB proti řeholím v dubnu 1950.

„Lnáře… To byl jako klášter, tam jsme bydlely. To už bylo, jako když je člověk skoro doma. Ale musely jsme každé ráno hlásit: Soudruhu veliteli, hlásím stav žen na cele sedm. Střídaly jsme se a já jsem to strašně nerada říkala, tak jsem vždycky řekla: Pane soudruhu veliteli. Za to jsem taky byla moc od nich hubovaná.“  

Ven samozřejmě dívky chodit nemohly, objekt byl uzavřen. Ve Lnářích měly být převychovávány. Jejich vztah ke komunismu měla zlepšovat ideologická školení. V rámci převýchovy hrály také drobná divadelní představení. Jejich hlavním přínosem bylo, že s nimi dívky jely i do Blatné nebo Plzně, kde je předváděly. Dostaly se tak mimo vězení, setkaly se s lidmi v civilu, kteří jim občas propašovali například konzervu rybiček. S dozorci většinou nebyl problém. Ale neplatilo to o všech.

Skupina dívek jde s bachařkou na poštu. Nejsou spoutané jako jindy, jdou volně. Politické vězeňkyně. Mladé, cítí vítr ve vlasech. Jsou veselé. Smějí se: „Co kdybychom chtěly utéct, co byste dělala? Jak byste nás chytla?“ „Zastřelila bych vás,“ zní tvrdá odpověď. „Takhle!“ Třeskne rána. Jedna z dívek se kácí k zemi, krev se rozpíjí na chodníku. Má prostřelenou nohu.

Lnáře byly uzavřeny v roce 1952, dívky byly převezeny do Zámrsku, Jarmila znovu na Pankrác. Propuštěna byla 9. května 1952

NEMÁME PRO VÁS MÍSTO

Propuštěna. Volná. Svobodná. Opravdu? Vrátila se do Olomouce, kde bydlela u své staré chudé babičky a snažila se najít práci. „Přišla jsem do nějakého podniku, viděli mladou ženu, ještě spíše dívku, byla jsem jim sympatická a řekli mi: Ano, vás vezmeme, pojďte do kanceláře. Kde jste působila až do dnešního dne? Byla jsem v kriminále. Následovalo nevyhnutelné: A za co? Proč? Já jsem řekla: Za velezradu. A říkala jsem to hrdě. Nemínila jsem se za to nějak hanbit. Jenže moje hrdost klesla v okamžiku, kdy jsem to vyslovila. Každý mne hned vyhodil,“ vypráví Jarmila Bočánková.

Nakonec sehnala práci v olomouckých papírnách, ale neznamenalo to konec starostí. Tiskla vzory na stroji, ovšem když se zaučila, přesunuli ji k jinému, musela se zaučit znovu. Protože se pořád jen zaučovala, dostávala jen minimální plat. Neměla ani peníze, aby mohla jet navštívit své rodiče do vězení. Od příbuzných pomoc nemohla čekat. Neznali se k ní. Když potkala bratrance a sestřenice, kteří studovali vysokou školu, přecházeli na druhý chodník a dělali, že ji nevidí.

CO CHCETE, VŽDYŤ JSTE KRIMINÁLNÍK

Seznámila se s Cyrilem Šollarem a sňatek s ním se stal východiskem z kritické životní situace. V den svatby si ještě vykali a vzájemný vztah se teprve měl utvořit. Manželé se usídlili ve Lnářích, kde pan Šollar začal pracovat jako správce bývalého kláštera. Manželům se brzy narodily dvě děti – dcera a syn. Ovšem po čtyřech letech přišla další rána, pan Šollar náhle zemřel na infarkt myokardu. Zůstala sama s malými dětmi.

Po návratu z vězení se k ní nastěhovali rodiče, kteří neměli kam jít. Maminka byla již těžce nemocná, ale otec našel práci v sousední Blatné a pracoval jako dělník u Státních silnic. Ani teď ale neměla rodina klid, stále se setkávali s přezíravým postojem a schválnostmi. Děti Jarmily Bočánkové se s postojem komunistického režimu setkaly ještě jako čtyř- a pětileté. Nedostaly na rozdíl o jiných ani mikulášskou nadílku. „Když si tatínek stěžoval, řekli mu: No jo, ale Indrák, co chcete? Vždyť jste kriminálník!“ Na panu Indrákovi se režim podepsal krutě. Dlouhodobá práce s radioaktivním materiálem a strádání ve vězení se projevila na jeho zdraví. Zemřel na rakovinu plic.

Po nějakém čase se paní Bočánková s rodinou přestěhovala do Plzně. Zde začala pracovat jako uklízečka v nemocnici, potom si dodělala studium na sanitáře, ošetřovatelskou techniku a střední zdravotnickou školu. Nakonec pracovala jako zdravotní sestra. V psychiatrické léčebně v Dobřanech působila dvacet jedna let na oddělení gerontopsychiatrie. Podruhé se vdala. A po roce 1989 se zapojila do činnosti Konfederace politických vězňů v Plzni. „Všechno jsem ochotna odpustit, ale nikdy komunistům neodpustím, že mi v době, kdy jsem byla mladá, chlapec nemohl docela obyčejně lidsky říct: Mám tě rád.“

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz