Sám směr Jeruzalém

„Při cestě do Jeruzaléma jsem denně průměrně urazil čtyřicet kilometrů. Vyrazil jsem od bulharských hranic, prošel Turecko od severu na jih a přes Istanbul jsem se dostal do letoviska Antálie. Odtud jsem letěl do Izraele a pak jsem pokračoval pěšky z Nazaretu okolo Galilejského moře. Odtud to bylo ještě tři sta kilometrů do mého cílového místa – Jeruzaléma,“ popisuje své putování student.
Letošní pouť byla podle něj nejdobrodružnější, už kvůli aktuální politické situaci v Izraeli. Zibura se ale odradit nenechal a na cestu se vydal sám a s co nejmenším množstvím zavazadel. Dny i noci trávil venku v krajině, ale často pobýval i u místních, se kterými diskutoval, jedl, spal a jak sám říká, i nedobrovolně světil ramadán. Ze své třetí cesty si přivezl zážitky na celý život. Pamatovat si bude obrovskou námahu a horko, na cestě zhubnul deset kilo. Přivezl si ale i vzpomínky na nádherné, čisté, přátelské okamžiky, při kterých vypil mnoho litrů tureckého čaje. Prožil i velmi nebezpečné chvíle, když na něj zaútočili psi, když mu hlasitý výstřel poranil sluch a skončil v místní nemocnici, nebo když na jeruzalémském letišti zažil raketový útok Hamásu a musel se s ostatními schovat do krytu.

Proč se na pěší cesty vůbec vydáváte? Jako poutník své volno strávíte sám v cizí zemi, často ve velkém nepohodlí a někdy i v nebezpečí…
Láká mě především ten historický aspekt, protože pouti jsou součástí evropské společnosti už od středověku, a přestože nejsem věřící, má pro mě taková cesta samozřejmě i duchovní rozměr. Líbí se mi, že se při putování přibližuji tomu, co prožívali lidé po staletí přede mnou, když se poutí chtěli očistit od hříchů. Především si ale člověk uvědomí, jak málo potřebuje k životu a jak je s tím málem šťastný. Poutníci tím získávají úžasný nadhled, neboť zjistí, že vytrvalostí lze dosáhnout všeho a že žádný problém, ač se to tak na začátku nezdá, není zase tak velký.

A vaše konkrétní pohnutky?
Já jsem pro každou svou pouť měl odlišné. Na první cestu do Španělska jsem se vydal hned po maturitě. Byl to pro mě obrovský zážitek, otevřel se mi tehdy velký svět plný dobrých lidí. V době, kdy jsem absolvoval druhou pouť, a to do Říma, se mi v životě snad až příliš dařilo, byl jsem si sebou hodně jistý. Náročná cesta mě vrátila na zem. Během putování jsem byl špinavý, hladový, spal jsem v příkopech. Nikoho jsem nezajímal a to nebylo nic příjemného. Měl jsem čas přemýšlet. A letošní cesta do Jeruzaléma byla především o kontaktu s místními lidmi.

Daří se vám dodržovat nějaký harmonogram, který si doma vytvoříte?
Jen částečně. Přesně vím jen to, že mi bude horko a půjdu hodně daleko. Věděl jsem, kudy přibližně chci jít, ale mapu jsem si s sebou nebral. Chtěl jsem si ji koupit až v Turecku, tam jsem ji ale nesehnal. Věděl jsem, která velká města chci navštívit a na cestu jsem se obvykle ptal místních. Pouť je ale hlavně o dobrodružství a já mám dobrodružství rád. Musel jsem si obstarat jídlo, a večer najít místo na spaní. To jsou zážitky na celý život, pro které rád obětuji svoje pohodlí. O to víc si pak vážím komfortu, který mám doma. Jdu s vědomím, že kdyby se mi něco stalo, nemám poblíž přátele, kteří by se o mě postarali. Byl jsem odkojený na verneovkách, o od té doby mám rád dobrodružství.

Žádné moderní technologie jste tedy nevyužíval?
Měl jsem s sebou Kindle, čtečku knih, ze které je i přístup na internet. Sloužila mi především k tomu, abych sledoval aktuální situaci v Izraeli. Prvních čtrnáct dní cesty to totiž vypadalo, že se zavřou hranice a já do Izraele ani nebudu smět vstoupit. Pak bylo na týden uzavřeno příměří a právě v té době jsem tam odletěl.

Byl jste s někým v kontaktu?
Rodiče si založili facebook, a tak mě mohli sledovat a samozřejmě jsem jim každý večer napsal, že jsem v pohodě a vyměnili jsme si pár vět.

Doporučil byste pouť i dalším lidem?
Určitě ano. Pouť dá každému právě to, co potřebuje. Na svých cestách jsem na mnoho věcí změnil názor a obohatilo mě to i duchovně. Už jsem svým nadšením pro pouť „nakazil“ i rodiče, kteří se před dvěma lety vydali na pouť do Santiaga de Compostelo.

Na cesty se vydáváte sám. Nechyběla vám společnost?
Když jsem šel do Říma, část cesty až do Innsbrucku jsem absolvoval s kamarádem, ale nebylo to to pravé. Opravdu chodím raději sám, protože když jde víc lidí, povídají si mezi sebou. Chyběl by mi ten kontakt s místními. Když jsem sám čtyřicet dní, musím s nimi komunikovat, už jen proto, že potřebuji jídlo a pití. Mám ale v téhle oblasti dobré zkušenosti. Turci byli velmi přátelští, někdy se o mě dokonce téměř přetahovali a hádali se, u koho z nich přenocuji. Jsou hodně zvědaví, takže se mě vyptávali, kam a proč jdu. Prohodili jsme vždycky pár vět, vypili společně čaj a užívali si ten základní princip, že nás nespojuje nic jiného než to, že jsme lidé.

Nebál jste se jazykové bariéry?
Nebyl to až takový problém. Třeba v Turecku snad v každé vesnici bydlí někdo, kdo emigroval třeba do Německa nebo Francie a na důchod se pak vrátil zpátky, takže většinou uměli anglicky nebo německy. A celkem rychle jsem se naučil i pár jejich vět, protože se mě většinou všichni ptali na totéž. Ale na druhou stranu jsem zažíval úžasné okamžiky ve chvílích, když jsem byl doma u někoho, s kým jsme si vůbec nerozuměli. Beze slov jsme jen tak seděli nebo jedli večeři. Doufal jsem, že je na mě znát vděk za to, že mi poskytl přístřeší, a myslím, že on měl radost, že mě může pohostit. A náš vztah tak nebyl založený na banálních řečech, které se ze zdvořilosti obvykle vedou a na lichotkách. Když si vůbec nerozumíme, jsme vlastně nejvíce upřímní. On ukáže na colu a řekne „Chceš colu?“ a já kývnu a řeknu „Chci colu.“ Nalije mi ji a jen tak na sebe koukáme. A je v tom cosi ryzího. Jak lidi začnou používat slova, tak to je konec.

Místní tedy byli pohostinní…
Je až neskutečné, jakého uvítání se mi v Turecku dostalo. Vůbec jsem to nečekal. Stávalo se mi, že jsem s někým vypil čaj, popošel jsem pár metrů a už na mě mávali další, abych šel k nim. Pro ně byla čest někoho pohostit. Musel jsem je nakonec i odmítat. Jak jsem říkal, o jídlo ani o nocleh jsem nikdy sám nežádal, to všechno byly věci, které mi oni nabídli sami. Byl jsem si jistý, že kdybych za někým přišel s prosbou o pomoc, kdybych třeba potřeboval odvézt do nemocnice, že první, komu bych řekl, by mě tam buď odvezl nebo mi zavolal taxíka.
Zejména v Turecku jsem se setkal s vřelostí a pohostinností. Je to tam takové, protože lidé tam jsou chudí. Ze svých cest mám zkušenost, že čím jsou lidé chudší, tím radši se o tu trochu, co mají, podělí. I pro takové zkušenosti je dobré na pouť vyrazit. Pak totiž zjistíte, že svět je mnohem lepší, než jaký nám jej předkládají.

Putování není zrovna bezpečný koníček. Jak jste se vyrovnával se strachem?
Já nejsem zrovna bojácný člověk, ale tady jsem několikrát strach zažil. Důležité je ale si uvědomit, že mnohé strachy jsou iracionální. Vždycky je dobré se ptát, co nejhoršího se může přihodit a jak vážné to doopravdy bude. Před cestou jsem se o situaci v místě samozřejmě zajímal a hledal jsem si informace z různých zdrojů. První nebezpečí byli psi. Těch se tam totiž bojí i místní, protože jsou velcí a zlí. Ale uvědomoval jsem si, že bych útok psa nejspíš přežil. Asi by to znamenalo konec pouti, měl jsem s sebou pepřák a věděl jsem, jak se mám schoulit tak, aby mi útočící pes co nejméně ublížil. A víc jsem s tím dělat nemohl. Trochu jsem se bál, když jsem nocoval v Istanbulu u jednoho Kurda. Chtěl po mně, abychom se před spaním pomodlili, a když se mi to nedařilo říkat se správným přízvukem, začal se rozčilovat a byl dost nepříjemný. O dva dny později jsem pak zjistil, že to, co mně nechal odříkat, byla fráze po konverzi k islámu. Ale kdybych poslouchal všechny strachy, tak bych se nikdy nikam nevypravil, natož do Jeruzaléma. Není dobré nechat strach, aby nám diktoval, co máme v životě dělat.

Dobrodružných historek jste si tedy přivezl víc.
Ano, o ty nebyla nouze. Tak trochu na hraně to třeba bylo při střílení na oslavách konce ramadánu, po kterém mi zůstalo pískání v uchu a musel jsem na ošetření do místní nemocnice. Byl jsem pozvaný na palestinskou svatbu, a před odletem jsem se musel schovávat v Jeruzalémě v krytu při útoku raket, které na nás vypouštěli příslušníci Hamásu z pásma Gazy. Večer jsem si četl na letišti knížku, najednou přiběhla ochranka a naháněla lidi do krytů. Zprvu jsem nevěděl, co se děje, jen že všichni někam utíkají. Rychle jsem se obul, popadl krosnu a došlo mi, že jde o bombový poplach. Izraelci byli klidní, bylo vidět, že jsou na to zvyklí. Ale turisté byli vyděšení. I když člověk ví, že většina raket letících na Izrael je včas sestřelená, byl to nepříjemný pocit. Je divné vědět, že právě v tuhle chvíli se mě někdo snaží zabít. Okamžik, když utíkáte do krytu, je šílený. Tehdy jsem si uvědomil, jak je těžké v Izraeli žít a takové útoky zažívat denně. Jsem ale rád, že se mi to stalo. Je to další střípek do mozaiky zážitků, pochopil jsem, jak moc velké zlo je válka.