Pod zem!
„Dámy a pánové, milé děti, vítám vás ve sklepních prostorách Staré radnice v Táboře. Vy jste sem přišli ze Žižkova náměstí, z historické části města, které je zakresleno na mapách. Ale jen ze speciálních map se dozvíte, že pod Táborem se rozkládá ještě jedno město, které bylo svého času vertikálně větší než město na povrchu. Není to nadsázka. Pod námi se rozprostírá labyrint sklepů vylámaných ve skalnatém kopci. Takovým sklepům se správně říká lochy. Kdybychom všechny propojili, vznikla by trasa dlouhá 12 až 14 kilometrů. A teď pozor. Lochy se v některých místech nacházejí ve třech patrech pod sebou a ty nejnižší až v 16 metrech pod povrchem. Představme si 16 metrů jako výšku domu. Budeme-li na jedno patro počítat tři metry, vyjde nám přibližně pětipodlažní dům. V pozdním středověku tak vysoké budovy na povrchu rozhodně nebyly. Co Táborské vedlo k tomu, aby vytvářeli prostory pod svými domy až do takové hloubky? I o tom si budeme vyprávět během naší procházky podzemím…“
Když jsem před časem brigádničil jako průvodce, rád jsem těmito slovy vzbuzoval pozornost návštěvníků. Někteří z nich mi pak v hlubinách říkali: „Přijeďte se podívat i k nám, máme taky zajímavý podzemí.“ Klatovy, Stříbro, Týn… A jednou, když jsem pod Táborem prováděl šéfredaktora časopisu Barbar Jana Štiftera, urodil se v největší turisticky dosažitelné hloubce 12 metrů nápad: Připravíme přehled uměle vyhloubených prostor pod povrchem Plzeňského a Jihočeského kraje.
Takových míst, jež se alespoň přes léto pravidelně otevírají turistům, jsme napočítali sedm. Spojíme-li je na mapě jednou čarou od západu k jihu a odtud k severní části jižních Čech, vznikne trasa ve tvaru nedotaženého písmene V se zobáčkem zleva. Už zase mluvím jako průvodce! Radši se vám představím. Jsem redaktor Josef Musil a sám bych na takové putování nestačil. Do terénu, vlastně pod terén, se rovněž vypravili redaktoři Daniel Kovář a Pavel Pechoušek.
Právě on se nám postará o tři vstupy z Plzeňského kraje. Jeho první zastavení se odehraje ve městě, které se jmenuje stejně jako drahý kov – Stříbro. Z jeho těžby už sice tamní obyvatelé nebohatnou, ale na hornickou minulost nezapomněli. Díky hornicko-historickému spolku Stříbro je od roku 2005 na adrese U Červené lávky veřejnosti přístupný…
…Hornický skanzen ve Stříbře
Hornickému řemeslu se ve stříbrském rudním revíru dařilo více než 800 let. Po tu dobu se zde úspěšně těžilo stříbro, olovo a zinek. Hornický skanzen přibližuje všechna období těžby v této oblasti od středověku až po novověk. Než návštěvník vejde do skanzenu, může se seznámit s historií hornictví na Stříbrsku na stejnojmenné naučné stezce, která je zároveň hezkou procházkou při řece Mži a vede i kolem skanzenu.
Lákadlem venkovní expozice skanzenu je zpřístupněná štola měřící 700 metrů s těžkou důlní technikou. Návštěvníci uvidí několik důlních vozů, výklopníky, nakladače, vrtací kladiva a mnoho dalšího. Navíc je možné se zde nechat povozit důlní mašinkou.
Odtud se vstupuje do opravdového důlního díla – Prokopovy štoly. V původně odvodňovací štole spatříte na zdech krystaly galenitu, což je rudní minerál olova. Krásné krystaly galenitu ze Stříbra vystavuje i Národní muzeum ve své sbírce.
Návštěvník při prohlídce prochází mihadlovou chodbou, pod níž teče kanál. Zde se zajišťovalo odčerpávání vody pomocí tzv. mihadel, která uváděla v činnost pumpu. Horníci se tak mohli dostat do nižší úrovně, neboť ruda nad nimi byla již vytěžena. Ve skladišti nářadí vám erudovaný průvodce vysvětlí, jak se používala vrtačka s vrtací korunkou, která zde stojí a s trochou nadsázky možná čeká na své opětovné zařazení do provozu. Důl totiž stále nabízí nerostné bohatství a nebyl nikdy zcela vytěžen.
Bez použití mechanizace zde ale každý může ihned těžit tajuplnou náladu místa, o které dovede průvodce vyprávět. Ve světě horníků lze pochopit, proč byla jejich činnost provázena tolika záhadnými jevy a zvláštními bytostmi. Těsné chodbičky v kombinaci s blyštivou krásou důlních stěn a charakteristickou vůní podzemí si oblíbili zejména skřítkové permoníci. Ti horníkům pomáhali a leckdy i zlomyslně škodili. Potkáte-li i vy jednoho, držte se návštěvního řádu a nezapomeňte jej po hornicku pozdravit „Zdař bůh“…
…radíze Stříbra Pavel Pechoušek a vydáváseodtud27 kilometrů na východ. Vjíždí do srdce Plzeňského kraje, tedy do Plzně, města, jehož název se stal synonymem pro půllitr piva, na kterém si pochutnává celý svět. Každý pivař ví, že pivo jako křen odedávna nejlépe zrálo v chladných sklepích, takže Pavel jde v Plzni najisto, ale nejen za pivem, nýbrž i za historií celého města, která už 800 let zraje v prostorách zvaných…
…Plzeňské historické podzemí
Obyvatelé města ho hloubili od 13.století. Až do dnešních dnů tu pod jednotlivými domy v centru města najdeme zachovalé sklepy, které byly ve 2. polovině 20. století v rámci sanace propojeny. Plzeňské historické podzemí bylo veřejnosti zpřístupněno v květnu 1985 a roku 2009 jej do správy převzal od města Plzeňský Prazdroj, který jej provozuje dodnes. Turistům se tu naskýtá pozoruhodný labyrint chodeb a nejrůznějších zákoutí v hloubce 9 až 12 metrů pod zemí, která dodnes postupně odkrývají svá tajemství.
„Plzeňské historické podzemí je hodně velké. Měří celkem 13,2 km a během prohlídky se prochází trasa zhruba 800 m. Pro Plzeňany bylo v minulosti podzemí velmi důležité, protože i v dobách válek jim zaručovalo přístup k pitné vodě. Nachází se tady 360 studní, z nichž je 280 zmapováno a dvacet jich je k vidění během prohlídky,“ uvedla vedoucí provozu návštěvnických tras Plzeňského historického podzemí Pavla Mášková.
„Je to skvělý zdroj informací pro archeology. Řada předmětů denní potřeby nebo věcí, které se konzumovaly v domácnostech, se právě v těchto studních a jímkách dochovala do dnešních dnů. Část artefaktů tady vystavujeme. Je to výborný doklad o tom, jak se žilo ve středověku, ať už z pohledu stravování, nebo skladování potravin, čemuž sklepy ve velkém sloužily, ale jelikož jsme v Plzni, tak sklepy sloužily také k vaření piva a k jeho kvašení a zrání.“
Příležitostně zde připravují speciální program Podzemí za svitu baterek, kdy se návštěvníci s baterkami v rukou podívají do neosvětlené části mimo standardní prohlídkovou trasu. Podzemí v Plzni nabízí také jednu horkou novinku, a sice dvě nově objevená potrubí z nedávného archeologického výzkumu v Sedláčkově ulici. Novinkou je pivní degustace v nové Pivotéce. Ta sídlí přímo v budově Pivovarského muzea a nabízí téměř 140 druhů piv z více než 25 českých minipivovarů.
Do podzemí se vstupuje z Pivovarského muzea ve Veleslavínově ulici. Před prohlídkou obdrží každý návštěvník ochrannou helmu, jelikož místy mají chodby poněkud nízký strop. Zároveň se nedoporučuje vstup s vysokými a úzkými podpatky a děti do tří let věku mají z bezpečnostních důvodů vstup zakázán…
…což se samozřejmě netýkalo našeho redaktora. Ten už jede od Plzně přímo na jih. Mává na něj šumavské podhůří a je to tu: Klatovy, katakomby, mumie. Možná namítnete, že klatovské katakomby jsou přístupné tak dlouho, že je musí znát každý. Ostatně archivář Pavel Černý z Okresního státního archivu v Klatovech dohledal jejich nejstarší návštěvní knihu už z let 1937 až 1943 a nelze vyloučit, že existuje i nějaká starší. Jenomže – kdy jste se v katakombách byli podívat naposledy? Před jedenáctilety se totiž otevřely v nové podobě díky iniciativám občanského sdružení Klatovské katakomby. I poté přibyly další novinky, a proto se vypravme do podzemí, které se dnes oficiálně nazývá…
…Katakomby Klatovy
Ve druhém největším městě Plzeňského kraje je to rarita evropského charakteru. Krypty pod jezuitských kostelem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignáci z Loyoly, krátce zvané katakomby, jsou nejnavštěvovanější památkou kraje. V kryptách se pohřbívalo v letech 1676 až 1783 a svůj poslední odpočinek zde nalezlo více než dvě stě zemřelých z řad příslušníků jezuitského řádu.
Těla byla uložena v dubových rakvích na dřevěných hoblinách a obložena chmelem. Díky důmyslnému větracímu systému rychle vyschla, což zaručilo jejich přirozenou mumifikaci. Bohužel v 19. a 20. století došlo k narušení ventilace a většina těl se rozpadla, roku 1937 jich bylo přes 140 pohřbeno na klatovském hřbitově.
V současné době spočívá v katakombách 36 mumií a tři kosterní ostatky, z nichž jedny, uložené v původní rakvi, byly nalezeny až při stavebních pracích v roce 2021. O všechny mumie i kosterní ostatky se od roku 2000 stará odborný tým restaurátorek. V roce 2011 byly krypty zrekonstruovány, obnoveny ventilační průduchy vedené až nad střechu kostela, a tím se podařilo navrátit funkčnost ventilačního systému. Výstava je doplněna interaktivními obrazovkami a projekčními plátny.
V jedné z krypt se můžete podívat do tváře Anežce Příchovské z Příchovic, podporovatelce řádu, jejíž tělo se zachovalo ve výjimečném stavu včetně oblečení. Na základě CT vyšetření a následně pomocí 3D tiskárny vznikl model její lebky, kterému antropoložka vdechla život. Restaurátorka pak ušila repliku jejích pohřebních šatů…
…zjistil Pavel Pechoušek v Klatovech a posílá odtud pomyslnou štafetu šumavským podhůřím na jihovýchod až do Jihočeského kraje, konkrétně do Českého Krumlova. Tam je u Chvalšinské ulice přichystaný kolega Daniel Kovář, aby vstoupil do nízké budovy, jejíž hornický znak překříženého mlátku a želízka na průčelí naznačuje rozsáhlé podzemí. Vítá nás…
…Grafitový důl v Českém Krumlově
Bohatá ložiska tuhy (grafitu) na Českokrumlovsku znali už Keltové, ve středověku se tuha používala jako příměs do keramiky kvůli nepropustnosti. Těžba se od 18. století rozvíjela hlavně v oblasti Černé v Pošumaví, po roce 1865 také na několika místech v blízkosti Českého Krumlova. Dnes veřejnosti přístupný důl Městský vrch je naopak nejmladším svého druhu u nás. S jeho ražbou se začalo až v roce 1975, těžba skončila rokem 2003, nikoli však dotěžením ložiska, nýbrž kvůli konkurenci levnějšího grafitu z Číny. Hlavním odběratelem byla českobudějovická tužkárna Koh-i-noor, která má zásoby krumlovské tuhy dodnes.
Turistické prohlídky podzemí byly umožněny už od roku 1994, tedy ještě v době těžby. Po ukončení provozu hrozilo dolu zasypání, získalo ho však město a poté společnost Grafitový důl, která jej v roce 2007 trvale zpřístupnila veřejnosti.
