Viscofan: tabačku naplnila střívka i unikátní laboratoř

„Veřejnosti se oznamuje, že na pozemcích blízko železnice vystavěna byla továrna tabákové režie, výroba zde zahájena 15. listopadu tohoto roku. Žádejte doutníky a šňupavý tabák prvotřídní kvality, k dostání také tabákový výtažek k hubení škůdců.“ Zpráva z roku 1876, ze světa, který by dnes už nikdo nepoznal: ten rok v USA nařídili přesun indiánů do rezervací a Alexander Bell si nechal patentovat telefon. V Českých Budějovicích, dělnickém městě v srdci Rakouska-Uherska, zavítali první zaměstnanci do reprezentativní, novotou vonící továrny na rohu Průmyslové a Novohradské ulice.

Ty objekty stojí pořád. Na hlavní budově, které se tu přezdívá Bílý dům, visí logo firmy Viscofan. Místo stále patří výrobě. Dokonce i nynější výrobky jsou tvarem tak trochu podobné těm, které proslavily tabačku: Viscofan vyrábí střeva a střívka, potravinářské obaly, dutinky pro naplnění.

„Není obvyklé, aby větší výroba vznikala v historických budovách, jako je to u nás. Občas musíme složitěji vymýšlet, jak do nich poskládat moderní zařízení. Tady jednoduše neuříznete sloup, aby nepřekážel nějakému stroji,“ říká asistent technického manažera Petr Tůma.

Minulé rámuje současné, dodává inspiraci a nabízí nové možnosti. Cenná je adresa, vždyť hlavní branou projdou lidé za pár minut od vystoupení z vlaku nebo autobusu na hlavním nádraží, s rozrůstající se zástavbou se areál ocitl v centru krajského města, aniž ho musel kdokoliv přestěhovat. Obchody, úřady a služby obklopují Viscofan ze všech stran. A mimořádně hodnotná je také značka Viscofan, součást španělské skupiny, která zaměstnává po celém světě téměř pět tisíc lidí, z toho 600 pracuje přímo v Českých Budějovicích.

Petr Tůma zná areál dokonale. Pracuje tu od roku 2013. Kdyby se ho někdo zeptal v jeho deseti letech, co bude dělat dnes, odpověděl by, že bude veterinářem, protože miluje přírodu a zvířata. Možná by pak zaslechl, jak se pánbůh směje. Petr Tůma je strategickým článkem Viscofanu, má na starosti ostrahu areálů, energocentrum, správu budov i vozový park. Na telefonu je 24 hodin denně – když vypadne elektřina, zazvoní mu telefon a jde to řešit.

Potkáváme se brzy ráno v parčíku se vzrostlými stromy, stolky a židlemi, to místo připomíná zahradu staré vily, a přitom jsme v areálu továrny, kde každý rok vyrobí kilometry umělých střívek, používaných především v masném průmyslu. Petr Tůma vypráví o tom, jak dodnes cvičí psy, své dávné sny realizuje jako rozhodčí na závodech, ale také o náhodách, které ho přivedly právě sem. „Nerad měním zaměstnání, ale v papírnách končila výroba a já si řekl, že si udělám chvíli volno. Rozeslal jsem životopis a odjel na tři dny na závody, ani jsem si nevzal nabíječku – když jsem se vrátil, objevil jsem čtyři nepřijaté hovory a všude mi nabízeli práci. Jako první jsem šel na pohovor do Viscofanu, a ty ostatní pak zrušil.“

První, kdo se dnes věnuje ve firmě nováčkům, je Monika Chroustovská. Je tu výrazně déle, ve Viscofanu pracuje od roku 1996. Nastoupila hned po škole a zůstala. „Jsem tady spokojená, máme super kolektiv a jsme spolu rádi,“ říká žena, která působila jako kontrolorka kvality. Postupně se z řadové kontrolorky vypracovala natolik, že se letos v srpnu stala školitelkou: prvním člověkem, kterého nováčci potkají a s jeho pomocí poznávají firmu i svou práci v ní. Ve chvíli, kdy člověk vstupuje do neznámého prostředí a čeká ho proces učení a poznávání nového prostředí, je to velká pomoc a úleva.

Pozici školitelky firma vytvořila nově, aby měli zaměstnanci snazší nástup a zapracování. Musí se naučit zacházet s materiálem, znát jeho kvalitu a druhy, ovládat stroje i získat správné pracovní návyky. „Provedu je celým procesem a vysvětlím jim vše od začátku až po předání hotového zaučeného člověka do výroby. Noví zaměstnanci u mě najdou zastání a podporu. Budu se jim věnovat do té doby, než mi řeknou, že už se cítí na to, aby svou práci vykonávali samostatně,“ vysvětluje Monika Chroustovská.

Dosud byli nováčci vždy přidělováni k někomu, kdo už danou práci uměl a vykonával ji; učili se tedy na místě přímo od něho. Nicméně ne každý ze zaměstnanců má možnost zasvěcovat své nové kolegy, což si žádá i dostatek času, trpělivosti a nadhledu.

Viscofan, do něhož nastoupila v čase, kdy se ještě jmenoval Gamex, vnímá jako společnost s vysokým renomé. Jeho výrobky mnoha druhů putují do celého světa. Jsou určené pro potravinářské odvětví, proto tu panují velmi přísné hygienické předpisy. „Byli jsme na zvýšené hygienické nároky vždycky zvyklí, takže opatření, která přinesl nový koronavirus, pro nás znamenala v podstatě navíc jen povinnost nosit roušky. S tím přišla naše firma ještě dříve než jiné v České republice – roušky jsme nosili mezi prvními a u vstupu nám všem měřili teplotu,“ připomíná pravidla platící stále.

Na židli pod vzrostlými stromy dosedá v roušce Sindy Müllerová. „Jsme, myslím, v dostatečné vzdálenosti od sebe a navíc venku, tak bych si tu roušku s dovolením sundala,“ navrhuje. Z roušky vyhlížejí sympatické, živé oči – je jí osmadvacet let a patří k nejmladším vedoucím Viscofanu, šéfuje oddělení kvality plochého střeva. Kdyby si s přítelem neslíbili, že se po studiích vrátí do Budějovic, uvízla by v Praze. Dnes je z přítele manžel, společně stavějí domek v Hlincové Hoře, a Sindy Müllerová má pod sebou dvě inženýrky kvality, koordinátorku a dva kontrolory.

Poznala prostředí státní sféry, působila v Akademii věd ČR, ale neměla tam tak široké možnosti jako ve Viscofanu. Nadnárodní společnost jí otevírá dveře do celého světa. Komunikuje s kolegy z Mexika, Brazílie nebo USA, společně si předávají zkušenosti na dálku i osobně, v loňském roce třeba přijeli na jih Čech tiskaři a kvalitáři tisku ze všech středisek, aby porovnávali výrobu.

„Když jsem nastupovala na pozici, říkala mi bývalá vedoucí, jak se v obchodech zastavuje u masných výrobků, zkoumá barvu a kvalitu střívek a vyhodnocuje, co vzniklo u nás. Dneska už to dělám taky,“ směje se Sindy Müllerová. Podivně na ni hleděli dělníci, kteří přivezli beton na stavbu jejího domu – Sindy se ptala technologa, jak testují kvalitu a jestli odebírali vzorky. To už pak není práce, ale povolání a poslání, člověk do sebe nasákne profesi a s odchodem z kanceláře nebo laboratoře ji neodloží na věšák, nosí si ji všude s sebou.

DOBRODRUŽSTVÍ V LABORCE

Ze Slovenska přes Ameriku přišel do Českých Budějovic Marián Kaholek, který ve Viscofanu pracuje jako vedoucí laboratoře R&D. Vystudoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě fyzikální chemii a poté polymerní vědu v Ústavu polymerů Slovenské akademie věd, kde si udělal doktorát. Po studiích šel na stáž do New Yorku a Severní Karolíny a než se rozhodl z Ameriky vrátit, hledal perspektivní firmu, která nabídne zaměstnancům dobré zázemí. Tímhle klíčem objevil Viscofan.

Zaujala ho i příležitost být u zrodu laboratoře výzkumu a vývoje. Když ji s kolegy vytvářel, hodily se mu zkušenosti z Ameriky, kde pracoval s moderními přístroji a poznal nejnovější analytické techniky v oblasti chemie. Nyní tuto laboratoř, která je součástí oddělení výzkumu a vývoje, vede. Zaměřuje se na plasty a momentálně pracuje i na projektu, jak vyrobit biokompostovatelná střívka, která by šetřila životní prostředí.

