URBEX 2023: Ve větru se houpe růženec

Římov – den druhého kola prezidentské volby. Okolo Malše profukuje, lidé se choulí do teplých bund, po křížové cestě jdou jen nejzarytější turisté a pejskaři. Při lepším počasí je to jedno z nejpřívětivějších míst na Českobudějovicku, barokní krajina je nabitá zvláštní energií a památkáři zdejším kaplím vracejí někdejší lesk. Dole u jezu v létě výskají děti. Venkovskou idylu ale v létě i v zimě kazí uzavřený areál opuštěného mlýna. Branka bývá otevřená a plot je povalený, takže je možné sem vstoupit z několika stran – včerejší sníh přesto naznačuje, že místo lidi příliš nevábí. Na dvoře leží neporušená vrstva bílého poprašku a v oknech se odráží šedivé nebe.

Okna se žaluziemi trochu matou, dávají naději, že tu přece jen někdo bydlí. Odrazy špinavých skel jsou jako smutné oči. Pomrkávají, kdykoliv se tu prochází nezvaný host, a zvláštní silou vyhánějí vetřelce ven. Dům dýchá, ale jen sám pro sebe. Stodoly se mění v rozvaliny a pavučina na pavlačových dveřích dosvědčuje, že tudy dlouho nikdo neprošel.

Jsme tu jen chvíli a jedenáctiletý Hynek, který se už potřetí stal posilou naší expedice, nadšeným turistou po opuštěných domech, objevuje zrezivělou plechovku. Skrývá vytrhané listy ze starého fotoalba, snímky ženské v šátku s kropicí konví, hus pobíhajících po dvorku nebo muže v čepici, fotograf stiskl spoušť kolem roku 1940. Ze stejné doby je v krabičce i článek vystřižený z novin o mimořádných opatřeních na Kladně po zavraždění vrchního strážmistra německé pořádkové policie. Přímo ve mlýně se pak drama událo koncem června roku 2006.

Psaly o tom všechny noviny, dlouhé týdny se sem sjížděly televizní štáby. Reportéři i policisté rekonstruovali příběh, ve kterém hlavní roli hrála učitelka Jana Toncarová se svým manželem Jiřím. V té době už ve mlýně nežila, pobývala s dětmi v malém bytě, který jí poskytla škola. Měla už také přítele. S manželem se hádali o mlýn – přestože byla jeho výhradní majitelkou, vlastnila objekt už před svatbou, muž se historického areálu odmítal vzdát. A pak, krátce před vysvědčením, Jana Toncarová zmizela. 

Muž se stal prakticky okamžitě hlavním podezřelým. Vyšetřovatelé ho sledovali, když po nocích rozvážel po budějovických popelnicích věci, kterých se potřeboval zbavit, a v jejich rukou se tak ocitly mimo jiné šaty potřísněné krví. Listovali si v detektivkách uložených v domácí knihovně a překvapovaly je podtrhané pasáže: čtenář v příbězích hledal inspiraci, jak se důkladně zbavit těla, jak zmást vyšetřovatele i vycvičené psy.

Policisté si byli jistí, že Toncar svou ženu zabil, ale dlouho jim chybělo tělo. Prohledávali římovskou přehradu, namísto učitelky objevili muže připoutaného k traverze, a mohli tak otevřít další případ. Až pohled na bagry, které boří zdi, a na partu chlapů s krumpáči donutily Jiřího Toncara promluvit. Přiznal se, že manželku utloukl tupým předmětem, obalil dvěma vrstvami igelitové fólie a zahrabal. Zalepil jí oči a uši. Prý proto, aby její duše zůstala společně s ním ve mlýně.

Dnes už je Toncar na svobodě. Krajský soud ho odsoudil k osmnácti letům vězení, vrchní soud rozsudek snížil o tři roky. Mlýn si na své poslední majitele ještě dobře vzpomíná – v ložnici zůstává secesně zdobený nábytek, na stole v přízemí leží učitelský zápisník. Poslední předměty se hlásí ke svým majitelům. V hospodářské budově visí na okně dětské botičky a na hřebíku visí růženec, houpe se ve větru, je jako kyvadlo. Mlýn, jehož historie sahá do 17. století, vydechuje a dává věci do pohybu. Sám o sobě není exponátem, je jen jevištěm nešťastného příběhu.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz