Zákaz hubičkování. Vánoce v těžkých časech

Výpravu do minulosti zahájíme obdobím před sto lety, kdy se světem začala šířit španělská chřipka. V archivech nacházíme první zmínky o podivné nemoci, jež se objevuje v americké armádě. Tyto špatné zprávy si mohli Češi přečíst například v prosinci roku 1918.

Týdeník Slovan americký píše: „Časopis Medical Rekord, vydávaný v New Yorku, přináší článek kapitána Jamese J. Kinga, lékaře americké armády, o původu chřipky. Dr. King soudí, že tak zvaná španělská influenza je totožnou s plicním morem, který již několik roků řádí v Mandžurii a v jiných krajích severní Číny. Míní, že nákaza byla do Francie zavlečena čínskými dělníky, jichž tam za bitevní čarou pracovalo asi dvě stě tisíc, a odtud se rozšířila. Číňané se osvědčili jako přenašeči nákazy. Tento název se dává lidem, kteří v těle nosí bacilly, aniž by se choroba u nich projevila. Když se bacilly dostaly do těla Evropana, jevila se nemoc v jiné formě, než se jeví u Číňanů, kteří jsou proti ní otužilí. Prodělal-li některou nemoc národ jeden, sesílí se orgány těch, kdož zůstanou na živu a otuží se, i kdyby v nich bacilly zůstaly.“

Ve stejném časopise nacházíme těsně po Vánocích i poněkud úsměvnou zmínku o doporučeném zákazu polibků: „Zdravotní rada se vyslovila rozhodně proti hubičkování, ač nemá v úmyslu vymáhati zatykače na podobné provinilce. Hubičkování je příčinou šíření se chřipky. Je ovšem otázka, zdali výstraha odstraší milence, kteří jsou na hubičky zrovna posedlí.“

Duchem u Vajgaru

Nejen španělskou chřipku, ale i další nemoci, zranění, smrt a otřesné zážitky přinesla první světová válka. V jindřichohradeckém týdeníku Ohlas od Nežárky vzpomíná v lednu 1916 jistý vojín Gabriel na své druhé svátky ve válce: „Vánoce uplynuly velice rychle, Štědrý večer byl pro všecky, hlavně pro mě, velice dojemný. Tělem jsme již zas nablízku tohoto jeviště, kde smrt mrazným svým dechem v chladnou zemi skládá sta našich nejlepších srdcí. Když nadešel večer, ve kterém každý touží býti doma u svých milých, šli jsme do domku, ve kterém přebývá část našeho mužstva, a kde si též stromek vánoční přichystali. Shromážděni všichni, i ti, kteří nejsou s námi jedné víry, ba i mohamedánští muži ve svých červených fezích se přišli zúčastnit. Pohnuti všici, když velitel náš, sám sice židovského vyznání, ale s námi cítě tu sváteční náladu, povzbudil k dalšímu mužnému vytrvání a vyzval všechny, aby se modlili k Nejvyššímu, aby ukrátil tyto chvíle a dopřál brzy vítězného míru. Při večeři zalétal v duchu můj zrak k Vajgaru, ve kterém tolik chutných, tučných kapříků a jiných ryb. Místo nich dnes na stůl kladeny sardinky s cibulí – ale nechť, také ryby, chutnaly výborně při vzpomínce na ty mnohé, kteří ani těchto opatřiti nemohou.“

Rok uprchlíků

Mezi světovými válkami se nejhorším obdobím jeví rok 1933, kdy vrcholila hospodářská krize. V tehdejším Československu bylo téměř tři čtvrtě milionu nezaměstnaných a 300 tisíc jejich dětí, milion lidí se tak ocital v chudobě.

„Noviny byly plné dopisů od nezaměstnaných, kteří si zoufali, že nemají ani na ten nejmenší dárek a horko těžko pořídí štědrovečerní večeři. Stát se snažil tu situaci mírnit aspoň tím, že se konaly mimořádné vánoční akce, kdy se vyplácely zvýšené vánoční příspěvky nezaměstnaným i pro jejich děti,“ píší autoři knihy České Vánoce, manželé Pavlína a Petr Kourovi.

V roce 1938 pak Čechoslováci zažili zabrání pohraničí. „Do vnitrozemí se dostalo obrovské množství lidí. Všichni hledali narychlo ubytování, přičemž se to odehrávalo právě v předvánočním čase. Kdo měl štěstí, měl ve vnitrozemí příbuzné, nebo nějak sehnal byt, kterých začal být velký nedostatek. Ostatní jsou ubytováváni v sokolovnách, ve školách i v odstavených vagonech. Takže Vánoce 1938 jsou ve znamení uprchlíků. Konají se štědrovečerní večeře, kde tito lidé dostávají nadílku. Přichází mezi ně arcibiskup, zapojuje se Červený kříž. Prezident Beneš apeluje na to, aby láska a milosrdenství Vánoc patřila lidem, kteří ztratili domov a zažívají Vánoce smutně a často ve velice provizorních podmínkách,“ doplňuje kniha.

Tuřínový dort

Nedostatek, to by mohlo být souhrnné pojmenování svátků i o pár let později v období protektorátu. Hospodyně často neměly z čeho vařit, přesto svým milým chtěly dopřát alespoň zdání vánočního cukroví, masa nebo lahůdek. V Listu paní a dívek z roku 1941 proto nacházíme recepty, jak si v této situaci poradit. Vhodné bylo kupříkladu:

Mrkev místo perníku – Sušenou mrkev vysušíme ještě na pánvi nebo v troubě tak, aby se dala jemně roztlouci. Roztlučenou mrkev smísíme s troškou cukru a používáme na sypání vdolků, knedlíků a nudlí místo perníku.

Tuřínový dort – Asi půl kila oloupaného tuřínu umeleme na strojku, a takto získanou kašovinu podusíme s malou dávkou vody do měkka. Pak necháme vychladnout, vmícháme pět až šest lžic rumu, trochu cukru, náhražku za vejce, několik kapek hořkomandlového olejíčku a naposled jeden a půl balíčku prášku do pečiva. Těsto musí býti dosud pevné, vpravíme je do vymaštěné patentní formy a pečeme 45 minut v poměrně horké troubě. Pak troubu necháme otevřenou, aby v ní dort prochladl. Pak znovu troubu zavřeme a pečeme ještě asi půl hodiny, aby dort se propekl také zespoda, kde zůstává dlouho vlhký. Podáváme potřený zavařeninou.

Karbanátky z ovesných vloček – Uvaříme dvě hrsti sušených hub v osolené vodě. Rozkrájíme je a podusíme na kousku omastku, přidáme jemně sekanou zelenou petrželku, 12 lžic mléka, jež může býti zředěné vodou, a přidáváme ovesné vločky. Směs okořeníme majoránkou, opepříme a osolíme. Zahustíme vše mletou houskou. Pak tvoříme karbanátkům podobné placičky, jež opražujeme na pánvičce na horkém tuku.

Nechybělo jen jídlo, nouze byla i o teplé oblečení a obuv. Například Večerní České slovo se v Plzni v zimě roku 1942 zmiňuje o možnosti uplést si boty z rákosí: „Válenky celé ze slámy? Na Plzeňsku jsou celé vesnice, kde se udržuje zajímavá domácí práce. Jsou to pletaři, kteří z hrubého orobince dovedou plést nejen tašky, papuče, ale v poslední době dělají i pletené válenky. Pletou je ze slámy a doplňují zdobně orobincem. Tyto slaměné válenky stávají se vyhledávanou obuví venkovských lidí v době mrazů.“

Tatínka pohřbili na Štědrý den

Soumrak dobrých časů v době válečné přicházel nejen kvůli svízelným okolnostem právě probíhajícího světového konfliktu, lidi často sužovaly tragédie rodinné. Luisa Matoušková, rozená Zieglerová, která pocházela ze smíšené rodiny v Nových Hradech, bohužel zažila oboje. Tíživou dobu i bolestnou ztrátu drahého člověka.

„Narodila se v roce 1930 do bohaté obchodnické rodiny Zieglerů v Nových Hradech. Tatínek byl žid, maminka křesťanka, takže mohli slavit svátky obou vyznání, nevynechali tak jedinou příležitost k rodinné sešlosti. V roce 1938 se přestěhovali do Českých Budějovic, kde otec malé Luisy koupil dům, když se začala v pohraničí stahovat mračna. I tam zaběhlé zvyky pokračovaly. Paní Luisa vyprávěla, jak si pamatuje židovské svátky i Štědrý den s kaprem, dárky i stromečkem,“ vypráví Tomáš Trantina, ředitel pobočky Paměti národa v Jihočeském kraji.