Důl Městský vrch je propojen s nedalekým, o něco starším dolem Lazec. Tvoří ho 13 km ražených chodeb větraných 27 komíny. Přístupná trasa měří zhruba dva kilometry. Vstupní objekt se nachází u chvalšinské silnice, vlastně nedaleko krumlovského zámku. Prvních asi 1200 metrů trasy se návštěvníci svezou v důlním vláčku, pak už musejí po svých, vystrojeni pláštěm, gumovkami a helmou s čelovkou. V chodbách panuje příjemné klima (teplota 10 °C, vlhkost kolem 80 %), které působí blahodárně na osoby s dýchacími potížemi a dokáže léčit i kocovinu, jak žertem upozorňují průvodci. A kdyby se v podzemí někdo ztratil, stačí prý jít po proudu vody, která protéká chodbami.
V grafitovém dole se natáčela televizní reportáž Toulavé kamery a v loňském roce také pořad Loskuták na výletě.
Z Krumlova vyjíždí Daniel Kovář vzhůru k Českým Budějovicím a za jejich centrem pět kilometrů severovýchodně zastavuje v obci Úsilné. Novodobý název této vesnice jako by naznačoval, že zdejší lidé odedávna úsilně pracovali, v tomto případě kutali pod zemí, abychom my dnes mohli obdivovat dílo zvané…
…Eliášova dědičná štola v Úsilném
Stříbrné doly v okolí Rudolfova musely v 16. století postupovat do stále větší hloubky, čímž narůstal problém s důlní vodou. Její odtok měla zajistit štola vyústěná níže po svahu. Začala se razit na den sv. Eliáše roku 1574 a odtud má svůj název. Podle horního řádu měli investoři dědičný nárok na podíl z výtěžku všech dolů, které štola odvodňovala. Ražba v tvrdé hornině trvala do roku 1619, aniž byla dokončena. Pokračovalo se v období 1628–1718, ale to už nastával úpadek rudolfovských dolů. Později byla štola zcela zatopena, ve 20. století se z ní jímala kvalitní voda pro městský vodovod do Českých Budějovic.
Vchod se nachází přímo v Úsilném vedle silnice, štola má délku přibližně tři kilometry a končí hluboko pod Adamovem. Historické důlní dílo provozuje obec Úsilné. Zpřístupnění štoly pro veřejnost inicioval starosta obce Pavel Kašpárek, nápad se podařilo uskutečnit v roce 2009. Prohlídková trasa měří asi 350 metrů, chodí se po ocelových roštech a místy profil chodby nutí k předklonu.
Kdo má obavy z temného podzemí, může se aspoň osvěžit výtečnou vodou z Eliášovy štoly. Je svedena jednak do kašny na návsi, originálně pojaté sochařem Tomášem Prollem (2013), jednak do stojánku u hřiště. Z vody je prý skvělá káva. V Eliášově štole se už opakovaně natáčely klipy rockových kapel, a dokonce i upoutávka pro Státní operu.
Z Úsilného posílá Daniel Kovář štafetu jižními Čechami na sever, do města Týna nad Vltavou. Tam se nacházím já. A rovnou vám řeknu, přátelé, důležitou věc. Průvodce vás před vstupem upozorní, že si máte obout nabízené holínky, hlavu chránit helmou, obléct dlouhou pláštěnku a vzít svítilnu. Já si tu pláštěnku neoblékl, protože při předchozích procházkách podzemími se bez ní dalo obejít. Když jsem pak z podzemí vyšel, vypadal jsem jako koule hlíny. Zdvořile řečeno – velmi autentické jsou…
…Vltavotýnské podzemní chodby
A proto stojí za návštěvu. Přitažlivost jim rovněž dodává fakt, že se zatím nepodařilo zjistit, proč je obyvatelé Týna vyhloubili. Odborníci uvádějí čtyři teorie: odvodnění severní části náměstí a vytvoření nádrží s pitnou vodou (ano, jsou tam dvě studně a jezírko), budování sklepů a úložních prostor pod měšťanskými domy (ano, takové prostory tam jsou), úkryty pro obyvatele (ano, dalo by se tam ukrýt), hornická těžba blíže neurčeného nerostu (ano, některé chodby vypadají jako díry po vytěžené nerostné žíle).
Kde je tajemství, tam jsou i pověsti. Z průvodcova vyprávění mě nejvíc zaujala ta o ohnivém kočáře, který se podzemím musí do konce věků prohánět s Jeronýmem z Hozlau pykajícím za vraždu sluhy. Pohyb jeho kočáru obstarávají koně až do Hněvkovic…
Nyní si povězme, co obstarali historikové, archeologové a průzkumníci. Zdejší nejstarší podzemní chodby vznikly ve skalnatém podloží pod jádrem města pravděpodobně v 15. století, s celkovým hloubením se skončilo na začátku 17. století. V 50. letech minulého století jako první mapoval podzemí zakladatel vltavotýnského muzea Bedřich Karásek. První odborný průzkum provedli písečtí speleologové v roce 1992, kdy labyrint byl ještě z větší části zaplaven vodou a bahnem. Po dalších průzkumech a čištění byla z iniciativy městského muzea část podzemí zpřístupněna veřejnosti v roce 2008.
Na trase je několik zastavení se zajímavostmi, občas se tu pro návštěvníky pořádá akce Živé chodby. Zřizovatelem Vltavotýnských podzemních chodeb je město Týn nad Vltavou, vstupuje se do nich z info centra na náměstí Míru. Ke zdolání trasy dlouhé 160 metrů je třeba mít patřičné fyzické dispozice, protože některými úseky se lze protáhnout jen v podřepu.
A teď od Týna hurá severovýchodním směrem, abychom napřímili záda pod Žižkovým náměstím v Táboře. Tam se dnešní člověk musí sklonit pouze v úsecích, které naši předkové vyhloubili na velikost dospělého člověka středověku. Veřejnosti přístupný výsledek jejich činnosti nese název…
…Středověké podzemí v Táboře
O celkovém rozsahu sklepů pod městem jsem už mluvil v úvodu tohoto článku a dlužím odpověď na otázku, proč jich Táborští vyhloubili tolik. Své husitské město založili roku 1420 na strategicky výhodném kopci, který od okolní krajiny ze tří stran odděluje voda. Důvody jeho vzniku známe ze školy i z filmů, a právě z těch důvodů se v Táboře brzy po jeho založení nacházelo až 3000 lidí. To je opravdu hodně na oblast, kterou museli sevřít do hradeb. Pak ji kompletně zastavěli, ale potřebovali ještě spoustu dalšího místa pro úkryty před nepřítelem, ustájení zvířat, skladování potravin a nápojů i pro náhradní bydlení, kdyby převážně dřevěné město vyhořelo.
Kde tolik místa vzít? Nezbývalo než si ho vydobýt v podzemí. V roce 1437 se Tábor stal královským městem a v souvislosti s městskými právy našly sklepy nová využití: vězení, prostory pro kvašení piva a další, na které třeba i přijdete sami.
Sami ale nepřijdete na jméno člověka, který inicioval vznik podzemní prohlídkové trasy. Byl jím architekt Vojtěch Kraupner. Z jeho podnětu byly propojeny sklepy pod Žižkovým náměstím a od roku 1947 je trasa veřejnosti přístupná. Od té doby doznala mnohých vylepšení, které přispívají ke zvýšení atraktivnosti i edukace zábavnou formou. Na trase se nachází šest zastavení s instalacemi předmětů i postav. Abych vás namlsal, prozradím, že první zastavení je hned na začátku trasy ve sklepě Staré radnice. Přibližuje interiér již zrušeného vězení pro hubaté ženy, a považte – dvě takové tam do dnešních dnů pykají!
Není divu, že o středověké podzemí je značný zájem a vyplatí se vám návštěvu pojistit objednáním. O prázdninách se zde každou sobotu konají kostýmované prohlídky s lampičkami a poté celoročně první sobotu v měsíci. Jak prozradila vedoucí oddělení programů a expozic Kateřina Nimrichtrová, v plánu jsou speciální hravé prohlídky pro rodiny s malými dětmi.
Zřizovatelem Středověkého podzemí v Táboře je Husitské muzeum, současná trasa má délku 550 metrů, od Staré radnice sleduje linii jižní a východní strany Žižkova náměstí a končí v domě čp. 6, zvaném Ctiborův.
Až odtud vyjdete, můžete od Tábora zamířit severozápadně na Plzeň a Stříbro a celé putování si zopakovat. Jihočeský kraj i Plzeňský nabízejí specifickou krásu také pod svým povrchem a léto je ideální čas, abyste se o tom v příjemném chladu podzemí přesvědčili.
... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR!
Letní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!
Předplatné můžete zakoupit na send.cz