Plzeňské zvonění
První zmínky o zvonech jsou totiž více než čtyři a půl tisíce let staré a pocházejí z Mezopotámie. Na českém území víme o zvonech už od 9. století našeho letopočtu a vyrábějí se u nás dodnes. V Praze na Zbraslavi se jim věnuje už několikátá generace rodiny Manouškových a v Brodku u Přerova odlévá ze zvonoviny velebné tóny rodina Dytrychů.
Práce obou zvonařských rodů se nacházejí i ve věžích kostelů v Plzni, která je ovšem historicky spjata ještě s jedním významným zvonařským rodem: s Pernery. Nejstarší známý zvonař z tohoto rodu, Jan Perner, pocházel možná z Tyrolska, podle jiné teorie snad z Bernu. V roce 1702 se přestěhoval do Plzně, kde o rok později otevřel zvonařskou dílnu. Po něm ji vedl jeho syn Jan Josef Perner. Když však roku 1768 zemřel, jeho syn Jan Josef se vydal do ciziny a po návratu do Čech se už do Plzně nevrátil. V roce 1772 se usadil v Českých Budějovicích, kde převzal dílnu po zvonaři Antonínu Pöglovi a založil tím budějovickou větev rodu Pernerů.
Plzeňský rod Pernerů ovšem nezanikl, ba dokonce ani jeho zvonařská dílna. Bývala – mimo jiné – v domě U Tří zlatých zvonků v Pražské ulici č.p. 88, nebo v místech, kde se dodnes říká U Zvonu a zvony tu vyráběl Petr Pavel Prokop Perner, Václav Perner a Robert Perner. Po něm nakonec dílnu převzali jeho zeťové Jiří Zykmund a Karel Šulc. Rodině Pernerů patřil také nejmenší plzeňský kostel, U Ježíška. Jeho suterén ukrývá rodinnou hrobku, zatímco z věžičky se ozývá svým nezaměnitelným zvukem jeden z nejstarších plzeňských zvonů. V roce 1777 ho ulil zvonař Jakub Vilém Seitz, druhý manžel vdovy Pernerové.
Možná tento zvon vděčí samotnému Ježíškovi za to, že jako zázrakem unikl válečným rekvizicím a že odolává i zlodějům. Za války jej kdosi z věžičky snesl a dobře ukryl a úřady na něj kupodivu zapomněly. V časech míru se jej zase dvakrát pokusil někdo ukrást. Nadělal mu šrámy, ale Ježíškův zvon zvoní z věže maličkého kostela dál.
Z KATEDRÁLY DO DALEKA
Lidovou písničku o tom, že plzeňská věž převyšuje kopce, zná asi každý. Ale legendu, že zvony z téhle věže jsou slyšet až deset kilometrů daleko, dávno lidé zapomněli. Nebylo jak si ji připomenout. V důsledku válečných rekvizic ve dvacátém století kostel sv. Bartoloměje oněměl.
Původně jeho hlas tvořil souzvuk pěti zvonů. Čtyřtunový Bartoloměj býval druhým největším zvonem v Čechách. S ním nad Plzní zvonila ještě Marie, Jan, Prokop a ani ne půltunový zvon Anna. Jejich srdce přestala bít za první světové války. Ve věži zůstal osamělý Prokop, všechny ostatní zvony byly zrekvírovány.
V roce 1931 se nejvyšší kostelní věž u nás dočkala zvonů nových. Bartoloměj, Marie, Jan a Anna byly vysvěceny 26. října, těsně před oslavami třináctého výročí vzniku republiky. Ale jejich život nebyl dlouhý. Přišla druhá válka a s ní druhá vlna rekvizic. Kostel v centru Plzně opět umlkl.
Teprve v roce 1994 se k Prokopovi vrátila nově ulitá Anna. To už Plzeň byla sídlem nového biskupství, a tak se kostel sv. Bartoloměje stal katedrálou. Na návrat svých zvonů si ovšem musel počkat ještě dlouhých dvacet let. A pomohla souhra náhod.
Architekt Jiří Boudník přišel s nápadem vypsat ideovou soutěž na dostavbu druhé věže katedrály. Manželka architekta Jana Soukupa tehdy prý poznamenala, že víc než druhou věž by katedrála potřebovala zvony do té, která už stojí. V polovině roku 2012 byla vyhlášena veřejná sbírka a v listopadu 2014 byly nové zvony na svém místě. V lednu 2015, u příležitosti roku, kdy byla Plzeň evropským hlavním městem kultury, se poprvé rozezněly do kraje.
Jmenují se Bartoloměj, Hroznata, Jan Nepomucký a Marie a dohromady váží třináct tun. Spolu s nimi je ve věži i původní zvon Prokop. Všechny společně vyzvánějí jen při slavnostních příležitostech.
Zvon Anna našel své nové místo v nedalekém františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie. I zdejší původní zvony byly za války zrekvírovány. Ale když v roce 1950 museli celý klášterní areál františkáni opustit, odešla s nimi i veškerá jeho paměť. Podle dochované fotografie se dnes ví už jen tolik, že tu bývaly zvony čtyři. Jejich jména, rozměry a ladění ovšem už známy nejsou.
DOBRÉ ZVONY SE VRACEJÍ
Co kostel, to jiný příběh. Do některých věží se daří zvony navracet, jiné – jako třeba kostel sv. Anny v Bezručově ulici – jsou stále němé.
Redemptoristický kostel sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí byl postaven v roce 1911. Jeho věže byly osazeny čtyřmi zvony. Největší Jan Nepomucký vážil dvě a půl tuny. Zvon jménem Alfons, Gerard a Klement měl 1,6 tuny, zvon Panna Marie Ustavičné pomoci 1200 kg a Josef osm set. Vyrobila je firma Děpold z Prahy a laděny byly podle benediktinských zvonů v Jeruzalémě. Zvony Jan a Josef byly v roce 1917 zrekvírovány pro vojenské účely. V roce 1929 dílna Rudolfa Pernera ulila nové, ale z věží se jejich hlas nesl jen něco málo přes deset let. Když měly padnout za oběť válečné rekvizici, nebylo možné je dostat z věží ven. Okna byla malá, zvony velké. A tak je stihla nejhorší zkáza rekvírovaných zvonů: ještě ve věžích byly rozřezány a dolů sneseny po kusech. Půl století pak tento kostel čekal, až se mu vrátí hlas. Dočkal se v roce 1995, kdy se z jeho věže poprvé rozezněl zvon Anna Maria laděný do tónu A. Díky daru JUDr. Anny Fremundové jej vyrobila zvonařská dílna rodiny Dytrychových.
O něco lépe dopadl dominikánský kostel Panny Marie Růžencové na Jiráskově náměstí. Ten byl postaven v roce 1913 a tehdy dostal pět zvonů: Marii, Dominika, Josefa, Václava a malého Tomáše. Vzápětí však byly všechny zrekvírovány. Po první válce se vrátily, ale o dvacet let později si je zbrojovky vyžádaly znovu. Zůstal jen Tomáš. V roce 1950 se zdejšímu faráři podařilo získat odkudsi z pohraničí dva rozbité zvony. Jeden nechal přelít a ten tu pak zvonil až do devadesátých let. V roce 2004 se do věže vrátil Josef laděný do tónu Cis2 a o rok později téměř tunový Dominik, jehož hlas zní v tónu Fis1.
Podobný příběh vyprávějí i zvony v kostele sv. Prokopa a Martina v Lobzích. Ty původní, z roku 1906, byly dílem Roberta Pernera a jmenovaly se Prokop a Maria. Jenže pak přišly dvě války… V půli roku 1953 do oněmělého kostela přivezl páter Josef Vaidiš malý zvon Václav ze zničeného kostela kdesi na Tachovsku.
STARÉ I NOVÉ
Nejstarší plzeňský kostel, kostelík sv. Jiří na Doubravce, má zvon z roku 1662 a jde o zvon původní. Měří v průměru 41 cm a váží 38 kg. Jan Perner v roce 1719 ulil pro tento kostel druhý zvon o průměru 112 cm a hmotnosti 784 kg. Ten však byl během první světové války zrekvírován.
Hlasy čtyř starých zvonů se nesou i z věže kostela sv. Jiří v Malesicích. Největší nese vročení 1654 a upomínku na Melichara Matouše Michelina z Plzně. Menší je z 15. století a najdeme na něm nápis v gotické minuskuli:„Zdrávas Maria milosti plná, pán s tebou…“ Na třetím se můžeme dočíst, že jej v roce 1782 vyrobil plzeňský zvonař Jakub Vilém Seitz a o nejmladším zvonu z roku 1863 víme, že je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Velmi starý zvon ukrývá věž kostela sv. Petra a Pavla v Liticích na jižním okraji Plzně. Jmenuje se Petr a Pavel a ulit byl v roce 1582. Další dva zdejší zvony, Panna Maria a Anna, jsou z 19. století a nejsou původní.
Naopak svůj původní zvon má kostel Všech svatých na Roudné. Je 55 cm vysoký a můžeme na něm číst tři vzkazy:
GEORG HIRSCHFELD GOS MICH IN EGER (tedy: Odlil mne Georg Hirschfeld v Chebu)
TENTO ZWON KE CZTI SLAWIE BOZI BLAHOSLAWENN PANNY A WSSECH BOZICH SWATYCH S POMOCI DOBRYCH LYDI WEAS
TEN MORV ROKV 1648 OSTARAN K POCTIWOSTI CHRAMU WSSECH SWATYCH PRZY MIESTIE PLZNI SLYT – ANNO 1650
V roce 2010 dostal kostel druhý zvon. Vyrobit ho nechala básnířka Hana Gerzanicová, která kousek od kostela žila a kterou připomíná i text na těle zvonu: NA VĚČNOU PAMÁTKU MÝCH RODIČŮ PROF. VOJTĚCH ŠLAUF A PRARODIČŮ JOSEF FÜRICH VĚNUJÍ HANA GERZANICOVÁ HONSOVÁ a KMOTŘI RAPHAELA HONS JOSEF KABÁT.
Nový zvon má také kaple Maxmiliána Kolbe v Památníku obětem zla v Doudlevcích. V devadesátých letech jej vyrobila Leticie Dytrychová a je laděn do tónu G3.
A zvuk zvonu se občas nese i z věžičky školy ve starých Skvrňanech. Vyroben byl v roce 2000, váží 94 kg a jeho tónem je G2.
ZE ZVONŮ KANÓNY
Rekvizice zvonů, neboli jejich zabavení jakožto kovu pro zbrojní průmysl, provázelo obě světové války. V září 1915 nařídil ministerský výnos ponechat ve farních kostelích dva zvony, v kostelích menších jen jeden. První etapa rekvizic začala v srpnu 1916. Odevzdáno bylo přibližně tři tisíce zvonů, tedy třetina všech českých a moravských zvonů. V druhé etapě, která začala v květnu 1917, došlo už i na zvony o průměru větším než 25 centimetrů a na většinu zvonů těžších než třicet kilogramů. Plánovaná třetí etapa rekvizic měla zabavit většinu těch zbývajících. Mír byl naštěstí rychlejší.
Celkem za oběť první světové válce padlo asi 5400 zvonů v českých zemích. Ušetřen zůstal jen každý pátý. O zachování historicky cenných exemplářů rozhodoval C.k. Zemský konzervátorský úřad, podle jehož nařízení nesměly být rekvírovány zvony vyrobené před rokem 1600. Druhá světová válka byla v rekvírování ještě důslednější. Zvony byly rozděleny do čtyř kategorií podle stáří a umělecké hodnoty. V letech 1942 až 1943 přišly české a moravské kostely o zhruba dvanáct tisíc zvonů, včetně prakticky všech prvorepublikových.
... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz
ELEKTRONICKÁ VERZE: V prodeji na digiport.cz za 59 Kč!