Příběhy ze skla

Její ateliér se zabývá jak výrobou nových vitráží, například do moderních interiérů, tak i restaurováním těch historických a původních v různých památkových objektech.

Práci se sklem měla tak trochu rodově předurčenou. Její otec pracoval jako foukač skla ve sklárnách a matka se zabývala leptáním skla. „Odmalička jsem při každé návštěvě sklárny všechno nasávala a nesmírně mě to tam bavilo. Problémy se sklem nebo s pískem byly běžným tématem u domácího oběda,“ vypráví Monika Zborníková Vintrová. „Věděla jsem, že chci malovat na sklo. Pocházím z křesťanské rodiny a vždy jsem pozorovala vitráže v kostelech, při východu i západu slunce, jakou tvoří krásnou atmosféru a hru světel. Tam někde vznikala moje záliba ve vitrážích.“

Později začala studovat v Novém Boru obor malíř skla. Jak ale sama přiznává – hledala se a zkoušela i jiné umělecké školy, až se dostala i na píseckou uměleckou školu na textilní obor. Chvíli pracovala i pro oděvní značku Jitex, kde navrhovala dezény látek nebo vytvářela návrhy obrázků. Písek se stal později také jejím bydlištěm, ve kterém díky manželovi zakotvila a v roce 1997 zde založila i svůj vlastní umělecký ateliér.

V ateliéru často pracuje na restaurování historicky cenných vitráží, například ze zámku Orlík nebo Hluboká nad Vltavou. Celý proces restaurování těch nejcennějších vitrážových děl prvotní hodnoty je přitom značně složitý a je pro něj třeba mít speciální povolení Ministerstva kultury.

Taková vitráž z kostelního okna je díky olověné síti, která drží jednotlivá skla, i dosti těžká, takže ji odborníci musí demontovat s maximální opatrností. „Často říkám, že člověk, který dělá vitráže, zastává práci od zedníka po výtvarného umělce. Musíte ovládat všechny technologické postupy, chemické reakce skla a barvy, musíte umět roztavit olovo a zhotovit si novou síť do vitráže, nesmíte se bát výšek na lešení a také umět vitráž výtvarně zpracovat, protože je třeba si ji předem celou předkreslit v poměru 1:1.“ Vše prochází přes restaurátorskou komisi NPÚ, která práci musí schválit. Jde o celkem zdlouhavý postup, avšak při hodnotě takových uměleckých děl se není čemu divit. 

„Když si vezmete, že se dostanete k vitráži například z huti Karla IV., tak je to nádherný pocit plný úcty. Chodím kolem té vitráže dva tři dny, než na ni sáhnu. Přičemž gotických dochovaných vitráží je v Čechách asi jen patnáct, ostatní jsou převážně z konce devatenáctého a začátku dvacátého století.“

Vitráž musí přitom vydržet cca 100 let do další opravy. Někdy je taková rekonstrukce i prací detektivní: „Mě vždycky zaujme to, co vypadá na začátku hrozně složitě. Dostanu zadání nějaké siluety, archivní snímek a zjišťuji, co tam mohlo být za figuru. Je to velký rébus a tajenka – musíte se probrat archivem a spolupracovat i s historiky, ale to mě na tom baví.“

Do píseckého ateliéru chodí také klienti, kteří chtějí vytvořit vitráž nebo použít umělecky zpracované sklo ve svých domovech. Stále však není obliba takovýchto dekorací tak velká jako v zahraničí, například v Anglii či Americe. Vitráž v domově má přitom své kouzlo a dokáže byt či dům zútulnit, zateplit a pozvednout kvalitu bydlení. Mezi oblíbené metody moderních interiérů patří například fusing, při kterém jde zjednodušeně o zatavování dvou skleněných desek k sobě. Vznikají tak různé zajímavé abstraktní obrazce i tvary, mohou být jednobarevné i pestré, podle přání zákazníka.

Pokud zrovna Monika nepracuje na nějakém zodpovědném úkolu pro historické objekty, ráda si třeba u fusingu odpočine od vážných témat. Přestože občas jsou zadání od klientů sama o sobě docela zábavná – třeba výroba humorné vitráže plné karikatur pro jednu divadelní společnost.

Moderní vitráže si získávají místo i v církevních objektech, ačkoliv jsou v tomto Češi podle Moniky Zborníkové Vintrové dost konzervativní. Příkladem může být její práce na velkém vitrážovém okně v klášteře v Milevsku, při němž byla použita poloprůhledná opálová skla. Spolu s návrhem PhDr. Karla Rechlíka symbolizujícím setkání dvou perutí a promyšlené volbě barev dotváří toto okno unikátní atmosféru baziliky.

„Na skle se mi líbí, jak pracuje se světlem. Bublinky ve skle, které používáme pro vitráže, dělají právě ten kouzelný efekt, kdy světlo prochází pod různými úhly. Tato jeho nedokonalost je při tvorbě vitráží vlastně jeho předností. Baví mě ta živost skla i to, že se s ním dá vyprávět příběh,“ vysvětluje svoji motivaci pro tuto práci.

Pochází ze Slovácka, z Květné. Na Moravě dělala řadu restaurátorských prací i nových oken do církevních staveb. Pro místní komunitu lidí to vždy hodně znamená a na opravy se i finančně skládají. „Slyším u toho i ty jejich osobní příběhy a není to už pak jen čistě o práci, ale i o lidských vztazích. Když pak vidím, že se jim moje práce líbí a přinesla jim do života nějakou novou kvalitu, je to pro mě to největší naplnění,“ uzavírá.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!