Táta i máma v jednom

S Petrem a jeho dcerou Sárou se prvně potkávám v jednu červnovou sobotu ve Větřní. Je po poledni, rozpálené, podivně ztichlé, liduprázdné a chátrající město nepůsobí příliš přívětivě, ale jen do chvíle, než mi Petr stiskne ruku. A Sára, křehká, hnědovlasá dívka, jež sedí tátovi na ramenou, se na mě rošťácky, maličko stydlivě usměje a tiše pozdraví: „Ahoj, strejdo.“ Sama ještě neví, jaké vlastně měla štěstí, že mohla zůstat s tátou, kterému osud a úřady připravily mnohá úskalí, ale díky Petrově nezlomné vůli a odvaze čelit všem protivenstvím jsou opět spolu. Znovu fungují jako rodina, byť prozatím jen poloviční.

Láska za mřížemi

Sára drží tátu pevně za ruku a ten mi klidným hlasem vypráví historii svého životního příběhu. „Já nejsem původem Jihočech, jsem z Frýdlantu. Táta mi v pěti letech umřel a s mámou jsem nikdy úplně nevycházel. Ve čtrnácti mě strčila do psychiatrické léčebny a do osmnácti jsem byl v diagnosťáku. Tam se to všechno podělalo“.

Petr byl obviněný z vydírání a podání drog svému kamarádovi. Už plnoletého ho soud poslal na čtyři roky do vězení. Trest si odpykává v Bělušicích. Ven se dostává na podmínku, kterou vzápětí porušuje a putuje do vazby v Českých Budějovicích. Tam, jak sám říká, „začíná má love story“. Ve vazbě se seznamuje se svou budoucí družkou a matkou Sáry, s Lenkou. „Já seděl v jedné cele, hned vedle ve druhé byly holky a my s nima přes stěnu a okno normálně komunikovali a psali si dopisy takzvanou vězeňskou poštou. Já se nejvíce sblížil právě s Lenkou, měla fajn hlas, v noci jsme si na stěnu vyťukávali všechny možné zprávy a já se do ní zamiloval. Bylo to super.“

Ale o lásku se musí bojovat. Blízkost mizí, on míří do věznice Nové Sedlo u Žatce, ona do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Vztah udržují intenzivní korespondencí. „Denně jsem jí psal dopisy, i dva.“ Lenka se dostává ven o měsíc dříve než Petr a vrací se do rodného Českého Krumlova, kam za ní poté Petr přijíždí. „A tam jsem ji uviděl poprvé. Celou tu dobu jsem si v duchu vytvářel její podobu, tvář, představoval jsem si, jak asi vypadá, a najednou stála přede mnou a já se do ní fakt zakoukal.“

Nikdy se nevzdám

Začínají spolu žít v pronajatém bytě na sídlišti Mír. Ani jeden z nich nemá stálý příjem, Petr zedničí, zatepluje a melouchaří. „A pak Lenka přišla najednou do jiného stavu. Jenže chtěla jít na potrat, a to jsem jí zakázal. Bylo to naše, mé dítě, a i když jsem cítil, že všechno mezi mnou a Lenkou není v pořádku, volil jsem život. A tak se nám narodila Sára a já byl opravdu šťastný. Byla to moje první výhra v životě.“

Ale pro všechny přichází zvrat. Petr se opět vrací do vězení za podvod a Lenka tedy zůstává se Sárou sama. Partnera nahrazují drogy, Lenka začíná Sáru zanedbávat a nezvládá její výchovu. V dobré víře ji posílá ke své matce a Sára tak začíná žít s babičkou. Sotva půlroční děvče se nedokáže dostatečně etablovat, často celé dny pláče a naříká, zůstává doma naprosto samo a bez základní péče. Na upozornění sousedů je pak sociálkou Sára babičce odebrána a umístěna do Klokánku v Písku.

„Dostal jsem sedm měsíců a těšil se domů, na Sáru, na Lenku. A najednou bylo všechno jinak. Cítil jsem zlost, rozhořčení, vztek. Veliký vztek na Lenku, ale i na sebe. Vzrůstala ve mně zuřivost, agrese, cítil jsem bezmocnost cokoliv podniknout. Chtěl jsem zabránit tomu, aby mi Sáru vzali. Když mi řekli, že mě chtějí zbavit otcovství, vypěnil jsem a zuřil. Nedalo se to vydržet. Zkolaboval jsem a odvezli mě do Prahy do vězeňské nemocnice a poté do Brna na psychiatrii. Tam mě dali dohromady a já věděl, že musím o Sáru bojovat, že ona je to jediné, co mi zbývá. Stalo se mi to smyslem života. Chtěl jsem věci změnit, změnit sebe a jít dál.“

Ještě z vězení Petr kontaktuje Klokánek, kde mu nejprve nechtějí podat žádnou relevantní informaci. Sáru dokonce zapřou, ale Petr je neoblomný a ví, že teď rozhoduje každé správně volené slovo, každá dobře položená otázka, každý přesvědčivý důkaz, že on je otcem, který se chce o dceru postarat, být s ní a vychovávat ji. A třeba i sám, bez Lenky, bez pomoci zvenčí. On je přece její otec se vším, co k tomu patří. Nevezmou mu ji.

