Vyřídíme si to doma

Násilí. Pychické, fyzické, sexuální. A to všechno v místech, kam se obyčejně uchylujeme do bezpečí: doma. Ve společnosti je přítomné odnepaměti, a dokonce prostoupilo do anekdot. Jaké je to mít opravdu fajn den? Popít s kamarády a pak doma zmlátit ženu? Nebo jí povolit řetěz, aby mohla vyndat ruce z dřezu, když přivezli uhlí? Ty vtipy byly trapné vždycky. Vždycky totiž existovala celá řada žen, ale i mužů, kteří se nemohli bavit, protože něco podobného doma právě prožívali.

„Domácí násilí začíná postupně a v průběhu času nabývá na síle, to je jeden z jeho hlavních znaků. Na začátku je většinou všechno v pořádku, možná se někdy ukážou náznaky prudší povahy nebo manipulace, ale jde to pomalu. Je jasné, že když půjdete s někým na první rande a on se zachová nevhodně, na druhou schůzku už nepřijdete a budete se chtít toho člověka nadobro zbavit,“ říká odborná sociální poradkyně Jitka Mertlíková z nestátní neziskové organizace – krizového centra THEIA, o.p.s. Ta působí v jihočeských městech – kromě metropole i v Jindřichově Hradci, Českém Krumlově a Písku. Pomáhají lidem v krizových situacích, které už nedokážou nebo nemohou vyřešit vlastními silami.

„Máme v hlavě zafixovaný ten nejčastější model – manželé, kde muž je agresorem a žena obětí. Ano, to platí, jenže forem, jak soustavně psychicky nebo fyzicky ubližovat blízkému, je daleko víc. Vzniká ve všech typech rodinných a obdobných vztahů. Jde průřezem přes celou společnost, a pachatelem či obětí se může stát kdokoliv nezávisle na vzdělání, sociálním postavení, životním stylu, náboženství nebo věku. Partneři, rodiče a děti, vnuci a prarodiče – ti všichni mohou v domácnosti mimo kontrolu veřejnosti naprosto terorizovat své okolí,“ doplňuje Mertlíková.

Začíná to nevinně, ale problém eskaluje. Stupňování útoků od psychického ubližování, kritizování nebo výsměchu postupuje k fyzickému napadání, někdy až k závažným trestným činům, ohrožujícím zdraví a život. Celé to může trvat i několik let, radikální změna je složitá.

 „Vzpomínám si na paní, která podobnému tlaku čelila patnáct let, měla se svým mužem tři děti. Nešlo jen o bití, ale především o psychické týrání. Manžel ji posílal na opakovaná psychiatrická vyšetření, z nichž stále vycházela jako zdravá. I tak se dlouho nemohla zbavit pocitu, že není celou vypjatou domácí situací vinna ona sama, že prostě není blázen. Agresoři si totiž vybírají protipóly s jistými osobnostními rysy, oni hned na začátku nějak vycítí, že mají prostor a možnosti toho druhého ovládnout. Vnuknou týranému myšlenku, že on jediný to s ním myslí dobře, že se zlobí jen proto, že byl zklamaný, že koná obecně jen v zájmu oběti. Častá je snaha ji izolovat od okolí, od zbytku rodiny, přátel, kamarádů, od kolektivu obecně. Snadněji se pak stane pánem situace a jeho slovo je zákon,“ popisuje Jitka Mertlíková.

To, co jeden člověk považuje za nepřípustný vstup do svého intimního prostoru, vnímá jiný jako běžnou praxi. Domácí rozmíšky, hádky, výměny názorů i občasné zvýšení hlasů nelze okamžitě kvalifikovat jako týrání. Je zcela přirozené, že lidé, sdílející jednu domácnost, nemají na pravidla soužití absolutně stejný názor. „Nařčení z domácího násilí může být někdy i účelové a může být použito i jako zbraň proti nevinnému. Na oznámení tohoto typu uprostřed vyhroceného rozvodového řízení pak okolí reaguje poněkud nedůvěřivě, byť by to byla pravda,“ potvrzuje ředitelka THEIA, o.p.s., Barbora Čechová.

Bod zlomu

Zkušenosti i čísla hovoří jasně. K radikálnímu řezu a odchodu se oběti odhodlají většinou až ve chvíli, kdy se agrese přesune na děti. Jenže ty jsou ohrožené už na samotném počátku. Jsou-li svědky násilí a psychického teroru za dveřmi svého domova a stejně jako oběť jsou poněkud izolovaní od okolí, ztrácejí srovnání a mohou považovat krajní jednání za normu. Dívky si pak v životě mohou hledat přehnaně autoritativní partnery a chlapci si vštípí, že problémy se dají jednoduše řešit agresí vůči svým blízkým. Vyrovnání se s tím, co prožívaly, může být náročné i v následujících týdnech, měsících i letech.

Jitka Mertlíková například vypráví o případu ženy, která připravovala odchod od manžela jen s jedním ze svých dvou synů. „To není běžné. Na otázku, proč to tak chce, odvětila, že ten starší – tehdy dvanáctiletý – se k ní chová už stejně jako násilnický manžel, bije ji a nadává jí.“

Pak přijde bod zlomu. Oběť utíká narychlo. Stává se ale, že okolí, od něhož ji partner léta odpojoval, se už odvrátilo, zatratilo ji, ona nemá kam jít, komu se svěřit. Přímočaré věty typu: „Tak od něj okamžitě odejdi,“ nefungují. Nerozhoduje se jen za sebe, ale často i za své potomky. Je třeba vyřešit, kam půjde, z čeho bude žít, jak budou děti docházet do školy, jak sama organizačně zvládne chod celé rodiny. Stává se, že tento tlak žena nezvládne a na horkou půdu svého původního domova se časem vrátí. Celý kolotoč pak začne nanovo, jen s tím rozdílem, že oběť přestane věřit v lepší budoucnost, protože už jednou zklamala samu sebe.

Jenže neexistuje situace, z níž není východisko. „Nikdo není povinný trpět, a nemusí se proto obávat požádat o pomoc. Domácí násilí samo od sebe neskončí. Ohrožené osoby potřebují včasnou a účinnou podporu a ochranu. Chápeme, že se mnozí stydí celý problém pojmenovat a připustit si, že jim někdo skutečně soustavně ubližuje. O pomoc proto můžete požádat i anonymně. Nejtěžší bývá zůstat na vše sám, a proto doporučujeme svěřit se osobě, které oběť důvěřuje, kontaktovat intervenční a krizová centra, poradny pro rodinu nebo občanské poradny,“ vysvětluje Barbora Čechová a dodává, že jejich organizace v této souvislosti například podporuje vznik tzv. krizového bydlení – prostoru v chráněném prostředí, kam se napadený může se svou rodinou uchýlit na přechodnou dobu, na týden nebo dva, a své další kroky si v klidu rozmyslet. Takové krizové byty mají například v Ostravě.

Týraných mužů je nesrovnatelně méně. Jsou to řádově jednotky procent. V drtivé většině je obětí žena. Říct si sám pro sebe: „A dost, stačilo,“ to je naprosto zásadní rozhodnutí a vyplatí se ho udělat v jakémkoliv věku. „Šance na nápravu partnera je totiž v tomto ohledu minimální. Chování bude stejné, jako bylo k jeho bývalým partnerkám či k budoucí partnerce. Muž bude s velkou mírou pravděpodobnosti usilovat o její návrat a slibovat, že se to už nikdy nestane. Přinese i květiny, a možná bude dokonce klečet u jejích nohou. V takovémto případě by měla vědět, že nesmí ve svém záměru povolit. Při odchodu by si s sebou měla vzít veškeré potřebné doklady, listiny, osobní věci a naplánovat celé řešení tak, aby nebyla nucena se do svého bydliště delší dobu vracet,“ uvádí právní poradce Bílého kruhu bezpečí Jan Mejzlík.

Podle něj by žena neměla skutečně nic odkládat, pokud jsou v rodině nezletilé děti. Odchodem z takovéhoto vztahu jim dá matka jasný vzkaz, že chování otce útočníka je špatné a nesmí se tolerovat. „Děti vědí vždycky víc, než si jsou jejich rodiče ochotni připustit. V drtivé většině za těchto okolností svou matku v jejím rozhodnutí podpoří. Ony dobře vidí, jaké máme vnitřní limity, sebehodnocení, nastavení a schopnosti prožívat tíživé situace. Pokud samy zjistí, že řešení existuje, a násilí není normální ani správné, budou jejich další životy vypadat zcela jinak. Ale hlavně – vždy jsou obavy z budoucna horší než samotný faktický průběh událostí po rozhodnutí odejít. Téměř všechny oběti litují, že to neudělaly dříve,“ uzavírá Mejzlík.

Řeč policejních statistik ale přesto přináší pár opatrných dobrých zpráv. Počet případů v Jihočeském kraji, při nichž byly z domácnosti kvůli násilí přímo vykázány osoby, se meziročně za posledních pět let snížil. Pro srovnání: V roce 2014 to bylo v rámci kraje 56 případů, vloni 47. Plzeňský kraj v tomto ohledu spíše stagnuje, čísla se zásadně meziročně nemění. Pohybují se kolem třiceti vykázaných osob ročně.

„Policie eviduje ještě jednu kategorii výjezdů – jedná se o tzv. incidenty se znaky domácího násilí, tam se ovšem pohybujeme o řád výše, ale i zde je patrný pokles, za stejné období z 563 na 344 případů. Důležité je vědět, že se situace často doma brzy uklidní. Partneři si vše vysvětlí a dobře to skončí. My se do statistik zpětně nevracíme, abychom čísla v tomto smyslu upravili. Nepodceňujeme ale naprosto nic, zasahujeme vždy, když je to třeba,“ doplnil jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner. Západočeští policisté zaznamenali zhruba 110 těchto incidentů za rok.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V KVĚTNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!