Podílel se na originálním českém výrobku známém jako BTM střívko, které má unikátní vlastnosti umožňující, že při vaření se do masného výrobku z obalu uvolňuje například koření, karamel či jiné potravinářské přísady včetně kouřové příchuti hickory. V českobudějovickém oddělení výzkumu a vývoje tento produkt vyvíjeli od roku 2013, už je asi tři roky na trhu a těší se velkému zájmu zákazníků. V oblasti materiálů pro styk s potravinami platí velmi přísné migrační limity, aby se do jídla nedostaly například potiskové barvy a další látky, které tam nepatří.

Ve své pozici hodně spolupracuje se zahraničními kolegy a těší ho, že laboratoř v Českých Budějovicích je jednou z nejlépe vybavených ve skupině Viscofan na světě. „Viscofan má dvě silné laboratoře, a to u nás a v Brazílii. Často se k nám kolegové z jiných firem jezdí učit a naši lidé naopak jezdí zaškolovat lidi do zahraničí, aby se u nich mohly dělat i naše výrobky,“ říká. Pro výzkum a vývoj má mezinárodní spolupráce zásadní význam. Například nyní ve spolupráci s kolegy ze Španělska, Německa a Belgie ladí českobudějovičtí výzkumnici aplikaci plastových střev na suché salámy, u nichž se obvykle používá střívko kolagenové. Přibývá totiž zákazníků, kteří upřednostňují plastový obal s výhodami, které poskytuje.

KLUCI Z ROŽNOVA

Mimo hlavní areál v centru Českých Budějovic se nacházejí sklady. Působí tam Radek Ludvík. Hrdý otec od rodiny, nedávno se mu narodila druhá dcera, prozatím čelící výzvám manželky, že by třetí dítě bylo také fajn. Do Viscofanu nastoupil už v roce 2004 a práce to měla být jen dočasná, chtěl studovat vysokou školu. Rychle si tu zvykl, a tak si pak vzdělání dodělal později a dálkově.

„Do Rožnova míří veškerá průmyslová výroba z budějovické centrály. Odtud pak distribuujeme do stovky zemí světa. Přijmeme, zabalíme, řešíme různé požadavky zákazníků, štítkujeme v řadě jazyků a písem,“ popisuje.

Byl u toho, když sklad vznikal, rozjížděl se k 1. lednu 2005 a vyžadoval dlouhodobou přípravu, distribuce se tam navíc stěhovala z Německa, a tak Němci učili Čechy, jak na to. Dneska už může předávat zkušenosti sám.

Stejně tak Michal Stolička, který dokazuje, že firma dává příležitost šikovným lidem s potenciálem růstu. S Viscofanem lehce koketoval už na vysoké škole, věnoval mu svou bakalářskou a diplomovou práci, a po státnicích dostal nabídku. Rozhodně to nebyla příležitost, která se neodmítá, ale obsahovala důležitý slib: „Pojď k nám dělat skladníka. Pokud se objeví nabídka na jinou pozici, dostaneš šanci se o ni ucházet.“ Trvalo to pouhé tři měsíce, a stal se plánovačem. Korigoval výrobu, rozhodoval, v jakém pořadí půjdou zakázky na řadu, aby se všechno zvládlo včas a zákazník byl spokojený. A pak přišla nová výzva: stal se vedoucím zákaznického servisu, protože předchozí šéfová odcházela na mateřskou dovolenou.

„Ve Viscofanu pracoval můj táta, odcházel odtud do důchodu, dodnes se o firmu zajímavá, ptá se, co je nového, jak podnik vzkvétá. Spoustu věcí tady prožil a vyřešil, je pro mě častou inspirací a podporou,“ říká.

Perlička na konec: Michal Stolička, který dnes řídí jedenáct lidí, je ročník 1989. Přesně sto let před jeho narozením v tabačce zahájili výrobu viržinek, ročně jich vyrobili až čtyřicet milionů. Továrna spotřebovávala velkou část práceschopných Budějčáků. Moc toho od nich nechtěla, snad jen deseti- až dvanáctihodinové směny a šest pracovních dnů v týdnu. Michal Stolička patří k budoucnosti firmy. Každý den komunikuje v češtině i angličtině, vyzná se v počítačových systémech i řízení lidí.

Důstojný nástupce těch, u kterých to všechno kdysi začalo.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz