Novinář a vydavatel? Raději bohém a umělec
Když před deseti lety vznikal projekt Správy pražských hřbitovů Adopce významných hrobů, vzbudil mezi širokou veřejností velký zájem, ale také jisté zděšení, v jakém stavu mohou být hroby slavných Čechů. Od té doby se podařilo nejen zachránit mnoho míst posledního odpočinku, financovat nákladné opravy, ale vůbec přitáhnout zájem širšího publika o hřbitovy a jejich architekturu.
A především Olšanské hřbitovy v tomto ohledu nabízejí nekonečné množství inspirace a námětů.
Jedním z adoptovaných hrobů je i místo posledního odpočinku novináře a spisovatele Karla Jonáše. Adopčním nájemcem má tu čest být autor tohoto textu. Jonášovy životní osudy propojené s agrární stranou jsou mu velmi blízké z hlediska dlouhodobých historických výzkumů a zájmů.
Kdo byl Karel Jonáš? Narodil se v roce 1865 v Heřmanově Městci ve východních Čechách do dělnické rodiny. Vzdělání se mu dostalo na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou a Hradci Králové. Už při studiích psal básně a hned po maturitě se vrhl na novinářskou dráhu. Rodiče snili o tom, že půjde studovat vysokou školu, ale Jonáše přitahovalo psaní textů, ať už novinářských, básnických, nebo divadelních.
Jeho novinářská dráha se zrodila v jižních Čechách. V červnu roku 1885 začal v Soběslavi vydávat časopis Hlasy od Lužnice, který měl několik stovek odběratelů a podle všeho byl velmi oblíbený, horší to však bylo s placením předplatného. Přesto Jonáš začal o rok později vydávat ještě časopis Choustník, avšak start jeho žurnalistické kariéry nebyl ideální, druhý jmenovaný časopis po pár měsících zanikl, řízení Hlasů od Lužnice předal Josefu Bergerovi.
V novinařině však chtěl Jonáš za každou cenu pokračovat, Soběslav proto vyměnil za další jihočeské město – Jindřichův Hradec. Tady zkoušel vydávat Hlasy z Jindřichova Hradce. Jenže ani
u Vajgaru, především kvůli konkurenčním periodikům, neuspěl. Neúspěch ho však podle všeho neodradil, nicméně na živobytí si vydělával přispíváním do pražských Národních listů, psal i divadelní hry. V této době i ze zmíněných důvodů často měnil svá bydliště, registrujeme ho tu na Moravě, tu v Mladé Boleslavi. Než se z budoucího automobilového centra vydal do průmyslové Plzně, stihl se zde oženit, 3. února 1889 si bere za manželku dceru místního tkalcovského mistra Annu Plichtovou.
V západočeské metropoli se stal hlavním redaktorem Plzeňských listů, místních renomovaných novin, které už za sebou měly 15 let existence. Kromě žurnalistické práce se věnoval též čerstvě založenému Spolku českých žurnalistů pro Čechy, Moravu a Slezsko a hlavně začal rozvíjet svou literární a především dramatickou tvorbu. V roce 1893 měla v plzeňském divadle premiéru jeho hra Oplacija, další divadelní opusy Tichá rodina a Ukřižovaný však byly úředně zakázány.
V Plzni se Karlu Jonášovi narodily dvě dcery – Helena a Růžena. Helena Jonášová se později stala významnou klavíristkou a profesorkou na Pražské konzervatoři. Třetí dcera Anna Štěpánka bohužel zemřela ve věku necelého jednoho roku. Nicméně ani plzeňské angažmá nebylo pro Jonáše procházkou růžovým sadem. S redakcí Plzeňských listů se rozešel a znovu se pokoušel uspět s vlastní tiskovinou. Dal jí název Mladá Plzeň, ale ani ta nevybočila z řady jeho neúspěšných vydavatelských pokusů. Po pár měsících zanikla. Nutno ocenit, že to Jonáš neustále zkoušel, ale na konci 19. století vydávat vlastní periodikum nebylo opravdu jednoduché. Nevím, zda tam hledat jistou paralelu s dnešním těžkým bojem tištěných periodik o vlastní existenci, každopádně zkoumat každodennost novinářské práce v tehdejších časech si rozhodně zasluhuje další odbornou pozornost.
Jonáš znovu zkouší hledat štěstí v Matce měst, nicméně jeho redaktorská epizoda v prestižních Národních listech neměla dlouhého trvání a obloukem se vrací tam, kde jeho novinářská práce začínala: do jižních Čech. Dozvěděl se, že v Českých Budějovicích se uvolňuje místo šéfredaktora Budivoje, a po komunikaci s Augustem Zátkou se mu toto místo podařilo na počátku roku 1897 získat. V jihočeské metropoli zůstal necelé dva roky, práce na Budivoji se mu snad i dařila, nicméně spory se Zátkou byly stále silnější. Na podzim 1899 odcházel tedy spíše rozmrzelý, nicméně chvíli před koncem v redakci se mu narodila třetí dcera – Milada. Na zdejší působení také zanechal literární památku, kterou napsal pod pseudonymem Prorok z Ninive, odkazujícím na biblický příběh proroka Jonáše. Drobná brožura se věnovala jeho vnímání národnostních a společenských sporů v Českých Budějovicích. Silně se také opřel do tehdejšího náměstka budějovického primátora Josefa Tascheka.
Poté, co soutok Malše s Vltavou opustil, zamířil Jonáš znovu do Plzně, a to opět do redakce Plzeňských listů. Tam strávil na své poměry dlouhých sedm let. V dané době se stal plzeňskou společenskou osobností, jeho hry se hrály v plzeňském divadle, po vzniku toho Velkého samozřejmě i tam. Některé jeho hry režíroval i Vendelín Budil.
V roce 1906 zažije Jonáš na prahu čtyřicítky kariérní skok, o němž jistě zprvu netušil, jak velký a klíčový pro něj bude. Stále populárnější agrární strana si ho vybrala jako šéfredaktora nově vznikajícího deníku Venkov. V něm zůstane Jonáš až do své smrti, dlouhých 16 let. Projeví tam své schopnosti a organizační talent a vytvoří z deníku vynikající noviny, jeho práci budou současníci nesmírně oceňovat. Venkov hrál důležitou roli v informování vesnických oblastí a za 1. světové války podporoval, co to jen šlo, českou věc. Jonáš si tak vydobyl pevné místo v dějinách nejen celé agrární strany, ale i české žurnalistiky. Po vzniku samostatného Československa se tento deník zařadil mezi naprosto klíčová periodika a Jonášův podíl na jeho rozmachu je zcela nezpochybnitelný. První číslo těchto novin vyšlo 1. dubna 1906, redakce sídlila nejprve v Jungmannově ulici, aby se záhy trvale přestěhovala do Hybernské do budovy Ústřední jednoty hospodářských družstev.
Kulturně a společensky pulzující Praha mu samozřejmě umožňovala uplatňovat jeho literární a dramatický talent. Kritici mu často vyčítali, že jeho tvorba není na příliš vysoké úrovni, to mu ovšem nebránilo v roce 1917 připojit podpis pod legendární Manifest českých spisovatelů. Jeho hry Černý leknín a Ženich se hrály i brněnském Národním divadle. Největším úspěchem na poli dramatickém pro něj však muselo být uvádění jeho divadelních her na prknech Vinohradského divadla (např. Filištínská komedie, režírovaná Václavem Vydrou starším), ale především na scéně Národního divadla, ať už to byly činohry Ženich, ve které si zahrál i Karel Hašler, Skvrna, nebo Nový sport.
Karel Jonáš se stal oblíbencem předsedy agrární strany a pozdější velké osobnosti československé politiky Antonína Švehly, pozici šéfredaktora měl tak velmi silnou. Pád monarchie byl pro Jonáše velkou radostí, ale především novou příležitostí pro další profilaci Venkova. Nehledě na to, že Venkov vycházel po celou dobu války, jakkoli mu mnohokrát hrozilo ze strany úřadu zastavení, snad dokonce i zatčení některých politických redaktorů. I to rozhodně patřilo k jeho velkým úspěchům.
Po 28. říjnu 1918 a vzniku Československa zasedla hned pětice agrárních novinářů včetně Jonáše v Revolučním národním shromáždění, novém zákonodárném sněmu čerstvě ustaveného státu. Ve funkci byl od 14. listopadu 1918 do 15. dubna 1920. Prožíval tedy zlomové a revoluční doby v našich moderních dějinách jako přímý účastník s možností ovlivnit mnohé. Zasedal v mnoha výborech (namátkou imunitním, petičním, mírovém, sociálně-politickém či kulturním). Jeho politická kariéra trvala necelé dva roky, po ustavení řádných parlamentních komor na jaře 1920 se dále neangažoval.
Sužovala ho vážná choroba, i tak ale většina jeho přátel a spolupracovníků jeho smrt v květnu 1922 logicky označila za předčasnou. Bylo mu pouhých 57 let. Václav Tille ho v jednom z nekrologů prohlásil za jednoho z mála vynikajících žurnalistů, které jsme kdy měli. Venkov ve své literární příloze věnoval Jonášovu literárnímu dílu téměř dvě strany. Lidové noviny ho popsaly jako umělce, který kdyby si mohl znovu ve dvaceti letech vybrat, chtěl by být více bohémem a umělcem než novinářem a vydavatelem. Pohřbu samotného se 5. května 1922 zúčastnila prvorepubliková elita. Předseda agrární strany Antonín Švehla, ministři Udržal, Dolanský, Staněk, Novák, Černý, předseda poslanecké sněmovny František Tomášek, předseda Státního pozemkového úřadu Karel Viškovský, předseda senátu Karel Prášek, pražský policejní ředitel Richard Bienert, představitelé mnoha pražských divadel včetně ředitele toho Národního Jaroslava Šafařoviče. Nad hrobem zazpíval sbor Národního divadla státní hymnu a promluvil ministr zemědělství František Staněk. Pohřben byl na zmíněných Olšanských hřbitovech, hrob se v květnu 1927 dočkal moderního pomníku včetně Jonášovy busty, díla sochařky Karly Vobišové-Žákové. Slavnostního odhalení se tehdy zúčastnil ministr zemědělství Otakar Srdínko, šéfredaktor Venkova Josef Vraný, generální tajemník agrární strany Jindřich Žilka a celá řada dalších osobností, především ze světa novinářského, agrární strany i uměleckého. Busta bohužel byla ukradena, na jejím místě se nachází kříž. I po sto letech Jonášův hrob rozhodně přitahuje pozornost pravidelných návštěvníků hřbitova i třeba i jen náhodných turistů. Nakonec poblíž odpočívají i dvě velké novinářské osobnosti doby dávné i nedávné – Karel Havlíček Borovský a Jiřina Šiklová.
Podíváme-li se ať už do katalogu Národní knihovny České republiky, či Lexikonu české literatury, najdeme u Jonášova jména velké množství drobných knížek, fejetonů, románů, divadelních her i sbírek básní. Na počátku své kariéry je líčen jako nadějný básník z dělnických řad. Později píše pod celou řadou pseudonymů, mnohá jeho díla byla cenzurována nebo rovnou konfiskována. Později psal sociální romány, často s ženskými tématy, aby se přes historická témata dostal až k veselohrám.
Co se jeho produkce týče, za všechny zmiňme následující díla: Oheň pod popelem (1895), Narození pátého stavu (1900), Bar Kochba (1905), Římský agrárník (1907), Nový sport (1907), Ženich (1907), Naše sufražetka (1910), Žebrochtivci (1911),Veselí lidé (1912), Filištínská komedie (1920) či U spiritistů (1922). Zajímavé byly také jeho pseudonymy: Alexandr Takjest, Allan Jaskřina, Allan Jiskřina, Beneš Doubravský, Jiří Salvan, Karel Šánoj, Prorok z Ninive, Řehoř Rišavec či Takjest.
Autor vyslovuje své poděkování ctěnému kolegovi Jiřímu Cukrovi, archiváři SOkA České Budějovice, za pomoc při mapování Jonášových životních osudů.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!
Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz