Orlík jubiluje, přehrada slaví 60
S konkrétním plánem postavit na Vltavě vysoká vodní díla přišel v roce 1911 Dr. Ing. František Radouš, a to na místě dnešních elektráren Orlík a Slapy. Jeho myšlenky byly značně revoluční – maximálně využívaly vodní kapacitu, ale zároveň rušily vodní plavbu. Ve stejném roce předložil svůj návrh také Ing. Josef Bartovský, který plánoval výšku hrází maximálně 19 metrů a za hlavní považoval zachování splavnosti celého toku Vltavy. Pro realizaci vltavské kaskády však v té době chyběly geologické, hydrologické i hospodářské podklady.
Po druhé světové válce se úvahy o výstavbě orlické přehrady mění postupně v realitu. V roce 1946 začal Okresní národní výbor v Písku fakticky lobbovat u ostatních národních výborů v okolí, aby si naklonily veřejné mínění na jihu Čech ve prospěch iniciativy výstavby přehrad v místě dnes již neexistujících a zatopených vesnic Orlické Zlákovice a Podolsko. Po roce 1948 se vše urychluje a přehrada Orlík dostává projektovou podobu. Prioritou zůstává jen energetika, splavnost ustupuje do pozadí.
V roce 1951 začíná geologický průzkum v oblasti Zbenických a Orlických Zlákovic a rozjíždí se první etapa stěhování lidí ze zátopové oblasti. Staví se sídliště v Solenicích, obci, která byla vybrána jako hlavní centrum pro stavaře. Projektanti podnikají studijní cesty do zahraničí (tehdejší Leningrad, Francie, Švýcarsko), aby načerpali potřebné znalosti. Přípravné práce na vlastní stavbu vodního díla Orlík začaly v roce 1954 a 4. ledna 1955 zazněla v Solenicích Píseň práce, která avizovala začátek stavby. První kubíky betonu padly do bednění pro hráz na pravém břehu Vltavy ale až v dubnu 1957, od tohoto data se počítá vlastní začátek výstavby vodního díla Orlík. Budování se však potýkalo se spoustou problémů. Chyběly pracovní síly a příjezdové cesty, terénní práce v místech budoucí hráze byly velmi náročné.
Hlavní vedoucí stavby Ing. Alois Kraus dokázal zorganizovat a řídit až 1900 pracovníků mnoha různých profesí tak, aby jejich práce plynule na sebe navazovala, a přitom řešit nejrůznější provozní problémy. Měl ale i odvahu uplatnit dosud nikde jinde v praxi nevyzkoušené technologické postupy.
V létě 1958 byla uvedena do provozu velmi výkonná, plně automatizovaná betonárka. Bez dotyku lidské ruky, od dopravy štěrkopísku a cementu až po výrobu betonové směsi, dokázala vyrobit až 270 metrů krychlových betonu za hodinu. Z levobřežní stavební jímky se stal největší lom v republice. Dvacet vrtných souprav vylámalo až 2000 metrů krychlových skály denně. Pro výstavbu přehrady byla také vybudována 13,5 km dlouhá železniční vlečka z Tochovic, která přivážela materiál až na stavbu.
Stavba elektrárny začala v květnu 1959. V roce 1960 bylo zahájeno napouštění vodní nádrže a koncem roku 1961 byla dokončena montáž posledního, čtvrtého turbogenerátoru a spuštěna první Kaplanova turbína na vodním díle Orlík. Od tohoto data se počítá zahájení jeho provozu. Následně, až do roku 1966 byly dokončovány některé rekultivační práce kolem hráze vodního díla.
V rámci výstavby byly také zabezpečeny některé historické památky v místě nádrže, především hrady Orlík a Zvíkov, zámek v Kolodějích, a byl zachráněn i románský kostel u Červené nad Vltavou. Stavbě Orlíka muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. V průběhu následujících desetiletí se ovšem oblast orlické vodní nádrže stala vyhledávanou rekreační destinací mnoha obyvatel a tím i významnou oporou tuzemského cestovního ruchu.
Objemem nádrže 716,5 milionu krychlových metrů je Orlík největší českou přehradou, a je proto nejvýznamnějším článkem vltavské kaskády. Nádrž Orlíku je dlouhá 68 km, zasahuje i na Otavu a Lužnici, s celkovou délkou břehů přes 300 km a plochou 2733 hektarů. Hlavním úkolem orlické přehrady je akumulovat vodu a zajistit minimální zůstatkový průtok na dolním toku Vltavy. Dále je to výroba ekologicky čisté elektrické energie.
Vodní dílo Orlík hraje významnou roli i při povodních. Dokáže částečně zpomalit a snížit povodňovou vlnu tak, aby se města a obce na dolním toku mohla na povodeň připravit. V roce 2002, kdy oddálilo kulminační odtok o 17 hodin, poskytlo tím nejenom Praze čas na provedení nezbytných protipovodňových opatření. Tehdy byl Orlík zatížen podstatně větším objemem vody, než na který byl původně navrhován, ale dokázal splnit svůj účel akumulační nádrže bezezbytku. V roce 2013 postihla území povodí Vltavy další velká povodeň, kdy správně provedenými manipulacemi na nádrži Orlík byl získán tolik potřebný čas pro realizaci nutných protipovodňových opatření na dolním toku Vltavy.
Příběh přehrady Orlík však nekončí. Od doby, kdy byl Orlík postaven, došlo ve světě k zvýšení bezpečnostních standardů i ve vztahu k vodním dílům. Vybudováním nového doplňkového bezpečnostního přelivu na pravobřežním zavázání Orlíku bude docíleno, že až do průtoku tzv. desetitisícileté povodně nebude překročena maximální hladina na vodním díle Orlík, k čemuž při povodni v roce 2002 došlo. Tímto opatřením dojde ke snížení zátěže na vodní dílo, a tedy ke zvýšení jeho protipovodňové ochrany. Nově vybudovaným bezpečnostním přelivem bude Orlík plně vyhovovat přísnějším předpisům. Bude schopen bezpečně převést i povodňovou vlnu, která se teoreticky může vyskytnout jednou za deset tisíc let (o průtoku 5300 metrů krychlových za sekundu).