Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Odsouzeni ke svobodě

„Každej tam má postel, každej. Tam se voctneš, ani nevíš jak,“ rozumoval před lety v nemocnici můj spolupacient. Nemyslel však lůžko v nadstandardním pokoji, ale trest natvrdo za to, že „rozmlátil držku nabíječovi svý starý“. Ve věznicích prožívaly podobný nadstandard ještě na Silvestra 2012 tisíce vězňů, kteří by nejspíš taky řekli, že se tam octli, ani nevěděli jak. Začal nový rok, a byli venku. Ani nevěděli jak. Pustil je Václav Klaus. Venku jsou právě rok.
Publicistika
Josef Musil
 30. Leden 2014 - 11:50
Subtitle
Příběhy těch, kteří před rokem opustili vězení na prezidentskou amnestii

Obraťte se na sociálního kurátora v místě bydliště, tumáte něco na cestu. Druhého ledna je začali pouštět z věznic. Toho dne v Českých Budějovicích klesla rtuť teploměru na jeden a půl stupně pod nulu. V čem amnestovaní šli? V tom, co měli na sobě, když je zavřeli.

„Někteří byli oblečení jako v létě. Hned jsme je poslali na Červený kříž a městskou charitu, aby dostali teplé šaty. Jedna žena dokonce přišla jen v šortkách a přes ně měla dlouhý kabát,“ vzpomíná Iva Karasová, sociální kurátorka budějovického magistrátu. Mimochodem, ta žena v šortkách je už zpátky ve vězení.

DOJEĎ A DÁL SE STAREJ SÁM

Neptejme se po jejím jméně. Kohokoliv jsem z těchto lidí oslovil, nechtěl se médiím představovat. Třeba Petr z Českých Budějovic, 35 let. „Seděl jsem za krádeže a rvačku. Dostal jsem šest let natvrdo, protože jsem byl v podmínce. Věznici říkat nebudu, někdo by mohl poznat, kdo jsem.“ Tak tedy jen Petr.

Je na omylu, kdo odvozuje, že musel sedět v Budějovicích, když tam má bydliště. Přijet mohl z kterékoli věznice v republice. A z jednaosmdesáti amnestovaných, kteří opustili brány budějovického vězení, třeba někteří jeli domů až přes celou republiku. S kapitálem víc než skromným. „Při odchodu z vězení dostávali většinou peníze jen na cestu do trvalého bydliště,“ připomíná Iva Karasová.

Petrovi dali pět stovek. „Co za ně dneska koupíš? Potřeboval jsem nejen na cestu, ale taky bundu, kalhoty, jídlo, pití a ubytování,“ namítá. S tím však pomáhali právě sociální kurátoři. Za Ivou Karasovou postupně přišlo 67 lidí přímo z výkonu trestu. „Pomáhali jsme jim po stránce poradenství, informovali jsme, kde se vyplácejí dávky, radili jsme jim, jak vyřídit podklady potřebné pro jejich získání. Podle jednotlivého posouzení životní situace mohli obdržet okamžitou mimořádnou pomoc do výše jednoho tisíce korun. Taky jsme jim pomáhali s bydlením, hlavně jsme je nasměrovali na budějovické azylové domy a ubytovny,“ vyjmenovává kurátorka.

Občas za ní ale přicházeli lidé bez totožnosti. Doklady ztratili už cestou. Jiní se u ní neobjevili vůbec. Věděli, že je ruka zákona šoupne zpátky do vězení. Důvod jí k tomu brzy dali sami.

Více čtěte v únorovém čísle časopisu Barbar!