Paměť národa: Šifry a neviditelná tužka

Jeden z mužů je důstojník Spolkové zpravodajské služby (BND) Wolfgang Fanki, druhý Miroslav Janda, občan Československé socialistické republiky. Dohoda mezi oběma byla uzavřena. Janda, absolvent lesnické školy v Písku a pracovník Hydrometeorologického ústavu v Praze se rozhodl, že bude po svém narušovat komunistický režim. Neměl jediný důvod tento režim milovat.

Jandova rodina si nedělala o vývoji republiky po únoru 1948 žádné iluze. Miroslavův strýc Vilém již v červnu 1948 uprchl do Rakouska. Jeho bratr, Vavřinec Janda, Miroslavův otec, v republice zůstal. Miroslav, narozen roku 1929, byl v té době v prvním ročníku vyšší střední lesnické školy v Písku. Jeho otec záhy po emigraci svého bratra mstivost a tvrdost režimu pocítil na vlastní kůži. V březnu 1949 byl Státní bezpečností zatčen, vězněn a vyslýchán.

„Táta byl zaměstnán u paroplavební společnosti a jezdil s nákladní lodí do Hamburku. Mysleli si, že bratra převezl. Vyslýchali ho tehdy sedm měsíců a vyrazili mu dva zuby,“ vzpomínal Miroslav Janda.

Ale Vilém utekl sám přes Rakousko. U jednoho zatčení Miroslavova otce však nezůstalo. Vavřinec Janda byl zatčen v následujících letech ještě dvakrát, například když bratr Vilém poslal dopis s několika dolary, ale nikdy nebyl odsouzen. Naposled otec zmizel na více než dva měsíce v roce 1954. V té době měl už Miroslav tři roky po maturitě a také po vojně, kam nastoupil v roce 1951. Sloužil v Milovicích. Tehdy ještě netušil, že se mu znalosti tohoto vojenského prostoru budou hodit. Uměl velmi dobře německy a také netušil, jakým způsobem nakonec své jazykové znalosti využije. V padesátých a šedesátých letech ale byl řadovým občanem socialistického státu, hrál rád a dobře volejbal. A dostal se sám do střetu s režimem.

V roce 1956 pracoval Miroslav Janda ještě ve zbraslavském Výzkumném ústavu lesního hospodářství. Když potlačila v tomto roce Sovětská armáda povstání v Maďarsku, kritizoval to a při obědě v závodní jídelně si svoji kritiku nenechal pro sebe. Někdo z jeho kolegů to zatepla nahlásil a bylo zle. „S takovým politickým postojem nelze v našem ústavu pracovat,“ dozvěděl se, když dostal vyhazov. Působil pak ve zbraslavském polesí u Prahy, po roce získal díky kontaktům svého spolužáka místo v Hydrometeorologickém ústavu. Objížděl měřicí stanice na Českolipsku a u Mladé Boleslavi.

Přírodu měl Miroslav rád podobně jako jeho bratr Jiří, který pracoval v polesí na Přimdě. Jiří měl na starost myslivost a doprovody zahraničních lovců z Německa. Tak vznikla i osudová známost pro Miroslava Jandu. K bratrovi Jiřímu totiž jezdil osm let střílet zvěř i jistý Wolfgang Fanki z Německa. Říkal, že pracuje u německé pobočky British Petroleum. S bratrem Jiřím se dobře znal a zprostředkoval mu i koupi staršího auta. S Fankim se seznámil i Miroslav. Tehdy netušil, s kým má tu čest.

Záhřeb

Fanki vzkázal Miroslavovi po jeho bratrovi, že má i pro něj auto, ale Miroslav si pro něj měl přijet do Rakouska. Dostat valutový příslib ovšem nebylo vůbec obvyklé a snadné. Janda dostal příslib vycestovat do Jugoslávie přes Maďarsko. V roce 1971 vycestoval a v jugoslávském Záhřebu kontaktoval podle úmluvy Fankiho. V Záhřebu bydlel v hotelu Central. Vytočil příslušné německé číslo. Fanki přiletěl druhý den.

„Recepční mi volá, že mám návštěvu. Tak jsem seběhl dolů, a bylo. Dva dny jsme byli spolu ve dvou hotelech, vždycky do noci. Vyprávěl mi, že můj bratr mu říkal, že jezdím měřit vodu do oblastí, kde jsou Rusové – všechno věděl. Šlo o vojenský prostor Mimoň. ‚Měl bych zájem, kdybyste nám o tom něco napsal. O nic nejde. Jen se budete rozhlížet a psát.‘“

Miroslav Janda samozřejmě věděl, oč jde. A rozhodl se nabídku přijmout. Během následujících dnů Fanki Jandu zasvěcoval do zpravodajské práce. Vysvětlil mu, které vojenské posádky v Čechách rozvědku zajímají a které informace má shromažďovat. Šlo o výstavbu budov, výměnu vojsk, druhy zbraní atd. Především měl sehnat jakékoliv informace o raketách dlouhého doletu. Měl také ale například za úkol shromažďovat veřejné informace z místního tisku. Když se konaly přehlídky a oslavy, měl opisovat jména vojenských důstojníků, aby na Západě získali přehled o československé armádě. A na rozloučenou dostal Janda onu bonboniéru.

„Co když na to na hranicích přijdou,“ ptal se Fankiho. Ten si byl jistý. „‚Jugoslávci nekontrolují, ani Maďaři,“ řekl Jandovi. Jediné nebezpečí viděl ve slovenských celnicích. Janda měl připravenou pro případ kontroly výmluvu. Byl by odhodlán tvrdit, že o ničem neví, že si jen v obchodě koupil bonboniéru. Naštěstí se vymlouvat nemusel. Kontroly nebyly a bonboniéru převezl bez úhony.

Šifry a tajné adresy

Bonboniéru rozbalil doma v Praze. Našel šifry a další pokyny – měl například zjišťovat pohyby ruských vojenských transportérů, výstavbu nových objektů, počty i druhy zbraní, způsoby výcviku. A začal studovat šifry. „Každá věta a každé pořadí písmen znamenalo určitý druh zbraní. Třeba letectvo – věta musela začínat písmenem ‚B‘. Dělostřelectvo nebo pěchota měly zase jiná písmena. Musel jsem německy sestavovat věty podle jednotlivých písmen,“ přibližoval Miroslav Janda ve svých vzpomínkách šifrovací systém.

Psaní dopisu nebyla legrace, potřeboval klid, a doma měl rodinu. Nakonec psal svoji špionážní agendu v práci. „Jediný, kdo věděl, že něco píšu, byla uklízečka. ‚Pane Janda, vy jste jedinej, kdo tady pracuje,ʻ “ vzpomínal na tu dobu.

Způsob posílání zpráv byl sám o sobě složitý. Posílal je sice obyčejnými poštovními zásilkami na mnichovskou adresu, ovšem jako odesílatele měl uvádět náhodně vybrané jméno z telefonního seznamu. Dopisy musel vhazovat do schránky poblíž místa nalezeného bydliště a být přitom obezřetný. Než dopis do schránky hodil, měl čtvrt hodiny dávat pozor, zda ho někdo nesleduje. „Radši jsem chodil dopisy házet do schránky v noci. Taky jsem nesměl dopisy brát do ruky bez rukavic. Namítal jsem, že v zimě je to normální, ale v létě?“ Dostal jasnou instrukci – přelepit si ukazováček a palec, kterým bude dopisy brát, a pak náplast odlepit a zahodit.

Zaměstnání u hydrometeorologického ústavu, kde Janda pracoval na měření průtoků vody v řekách od šedesátých let, mu skýtalo jedinečnou příležitost volně se pohybovat po celých Čechách a nepozorovaně sbírat informace především o sovětské armádě. Mohl se legálně pohybovat i přímo v blízkosti vojenských posádek. Hydrologické stanice ležely v lesích kolem Mladé Boleslavi, Mimoně a České Kamenice, stejně jako ruské posádky. Jednu stanici měl ústav dokonce těsně u sovětského letiště poblíž obce Hradčany. Informace často získával Janda od hajných v okolí, se kterými se během měření setkával, nebo od místních měřičů vody. Jak říká – dbal vždy na to, aby k těmto lidem nevedla sebemenší stopa a nedostali se do problémů.

Dopisy psal přesně podle instrukcí – pět až deset vět v šifrách, na obálce měnit písmo. Od listopadu 1972 do dubna 1973 poslal na mnichovskou adresu prvních osm dopisů.

Volejbal jako záminka

Náruživým volejbalistou byl celý život, hrál za různé kluby a posléze se stal vedoucím volejbalistek TJ Lokomotiva Praha. S nimi mohl jezdit na zahraniční zájezdy. Práce v hydrometeorologickém ústavu mu umožnila pobývat blízko sovětských posádek, jeho činnost ve volejbale mu pro změnu umožnila vycestovat a realizovat přímý kontakt se zaměstnanci BND. Nejdůležitější údaje, například jména, Janda do dopisů nikdy neuváděl. Ty se předávaly výhradně ústně.

Miroslav Janda osobně poznal z BND jen čtyři osoby, ale na jména se nikdy neptal. Osobní setkání měla svůj striktní řád, který musel Janda dodržovat. Pokud se ve stanovený den nepodařilo navázat kontakt, vše se opakovalo následující den. Doporučení znělo – přijít dřív a zdržovat se poblíž, případně několikrát projít, aby se Janda ujistil, že se v okolí nepohybuje ještě někdo cizí. Schůzky během sportovních zájezdů probíhaly celých sedm let. Celkem se Janda od rozhodnutí ke spolupráci v Záhřebu s důstojníky BND setkal šestkrát: v roce 1972 v Rakousku, v roce 1973 ve Švýcarsku a v NSR, v roce 1974 v Itálii a v Rakousku, v roce 1976 ještě jednou v Rakousku. Protože s týmem vždy jezdilo „tajné očko“, musel dávat Janda velký pozor a hledat výmluvy, jak na chvíli od týmu zmizet. Dařilo se mu to a nikdo nepojal podezření.

Jen paměť…

Když zpravodajci Jandovi nabízeli vyspělou techniku, vždy ji odmítal s tím, že ji nepotřebuje. Byli jedině rádi: „‚A hlavně si nic nepište!‘“ Když dostal Janda novou krycí adresu, kam měl posílat dopisy, tužkou si dělal tečky pod písmena v obyčejném notesu a pak doma vše zase vymazal. Po návratu domů vždy posílal pohlednici, že přejezd hranic proběhl v pořádku: „Směl jsem poslat pouze barevnou pohlednici Václaváku. Když jsem poslal černobílou, znamenalo to konec,“ vysvětluje.

Na první schůzce měl Miroslav Janda dostat za informace zaplaceno – za nejdůležitější dopisy tisíc marek. Janda se vyděsil. Takový obnos nemohl v žádném případě vzít, disponovat takovou částkou bylo v komunistickém Československu nemožné. V době, kdy lidé, pokud měli to štěstí a dostali se na Západ, schovávali tajně desetimarky, kdy se vyvážené valuty hlásily, nemohl přijít s takovou sumou. „Kdybych jednal podle jejich nápadů, tak bych byl za 14 dní zavřený,“ komentoval to Miroslav Janda. Svou odměnu si mohl vyzvednout až po pádu komunistického režimu po roce 1989.

Neviditelná tužka a osudová chyba

Na sportovním výjezdu do Mnichova v roce 1973 Miroslav Janda požádal své řídící důstojníky, zda by nebylo možné psát zprávy jiným způsobem. „‚Ano, máme pro vás připraveno tajné písmo,“ dostal odpověď. Obdržel tužku se speciální tuhou, jejíž písmo nebylo na papíře vidět. Na jednu stranu měl psát běžné věci, na druhou informace pro BND. A změnila se adresa – místo do Mnichova psal do města Ochsenfurt jistému panu Schmidtovi. Ale BND udělala tehdy osudovou chybu.

StB prohlížela korespondenci mezi Československem a západními zeměmi. A adresy prověřovala. Zjistila tak, že dům v Ochsenfurtu s číslem uvedeným v adrese dopisu neexistuje. V dané ulici takové číslo vůbec nebylo. A nežil tam ani muž uvedeného jména. Jestliže StB měla podezření o tom, že v Československu existuje agent, teď získala jistotu. A pátrání se rozběhlo. Od roku 1973 už získala chemický rozbor dopisu, písmo bylo čitelné.

StB tedy už věděla i to, co se v dopisech píše. Například z dopisů zjistili, že se jedná o oblast Mimoň, o kasárna v Mladé Boleslavi, o posádku na hranicích u České Kamenice, o sklad pohonných hmot u Hřenska. Přestože stále neznali pisatele, mohli už začít sbírat informace, ze kterých bylo možné sestavit profil agenta. StB však trvalo celých sedm let, než zjistila, že pisatelem zpráv je Miroslav Janda „Zkontrolovali 11 450 dopisů, aby zjistili odesílatele tajných zpráv a jeho písmo. Musel jsem jim dát práci,“ říká Miroslav Janda po letech s trochou nadsázky. Z tohoto obrovského množství dopisů StB vyřadila asi 420 listů, z nichž se jí nakonec podařilo vydedukovat profil odesílatele.

Naposledy se Janda za železnou oponu podíval v říjnu roku 1977 do Finska. Tehdy už ale k žádné schůzce nedošlo a Miroslav Janda se ji ani nepokusil iniciovat. Už tehdy v něm sílilo podezření, že něco není v pořádku. Poslední den zájezdu měl v Helsinkách volno a vyrazil na nákupy. „V samoobsluze se vedle mě najednou objevil chlap, díval se do regálů a říká: ‚To je výběr, co! To koukáte...‘ Mluvil na mě česky, v Helsinkách! Zřejmě to byl někdo, kdo na mě už dával pozor.“ Jak Janda později zjistil ze svazků, StB už od 24. září 1977 věděla, kým Janda ve skutečnosti je. Zda byl onen záhadný muž v obchodě na Jandu opravdu nasazen, to se ale Miroslav Janda nikdy nedozvěděl.

Hledá tě StB!

Byl pátek odpoledne 17. února 1978. Miroslav Janda přijel ze služební cesty ze severních Čech a přišel do kanceláře. Byl tam jediný člověk, ing. Kulhánek. „Člověče, kde jsi? Od rána tě tu hledá StB,“ varoval ho. „Neviditelnou tuhu jsem měl v práci v normální tužce, ale až na konci. Tak jsem ji vymačkal, otevřel okno a vyhodil do Vltavy,“ vzpomíná Miroslav Janda. Ten večer měl jeho tým volejbalový trénink v Radlicích. Vyrazil proto do Lidické ulice na tramvaj a poblíž Palackého mostu vystoupili ze zaparkované volhy dva muži. „Vy jste pan Janda? Půjdete s námi.“ – „Co bych s vámi chodil?“ – „To si povíme jinde.“ Nastoupili do vozu a už nepadlo ani slovo. Auto směřovalo do Ruzyně. A Miroslav Janda se ocitl za mřížemi v ruzyňském podzemí.

Vyšetřování na Ruzyni trvalo až do podzimu 1978, výslechy se odehrávaly prakticky každý den. Oproti dřívějším dobám už ale vyšetřovatelé neuplatňovali fyzické násilí, k psychickému nátlaku se však uchylovali. Soud proběhl v posledních dnech října 1978. Janda byl odsouzen na deset let. Po zamítnutí odvolání putoval v únoru 1979 do Valdic. Shodou okolností přesně na rok a den po svém zatčení.

Potkani ve starém kostele

„Když mi oznámili, že mě čekají Valdice, kam chodí stopětkaři, poradil mi jeden vězeň, ať se snažím dostat na bižutérii. V dílnách ve starém kostele jsou prý sice potkani, prach, špína, ale jinak sucho, a když člověk není levej, může si vydělat,“ vzpomíná Miroslav Janda. Podařilo se mu to a od března už vyráběl bižuterii. U pracovního stolu seděl například s Františkem Vojtáskem – zadrženým agentem francouzské zpravodajské služby, nebo s Ivanem Jirousem. „Na detašovaném pracovišti Bižutérie Jablonec jsme jako nejtěžší zločinci socialismu vyráběli šperky pro ženy na celém světě,“ připomíná paradox doby. Pracoval o svátcích i o víkendech – lépe tak utíkal čas. Deset let plynulo ale velmi pomalu…. Od počátku bylo na Jandu ve vězení nasazeno sedm konfidentů, občas přijížděla StB na dodatečné výslechy. Naposledy za ním přijeli ještě v roce 1984.

Nikdy za dobu svého věznění nepožádal Miroslav Janda o prominutí zbytku trestu. Deset let si odseděl přesně na den. Na svobodu se dostal přesně po deseti letech, 17. února 1988. Nejprve pracoval jako uklízeč a v září 1988 nastoupil jako umývač nádobí v bufetu na Václavském náměstí. A odtud sledoval demonstrace v roce 1989 a počátek pádu totalitního komunistického režimu.

Chcete nám pomoci zaznamenávat další příběhy pamětníků? Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. www.postbellum.cz/klub

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!