Když bylo holčičce deset let, její otec těsně před vánočními svátky zemřel, nedlouho po opakovaných výsleších ve vyšetřovně budějovického gestapa. Přímo na Štědrý den v roce 1941 ho rodina vyprovodila na poslední cestu. „Pro všechny byla smrt otce pohromou, ale paní Luisa si i tak zřetelně pamatuje, jak se na hřbitově se sestrami během obřadu těšily, že večer přijde Ježíšek. Přesto se maminka Zieglerová, které v rozhovoru paní Luisa neřekla jinak než naše Rózy, dokázala vzchopit a uspořádat oslavu Vánoc v podobném duchu, na který byla dcerka po léta zvyklá,“ doplňuje Trantina.

Dnes devadesátiletá Luisa Matoušková na tyto svátky nikdy nezapomněla. S velkou dávkou dojetí si uvědomuje, kolik síly a odhodlání v sobě musela maminka v tak těžké době najít. Před sebou měla paní Luisa ještě přes tři roky války. Na jejím konci i pobyt v terezínském táboře se svou starší sestrou.

Ježíšek z OSN

Vánoce po osvobození v roce 1945 nebyly bohaté, chyběl totiž mimo jiné i otop, tak nastaly uhelné prázdniny. Obnovy se dočkaly Vánoční stromy republiky, které nacisté zakázali hned v prvním protektorátním roce. Pod stromky se v kasičkách vybíralo na děti, jež ztratily rodiče během války nebo kterým válka poškodila zdraví.

Pomáhala organizace UNRRA (United Nation Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu), první humanitárně rozvojový projekt v dějinách. Čtyřicet zemí, budoucích signatářů OSN, se rozhodlo po konci války zabránit epidemiím hladu a nemocem. „UNRRA byl doslova Ježíšek. Především malé děti, které se narodily na začátku války nebo ní, díky tomu mohly ochutnat takové věci, jako je pravá čokoláda, kakao, pomeranče. Prostě to, co tady celou válku nebylo. A dokonce se sem některé potraviny dostaly úplně poprvé, třeba burákové máslo nebo rajčatový džus. Nešlo však pouze o potraviny, ale i o šatstvo. K přídělovému lístkovému systému tak bylo možné získat ještě i toto zboží,“ zmiňují manželé Kourovi v knize České Vánoce.

Děda Mráz na lístky

Podobu slavení vánočních svátků pak u nás velmi ovlivňovala politická a ekonomická situace. Krátké poválečné období relativní svobody vystřídal komunistický režim. Ten se snažil Vánoce co nejvíc upozadit. Pomoci mu v tom měl děda Mráz, postava přicházející z Východu.

Noviny citují ze známého vánočního projevu Antonína Zápotockého z 24. prosince 1952:
„Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy? Proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Doby se ale změnily, nastaly mnohé převraty. Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz.“

Vánoce 1968

Zatímco rok 1968 byl v Československu velice rušný, vánoční svátky probíhaly podle údajů z archivů v daleko poklidnější atmosféře. Lidé si pomalu zvykali i na přítomnost sovětských vojsk. 

„Zřejmě kvůli naléhavosti politické situace promluvil k občanům v televizním vánočním projevu i tehdejší předseda vlády Oldřich Černík. Jeden ze symbolů Pražského jara tehdy nabádal ke zklidnění vášní a ubezpečoval diváky, že žádné převratné politické změny se v nejbližší době nechystají,“ popisují manželé Kourovi. Vánoční idyla roku 1968 však zakrátko zešedla. Tři týdny po těchto svátcích se na protest proti rezignaci obyvatelstva upálil na Václavském náměstí Jan Palach. Normalizace v Československu začala.

Svobodného způsobu oslavení Vánoc se nakonec československá společnost dočkala až s rokem 1989. I když se během dalších let samozřejmě i nadále odehrávala různá rodinná i existenční dramata, globálními těžkými časy je ovšem pojmenovat nemůžeme. Možná tak trochu vzdáleně přicházejí teď. Kvůli letošní koronavirové pandemii zřejmě bude chybět blízký kontakt, širší setkání rodin, známých a přátel. Není to poprvé – a nejspíš ani naposledy.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz