Poříčí: magnet s duší Fénixe

Jestli mělo Poříčí anděla strážného, nebylo by divu, kdyby už za ta staletí padl únavou. Možná jeho úkol převzal právě Fénix, který tak dobře rozumí prachu a popelu, takže zámek všechny dějinné zvraty a trápení svých obyvatel přežil. Vystřídalo se jich tam hodně a osud přinesl i velmi bolestná loučení. Avšak symbolika Fénixe vypráví o naději – od loňska ji tu znovu můžeme vnímat.

První písemná zpráva o drobném šlechtickém sídle v Poříčí pochází z roku 1379. Krásná kamenná kašna, kterou vytvořil restaurátor Jan Korecký, nese letopočet 2019, aby připomínal rekonstrukci zámečku. Mezitím běžela historie s mnoha dramaty. „Neuvěřitelným způsobem se na tomto místě podepsaly paradoxy českých dějin. Útrapy a zmar byly zastaveny až v roce 2018, při stém výročí samostatného československého státu, kdy tím, kdo zničenému objektu vrátil život, byl rakouský občan,“ shrnuje starosta Boršova nad Vltavou Jan Zeman.

Štěstí zámku v Poříčí, který byl v roce 2017 už málem na spadnutí, spočívalo v tom, že v Boršově sídlí stavební společnost Auböck, zaměřená na rekonstrukce historických objektů. Rodinná firma pocházející z Rakouska má zakázky hlavně v jižních a středních Čechách. Jednatelé firmy Gerald Auböck a Jan Vilánek část Poříčí koupili a začali s opravami. Na rekonstrukci části zámečku, která nyní slouží veřejnosti jako komunitní centrum, dokázali získat evropské peníze z programu IROP. Dále zde vzniklo 14 bytů. Dějiny a současnost areálu popisuje na 346 stranách kniha, kterou napsali Monika Waldová a Petr Lexa. Při tvorbě tohoto článku mi všichni tito lidé neobvykle zdvořile a skromně děkovali za zájem a šanci vyjádřit se k příběhu tohoto domu. Asi má Poříčí opravdu štěstí na lidi.

„Na zámeček mne dovedl můj manžel na jaře 2016. V hlavě měl už jasný plán a myslím, že dopředu věděl, jak budu reagovat. První návštěva mě doslova nadchla. Neviděla jsem zdevastovanou ruinu, ale místo s duší a krásnou energií. Protože manžel vypadal přesvědčivě a tvrdil, že je vše opravitelné, neměla jsem důvod mu nevěřit a plán jsem s nadšením uvítala. S rozhodováním nám velmi pomohla i podpora a spoluúčast pana Auböcka. Manžel jako stavař tušil, že to nebude tak jednoduché, ale nepochybovali jsme, že se to nakonec podaří. Šla jsem do toho s velkou naivitou, ale možná právě ta pomohla, že se vše tak krásně poskládalo,“ líčí Jana Vilánková, ředitelka komunitního centra Josefina, pojmenovaného podle sv. Josefa, patrona rodiny a mezilidských vztahů, na jejichž zlepšení a obnovu se centrum zaměřuje. 

Právě v době, kdy Jana Vilánková, maminka pěti dětí, Poříčí poprvé spatřila, hledala zázemí pro takto zaměřenou neziskovou organizaci. „Když jsme pak objevili dotační projekt komunitního centra, vše krásně zapadlo a začaly se tvořit konkrétnější vize. Protože oba s manželem pocházíme z velké rodiny, cítíme, že rodina je jedním z nejdůležitějších a základních podmínek pro zdravý vývoj každého jedince. Bohužel ne všichni mají to štěstí vyrůstat ve zdravém rodinném prostředí a pak si nesou do života vzorce chování, které jim neumožňují prožívat svůj život v radosti a lásce. Abychom mohli mít zdravé vztahy se svým okolím, musíme nejdříve uzdravit vztah sám k sobě. To je také posláním našeho komunitního centra a organizace Josefina, z. ú., kterou jsme za tímto účelem založili,“ vysvětlila.

