Oslepla, a přesto vidí. Svět vnímá přes pocity
Tma. Taková, jako když zavřeš oči. Prsty šestiletého děvčátka se zaklesly pod okraj čehosi nepříjemného na oku, a škub. Obvaz s tampony je dole. Už zase vidí! – „Ale od narození jsem viděla jen na jedno oko,“ vzpomíná Ladislava Svobodová. „Nesměla jsem se nijak namáhat. Jenomže když jsem byla chvíli bez dozoru, vzala jsem těžkou stoličku, abych dosáhla na něco ve skříni. A z toho mi hned popraskaly žilky v oku. Proto jsem musela na operaci do nemocnice v Olomouci.“
Seskočila z lůžka a proklouzla dveřmi na chodbu. Páni sedí na štaflích a smýkají štětkami po stěnách. Jú, v nemocnici se maluje! Ale vůně kytek je lepší než pach barvy. Cupitá chodbami, aby se dostala ke dveřím, za nimiž je park. Ví, kudy má jít. Přece tudy šla s rodiči, když ji vedli s paní sestřičkou na pokoj. „Jak byl v nemocnici mumraj, nikdo si mě nevšiml, i když jsem asi měla oko od krve. Ve chvíli, kdy jsem z nemocnice vcházela do parku, zrovna přišli moji rodiče na návštěvu. Minuli jsme se.“
Laďka není v posteli! Kde je? Nemohla jít ven? Do parku? Rodiče běží chodbou. Teď už má holčička nemocniční dveře za zády. Vzduch plný sluníčka. Sluníčko, ahoj! Pozvedla tvář a podívala se na něj. A ono jí vypilo zrak.
„Od té chvíle vidím jen tmu, jako když zavřeš oči. Jen když jdu venku a svítí hodně sluníčko, je ta tma malinko světlejší,“ prozrazuje. „Moje ztráta zraku je nevratná. Ale když se to stane v dětství, člověk to přijme snadněji, než kdyby oslepl v dospělosti. Pocházím z Pavlovic u Přerova a ráda si vybavuju, jak jsem na dvorku chytala kuřátka a mazlila se s nimi. Ale zbyly z toho už jen pocity.“
Pocity, kterými vidí. Podoby si skládá z hlasů, z doteků, z dojmů, které v ní člověk vyvolá. Dobré srdce pozná. Ten, s nímž se rozhodla spojit svůj život, se jmenoval František. Nevidomý. Takže se sice nikdy neviděli, ale prožili spolu 22 krásných roků. „To už jsem za sebou měla školu pro slabozraké v Brně a zrovna mě v Praze na učilišti učili, jak se vyrábějí kartáče. To teda byla otrava. Aspoň jsem si pak o přestávkách ráda na chodbě povídala. Jednou se dal se mnou do řeči muž, po hlase o dost starší než já. Hned jsem vycítila, že je to ten pravý. A on měl hned taky jasno.“
Když se do sebe zakoukají dva slepí, je ruka v rukávě. Slovo slepý že je nepatřičné? Ať si tedy pěstitelé korektní češtiny zacpou uši. František a Laďka si dopřávali stejných radostí života jako ti, co mají kukadla na koukání. Když spolu spěchali v Praze v metru, František volal: „Pozor, slepejši jdou!“ A hned měli volnou cestu a ještě z okolních lidí vnímali dobrou náladu místo strojené lítosti. Byl o dvacet let starší, bydlel ve Vilicích. Nakonec zakotvili v Táboře.
„František před sedmi lety zemřel a já se smířila s tím, že už budu sama. Mám okolo hodné lidi, na které se můžu spolehnout. Třeba kamarádku Moniku, holčinu, která mi pomáhá. A co tak dělám celé dny, když jsem v invalidním důchodu? Jdu na procházku, zastavím se v našem klubu, popovídám si s lidmi a pak si doma pustím rádio. Nejradši poslouchám České Budějovice, tam pěkně hrajou.“
Loučíme se. Laďka jde napřed, aby odemkla dveře bytu. Je večer a zapomene v předsíni rozsvítit. Marně hledám ve tmě boty a radši čekám, až z chodby dopadne dovnitř světlo, abych něco nerozbil. Laďka bere ze svazku klíčů ten správný a na první pokus ho zasouvá do klíčové dírky. Tak kdo je tady vlastně postižený?