„Tvrdili mi, že Sára tam není, že nikoho takového jména tam nemají. Nechtěli se vůbec se mnou bavit. Byli arogantní a pokládali mi telefon. Věděl jsem, že mi ji chtějí zapřít a vzít." Dodnes Petra nejvíce bolí a mrzí absolutní nezájem ze strany Lenky, která nejenže Petrovi lhala o stavu Sáry a o svých drogových excesech, ale ve chvíli, kdy Sára zůstává v Klokánku, s ní nechce mít cokoliv společného, vzdává se jí, s Petrem se odmítá jakkoli bavit a svou vlastní dceru nechává napospas osudu. „Měl jsem chuť jí nafackovat, tolikrát jsem ji proklel, ale ona už byla mimo, nemělo to smysl. Zůstal jsem tu pro Sáru jen já sám, už neměla kromě mě nikoho jiného.“

Pěstouni

Na svobodě si Petr hledá si práci a vhodné bydlení, kde by mohl eventuálně žít i se Sárou. Opětovně kontaktuje Klokánek a podaří se mu po několika týdnech domluvit si společný víkend se Sárou. „Neskutečně jsem se na ni těšil, neviděl jsem ji skoro devět měsíců. Chtěl jsem ji obejmout a už nikdy nepustit. Udělal bych cokoliv, abychom mohli být spolu, my dva, ona a já.“

V pátek dopoledne před cestou do Písku ještě volá do Klokánku pro doplňující informace, ale je mu stručně sděleno, že Sára už tam není a nebude. „Byl to šok, naprostý šok. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zmateně jsem do telefonu křičel, mísil se ve mně strach se vzrůstající zběsilostí.“

Co se stalo? Odpovědní lidé zřejmě sázeli na to, že Petr přes veškeré své proklamace nechce a nebude o Sáru dále zápolit, že se časem unaví a nebude mít výdrž a vůli k tomu, aby stále šel Sáře naproti. Nevěřili, že tento bývalý vězeň, manuál a zedník s nepříliš dobrou pověstí bude usilovat o to, aby on a Sára byli opět spolu. Nevěřili, že se o ni dokáže a chce postarat, vychovávat ji, učit ji a sledovat, jak se stává dívkou, mladou ženou a matkou. A proto, aniž Petra kdy informovali nebo to s ním třeba jen konzultovali, předali Sáru pěstounům.

Paralelně tou dobou probíhá soud o zrušení ústavní péče nad Sárou, kdy Petr, který nikdy nebyl zbaven otcovství, požaduje navrácení dcery do své vlastní péče. Zároveň soud posuzuje, zda je Petr schopný se o Sáru postarat a zajistit jí odpovídající výchovu a nasměrování. Petr musí striktně dokladovat zaměstnanecký příjem a vyhovující bydlení pro oba. Přes tvrzení protistrany, že on jako trestaný recidivista úlohu otce prokazatelně nezvládne, soud následně rozhoduje o zrušení ústavní péče a Sáru, kterou okamžitě odebírají pěstounům, navrací zpět Petrovi.

„Cítil jsem neuvěřitelnou úlevu. Nevnímal jsem verdikt soudu jako vítězství, ale jako návrat k přirozenému řádu věcí. Vždy jsem tu pro Sáru byl a budu. Nikdy jsem nezapochyboval o tom, jakou cenu má pro můj život, ve dnech, kdy jsem bránil potratu, natož pak když mi ji chtěli vzít. Ona je světlo, které jasně září a dává smysl mému žití. Vím, že jsem v mnoha věcech a rozhodnutích chyboval, ale každý má právo a nárok na nápravu a na to pokusit se jít správným směrem.“

Tátovo štěstí

První setkání Petra se Sárou se odehraje za přítomnosti dětského psychologa. Sára ještě neumí dostatečně pojmenovat realitu, identifikovat se s opravdovým tátou, s faktem, že teď se děje všechno tak, jak má, a to jednou provždy. Oba si na sebe musí zvykat, naučit se přistupovat k tomu druhému s absolutní důvěrou, přijmout skutečnost, že ty jsi definitivně můj táta a ty jsi má dcera.

„Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Sára byla opatrná, ‚přešlapovala‘ kolem mě a já dělal vlastně to samé. První dny jsem trávil jenom s ní. Zařídil jsem pro ni úplně nový pokojíček, ale nedokázal jsem ležet vedle v místnosti; nafouknul jsem si lehátko a spal u ní v pokoji. V noci jsem poslouchal, jak dýchá, budilo mě každé její zakašlání, ale přesto jsem byl a jsem neskonale vděčný za to, že můžu Sáru pohladit, usmát se na ni, dát jí pusu a vědět, že mi nezmizí.“

Pro Petra bylo těžké skloubit svou práci, jesle a školku tak, aby provoz jejich malé domácnosti byl plynulý a bez pohrom. Nemůže absolvovat směnný provoz, chodí jen na ranní, o víkendech si přivydělává na stavbách a Sáru hlídají manželky jeho kamarádů a kolegů z práce. „Občas je to pořádný frmol, ale zvykli jsme si. Sára sice nemá babičku ani dědu, ale zato má tolik strejdů a tet jako žádná druhá. Prostě to zvládáme,“ spokojeně se usmívá Petr a lesknou se mu oči.

Nejlepší táta na světě

Pozastavuji se v chůzi, nechávám oba, aby mě předešli, a pozoruji, jak Sára, která po létě půjde prvně do školy, ztřeštěně pobíhá kolem táty, směje se a občas ho štípne do ruky.

Když se jí zeptám, jestli ji táta moc nezlobí, jen řekne: „Táta je nejlepší. Vždycky, když si pro mě přijde do školky, všechny holky mi ho závidí.“

A já se tomu ani trochu nedivím a navíc vím, že je to pravda.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR.

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!