Po roce od otevření vnímá, že se její vize naplňuje. Zámeček přitahuje lidi, kteří mají co předat a jsou v souladu s jejím záměrem: „Nejlepší na tom všem je, že tyto lidi nemusíme hledat, ale oni prostě přijdou, napíšou, zavolají. Jde to tak nějak samo.“

KDYŽ GÉNIUS VEDE RUKU

Jan Vilánek poprvé uviděl objekt v roce 2015, když zjistil, že je na prodej. Stavební společnost, v níž pracuje, tehdy rekonstruovala zámek ve Starém Hobzí a investor měl ambice koupit ještě nějaký další zámeček. Proto ho do Poříčí přivedli; ovšem když viděli torzo, nevěřili svým očím. „Přišlo mi nepředstavitelné, že takto může dopadnout kulturní památka s bohatou historií,“ vzpomíná v knize. Investor prý ani nešel blíž, protože viděl nezachranitelnou památku. „Mě pravděpodobně již v tu chvíli toto místo okouzlilo a do hlavy se mi začala pomalu vkrádat touha zámeček zachránit a zrekonstruovat. A jak to tak bývá, co se má stát, se stane, a když něčemu věříš, tak to přijde.“

Není důvod nevěřit. Už rok se v zámečku konají přednášky, tvořivé dílny, cvičení jógy či kulturní akce včetně výstav. Dvakrát zaplnil svými obrazy velký sál zámečku akademický malíř Miroslav Konrád, jehož toto místo velmi inspiruje. Po celou dobu výstavy bývá v sále přítomen a maluje; zdejší genius loci mu prý vede ruku. Do posledních akvarelů vkládal i okvětní lístky kosatců, které rostly v bohatých a nápaditě vytvořených záhonech před zámečkem. Navíc má k tomuto místu osobní vztah z dětství: chodil sem za tatínkem do kanceláře JZD. „Teď je tu samozřejmě mnohem krásnější prostředí a jsem moc vděčný, že Vilánkovi nabídli mým výstavám tak velkorysý prostor,“ říká malíř.

Starostu Boršova nad Vltavou těší, že místní obyvatelé zámeček a programy Josefíny navštěvují. „Obnova zámečku je takový malý zázrak se všemi paradoxy naší historie. Teď budova zase žije a to je největší plus,“ podotýká. Blízký park s rybníčkem má obec v pronájmu a po dlouhých desetiletích bezvládí ho revitalizuje opět do podoby anglického parku. Stojí v něm čtyři památníky rámující krvavé 20. století: pomník italského legionáře Martina Krejčího, pomník hrdiny heydrichiády Václava Tuttera, pomník s lípou připomínající 50. výročí ČSR a autorská lavička s českou vlajkou, instalovanou u příležitosti 100. výročí vzniku samostatné republiky.

PROTI PROUDU ČASU

Teď ale rychle proti proudu řeky, na jejímž pravém břehu stojí tento objekt s bohatou historií. Starosta z ní stručně vybral toto: Prvním majitelem tvrze byl roku 1379 vladyka Bušek z Poříčí, jistě příbuzný strakonických Bavorů. Zajímavou osobou musela být Buškova dcera Barbora, která zde začala hospodařit v roce 1417, roku 1423 ovdověla, ale vydržela zde hospodařit až do roku 1455. Musela to být mimořádně silná žena, protože dokázala majetek udržet i v neklidných dobách husitských válek. V 16. století se zde vystřídalo mnoho drobných šlechtických rodů, v pramenech se již píše o tvrzi částečně kamenné a dřevěné. Z kupní smlouvy z roku 1593 víme, že poříčský majetek se prodával za 7000 kop míšeňských a vedle tvrze a dvora zahrnoval i pivovar se sladovnou, mlýn a pilu, zahrady, ovčín a lesy, pět rybníků, dvě krčmy, dvě chmelnice, přívoz a 14 poddanských usedlostí.

Na začátku třicetileté války byla tvrz přepadena a vypálena. Protože tehdejší majitel Jan Jiří Vrábský Tluksa z Vrábí byl příznivcem vzbouřených českých stavů, byl poříčský majetek konfiskován a císařem darován budějovickým dominikánům, kteří ho drželi jako letní sídlo se statkem 164 let. Za jejich vlády byla tvrz přestavěna do podoby malého barokního zámečku s mansardovou střechou a věžičkou.

Tuto etapu ukončily církevní reformy Josefa II. a od roku 1785 byl tento majetek spravován náboženským fondem, který zámeček se statkem prodal lišovskému řezníkovi Dannerovi. Po něm se zde vystřídalo mnoho majitelů, z nichž nejvýznamnější byl v letech 1804 až 1840 rytíř Josef Pachner z Eggensdorfu a poté v letech 1840 až 1854 slavný český podnikatel a mecenáš Adalbert Lanna. V té době vznikl kolem zámečku malý anglický park a byl vysazen liliovník tulipánokvětý (údajně nyní nejstarší a největší v ČR). Po Lannovi vlastnila statek se zámečkem až do roku 1913 rodina rytíře Claudi, do níž náležel i českobudějovický starosta Eduard Claudi (zámeček koupil od Vojtěcha Lanny roku 1854). Poté se majitelé střídali až do roku 1925, kdy majetek získala rodina židovského statkáře Pollaka. S příchodem nacistů museli Pollakovi odejít a byli zavražděni v koncentračním táboře. Na zámečku se pak střídali zranění vojáci wehrmachtu s „národními hosty“. Po válce posloužil jako jádro budoucího JZD, byl přestavěn na byty a pak začal chátrat. Po roce 1989 se stal několikrát součástí úvěrového podvodu.

„Příběhů se zde odehrálo opravdu hodně a majitelů vystřídal zámeček nespočet. Díky knize Moniky Waldové a Petra Lexy jsme mohli prostudovat historii podrobně, včetně osudů jednotlivých majitelů. Ne všichni dopadli dobře, ale skutečnost, že to na zámečku nezanechalo negativní stopu, přisuzuji krásné energii tohoto místa. Nejvíc mě emotivně zasáhl osud posledních majitelů Pollakových. Byly to těžké a pro nás nepochopitelné časy, kdy právě lidské vztahy trpěly nejvíce. Člověk člověku dovedl udělat ze života peklo během pár minut. Udavačství, závist a zloba, která vyrůstala ze strachu, aby se člověk neocitnul na druhé straně – na straně potlačovaného,“ přemýšlí Jana Vilánková nad dějinami Poříčí. 

Věří, že dům zažil i spoustu krásných chvil. „Když posloucháme vzpomínky lidí, kteří zde vyrůstali po znárodnění v bytech, všichni vzpomínají na toto období jako na jedno z nejšťastnějších,“ dodává žena, pro niž je nyní místo oázou klidu, kam ráda jezdí. Nápady tu přicházejí samy a o náhody není nouze.

„Většina lidí, kteří zámeček navštíví – ať už jako přednášející, vystavující, nebo jako lektoři, je příjemně překvapena a prostory doporučuje dále. To je pro nás největší odměnou,“ dodává.

Nyní zde startuje projekt „Cesta k samostatnosti“, což budou vzdělávací kurzy a terapie pro osoby v nepříznivé životní situaci, které se snaží začlenit do společnosti a předcházet případnému sociálnímu vyloučení. Jsou určené např. pro mladé lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí, z náhradní rodinné péče nebo ústavní péče. Cílem je povzbudit zájemce v uvědomění si své vlastní jedinečnosti, najít své přednosti a talenty a umět je ukázat se zdravým sebevědomím. Díky fondům EU je tento program pro zájemce zdarma. Více o akcích v Poříčí zde: www.josefinalidem.cz.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz