V galerii jako doma nebo u babičky

Jakou pozici měla Jitona mezi ostatními nábytkářskými firmami v Československu?

Byla výjimečná asi dvěma věcmi. Jednak tím, že na rozdíl od ostatních nábytkářských podniků měla všechny závody pohromadě – v jižních a západních Čechách. A pak tím, že se specializovala na výrobu z palubek, případně z masivu. Jitona totiž díky své poloze na Šumavě a v jejím okolí měla dostatek dřeva, Šumava je z většiny smrková, těžil se tu ale i buk. Samozřejmě ovocné dýhy nebo oblíbený a luxusní mahagon se dovážely v rámci dohod RVHP z ciziny. Jiní výrobci kvůli zlevňování výroby i nedostatku materiálu sahali k vývoji lepených kompozitních materiálů, což byl třeba populární nábytkový systém Univerzal.

Jaký význam měl vlastně v té době design? Na co se dbalo víc – na krásu, nebo na účelnost?

Velmi důležité bylo, že Jitona měla čtyřicet let stejné hlavní designéry, takže na rozdíl od jiných výrobců můžeme vysledovat tvarovou kontinuitu. Podařilo se jim přijít s vlastním charakteristickým tvaroslovím nábytku, realizovat originální autorské návrhy pro přední architekturu své doby a soustavně zvyšovat kulturu bydlení u nás. Designéři tehdy nepracovali jako dnes, že by měli úplnou svobodu, přišli do ateliéru a začali něco kreslit a zamýšlet se nad vztahem krásy a účelnosti. Nejpodstatnější byla tehdy výrobní ekonomizace, která souvisela i s typizací výrobků a typizací bydlení. Na přelomu 50. a 60. let se v Jitoně prosadily nové sestavy nábytku. Nejvíc se změny projevily v obývacích sestavách, které začaly být modulární – malé kusy se stejnými rozměry, jež bylo možné libovolně poskládat, aby se vešly do malých typizovaných panelových bytů. A výroba se ekonomizovala rovněž: nábytek se měl skládat z co nejjednodušších prvků, ideálně tak, aby jich bylo co nejméně a pokud možno byly co nejúspornější. Cílem bylo, aby výsledný kus mohl být co nejrychleji vyroben a sestaven, aby stál co nejméně materiálu, ale zároveň co nejdéle vydržel. Přitom se ale dbalo na tvarovou, materiálovou a barevnou rozmanitost, aby bylo z čeho vybírat a co s čím kombinovat.

Jak se stalo, že Jitona dokázala tvořit tak kvalitní a nadčasové zboží?

Je to asi v té ekonomizaci: tento nábytek z 60. let je odolný, ale současně subtilní a jednotlivé kusy lze spolu dobře kombinovat. Skvělí designéři Jitony velmi dbali na formu, aby to nebyly jen účelné konstrukce, na nichž se například sedí. Šlo jim o to vytvářet něco víc, čemu se v té době říkalo životní sloh, nějaký styl bydlení, který bude příznivý pro lidskou psychiku, jak se tehdy věřilo.

Kromě dřeva byl důležitý i textil. Odkud ho Jitona odebírala? Dbala na módní trendy z hlediska barev či vzorů?

Musíme se odpoutat od představy neomezené vůle designéra a diktující neviditelné ruky trhu. Tehdy to fungovalo úplně jinak. Čalounilo se tím, co bylo k dispozici. Nebylo to tak, že k jednomu typu pohovky patřil jeden vzor a barva, proměňovalo se to v závislosti na dodávkách. Jitoně, pokud vím, dodával hlavně Jitex, ale i jiní výrobci bytového textilu. Objednávalo se to centrálně přes ředitelství Výroba nábytku, které sídlilo v Brně a mělo pod sebou všechny podniky tohoto zaměření. V 60. letech se výrobci textilu řídili poznatky Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), jehož odborníci a návrháři zastávali názor, že bytový textil nemá být příliš výrazný, nemá kombinovat mnoho barev, nemá mít výrazné velké vzory atd. Textilie byly v tlumených barvách, v drobných, opakujících se vzorech a texturách. Díky tomu se i látky a další součásti bytového vybavení daly dobře kombinovat. Tato synergie mezi výrobci, designéry a třeba sociology a výtvarníky vzala za své s nástupem normalizace.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V PODZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR 

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz