Zamkli za sebou, a zmizeli navždy

Nemohla se vdát

První světová válka otřásla nejen v Evropě mnohými rodinami. Do válečného konfliktu, který nezavinili, šli synové, bratři, otcové i manželé, mnozí se nevrátili nebo vyvázli se zcela podlomeným zdravím. Narukovat už na začátku války v roce 1914 musel i Ondřej Koryťák z rodu Slováků usídlených v župě Salaj v rumunském Rudohoří. Bydlel se svou ženou Marií a čerstvě narozenou dcerkou Julií ve vsi Gemelčička.

Kam přesně musel jít a kde bojoval, nevíme. Padl nebo zemřel na válečná zranění, domů se po válce nevrátil. Manželka na něj čekala, vyptávala se. Vojáci, kteří se vrátili, tvrdili, že je mrtvý. Jiní se naopak nechali slyšet, že Ondřej odešel s nějakou ruskou ženou. „Rodina se nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo. Nebyl prohlášený za mrtvého, žádné oficiální vyrozumění nedostali,“ vypráví pravnuk Ondřeje Koryťáka, vnuk jeho dcery Julie Koryťakové, Jiří Čajan z Trhových Svinů.

Časem si Marie našla nového muže (na konci války jí bylo 27 let), s nímž čekala syna Ondřeje. „Chtěla si ho vzít. Protože byla silně věřící, příčilo se jí žít s mužem jen tak na hromádce bez oddavek. Snažila se tedy od úřadů získat alespoň manželův úmrtní list, aby mohla znovu uzavřít církevní sňatek,“ vzpomíná na rodinnou historii Jiří Čajan. Marii Koryťákové se ale žádné potvrzení získat nepodařilo, s novým partnerem se proto raději rozešla a celý život pak zůstala sama.

V prosinci 1948 přišla Marie z Rumunska do Československa, podobně jako mnoho jejích krajanů, osídlovat pohraničí. Společně s ní přišla dcera Julie, už dříve do Čech přijel její syn Ondřej, kterého měla s mužem, za něhož se provdat nemohla.  Asi půl roku bydleli v Dluhoštích a pak do konce života v Chlupaté Vsi na Novohradsku. „Prababička zemřela v roce 1975,“ uzavírá Jiří Čajan.

Mosazná vzpomínka v dlažbě

Před sedmadvaceti lety položil německý umělec Gunter Demnig první tzv. Stolperstein před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Stolpersteine, česky překládané jako Kameny zmizelých, jsou dlažební kostky s mosazným povrchem, vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. Do dnešních dnů jich v Evropě najdeme zhruba sedmdesát tisíc v místech, kde žila židovská komunita, než byla nacisty vyvražděna. V České republice byl první kámen položen v roce 2008, od té doby jich lze nalézt například jen na území Prahy více než tři stovky.

„Také České Budějovice měly svou významnou židovskou komunitu, která před druhou světovou válkou čítala více než 1400 osob. Tvořili ji lékaři, právníci, podnikatelé, lidé všech společenských vrstev a směrů vzdělání. Nacistické vyhlazovací tábory z nich přežil jen nepatrný zlomek. Naše iniciativa si klade za cíl umisťovat ve spolupráci s Gunterem Demnigem v Českých Budějovicích každý rok několik kamenů zmizelých, které by i budoucím generacím připomínaly osudy těchto obyvatel našeho města,“ říká Tomáš Trantina, ředitel centra Paměti národa v Jihočeském kraji.

Budějovice svou první mosaznou vzpomínku na oběť holocaustu mají od roku 2014. Je věnována Harrymu Kendemu, který se zde v roce 1927 narodil a jako student nastoupil na tehdejší Státní reálné gymnasium v České ulici. V patnácti letech byl zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora Terezín. Tam strávil téměř dva a půl roku, než byl převezen do Osvětimi. Následoval transport do tábora Flossenbürg, kde byl 8. března 1945, dva měsíce před koncem války a v nedožitých 18 letech, zavražděn. Před budovou Gymnázia Česká je do dlažby umístěna mosazná pamětní destička s jeho jménem a životopisnými daty.

Od začátku okupace byla řada židovských občanů nucena se vystěhovat ze svých bytů a domů, zvláště pokud o tyto byty měli zájem nacisté. V dubnu 1942 byl z Českých Budějovic vypraven transport do Terezína. U vlaku se tehdy musela shromáždit téměř tisícovka židovských mužů, žen a dětí. Domů se po válce vrátilo jen 28 lidí.

„Další osobou, které již v letošním roce bude v Českých Budějovicích odhalen Kámen zmizelého, je MUDr. Emil Flusser s rodinou. Flusser byl uznávaným budějovickým pediatrem a do dějin našeho města se zapsal především jako autor protiválečné knihy Válka jako nemoc. Předmluvu k Flusserově knize v roce 1932 nenapsal nikdo menší než Albert Einstein, se kterým si Flusser dopisoval. Kniha vyšla v němčině a v době války byla nacisty likvidována. Přesto se několik výtisků dochovalo,“ popisuje pohnutý osud českobudějovický historik a publicista Jan Ciglbauer.

Kámen zmizelého by také chtěli věnovat poslednímu budějovickému rabínovi PhDr. Rudolfu Ferdovi. Narodil se v roce 1889 a představoval typ velmi vzdělaného a sečtělého člověka, který plynně hovořil několika jazyky. V době první světové války sloužil jako jeden z mála polních rabínů rakousko-uherské armády. Funkci českobudějovického rabína převzal krátce po 15. březnu 1939 po nemocném Ferdinandu Kleinovi. „Tak se celé období Ferdova rabinátu nesla v duchu šikany nacistů a protektorátních úřadů, kdy byl často předvoláván na místní gestapo. Rudolf Ferda následoval své souvěrce v dubnu 1942 transportem do Terezína, odkud jeho další cesta vedla v roce 1944 do Osvětimi, kde zahynul,“ upřesňuje Ciglbauer.

V září letošního roku by v jihočeské metropoli mělo být odhaleno celkem jedenáct Kamenů zmizelých. Připomenou také rodinu zubních techniků – Stadlerových. „Zajímavou osobností, kterou nacisté zničili už v mladém věku, byl jejich syn, budějovický rodák Rudolf Stadler. Kluk, kterému říkali Bagr, se narodil v roce 1924 a ve svých 16 letech založil humoristický časopis Klepy z židovského koupaliště, který v domě v Krajinské ulici psal pro místní židovskou mládež. V dubnu 1942 byl s rodiči deportován do Terezína, odkud byl o dva roky později odvlečen do Osvětimi, kde jeho mladý život vyhasl. Časopis si s sebou nevzal, zůstal ukryt v domě. Díky tomu můžeme číst o tom, jak se mladí tenkrát náramně bavili a jak se uměli radovat ze života. To, co se stalo potom, je neodpustitelné,“ doplnil Tomáš Trantina.

Výčet připravovaných destiček uzavírá pocta pro bratry Jiřího a Lea Herzovy, kteří oba se štěstím vyvázli a přežili hrůzy vyhlazovacích táborů Osvětim, Buchenwald a Blechhammer. Kameny, upomínající jejich budějovické bydliště, budou položeny v loubí v Krajinské ulici.

Zamkla a nechala nás samotné

Srpen 1945. V malém železničním domku na Kaplicku si hrají dvě malé holčičky, pětiletá Růženka a její sestra, téměř sedmiletá Jaruška. Jejich táta pracuje na dráze a právě je v zaměstnání. Ještě před chvílí v domku s dcerkami byla i jejich pětadvacetiletá matka. Jenže ta během tohoto letního dopoledne učiní rozhodnutí, které navždy změní osud jejího muže i dcer. Sebere pár kousků oblečení, domek s dětmi zamkne zvenčí a utíká. Čeká na ni její milenec, s nímž svůj rychlý odchod plánovala, a odjedou spolu na motorce.

Holčičky vůbec nerozumějí tomu, proč je máma najednou pryč, mají hlad, bojí se. Někdo doběhne pro tátu, ten zprvu zuří, pak obstará děti.

„Už je to strašně dávno, ale ten pocit bezmoci, možná i zrady ve mně zůstal. Pořád jsme si říkaly, jak nám to mohla udělat,“ popisuje Růžena Červenková z Českých Budějovic. Dáma, která se věkem blíží osmdesátce, sama vychovala tři děti a společně s manželem, jenž byl vojákem z povolání, prožila téměř šedesát manželských let.

„Dnes by podobný rozchod zřejmě vypadal jinak, lidé s dětmi daleko více mluví, vysvětlují své důvody a pohnutky. Jenže tohle dřív nebylo možné, situaci jsme naprosto nechápaly. Pamatuji se také, že jsem v ten rok šla k zápisu do školy, tam mě matka ještě vyprovázela, a když jsem za rok začala chodit do první třídy, už s námi nebyla,“ vzpomíná.

Časem se rodina dozvěděla, že matka bydlí ve vedlejší vesnici. O Vánocích 1945 dětem po příbuzné vzkázala, že má pro ně Ježíška. Růženka s Jaruškou se s ní pak krátce setkaly v domě její tety, než se o utajeném předání dárků dozvěděl táta. Když zjistil, že se jeho žena natrvalo vrátit nechce, odešel i s dětmi pryč.

Následoval soud, rozvod, život šel dál, o místě pobytu matky se nevědělo nic přesného. Otec se znovu oženil v roce 1947. „Měly jsme rozporuplné pocity, nová maminka se o nás starala, ale laskavá nebyla,“ říká se smutkem v hlase paní Červenková.

Léta plynula, Růža dospěla a měla před svatbou. Zjistila si matčinu adresu, žila prý tenkrát v Sokolově, a tajně si dopisovaly. Její nastávající manžel Josef rodinnou historii znal a projevil zájem se s biologickou matkou své nevěsty setkat. Viděli se v roce 1960 v českobudějovickém hotelu Zvon, šli na večeři. „Bylo to rozpačité, my nevěděli, jak se chovat, co říkat. Nakonec jsem byla ráda, že ten podivný večer skončil. Od té doby jsem už matku nevyhledávala a ona mi opět zmizela ze života. Před devětapadesáti lety jsem ji viděla naposledy,“ zakončila své vyprávění Růžena Červenková.

Přes dráty na svatbu

Poslední příběh zmizelého se datuje zhruba do šedesátých let 20. století. V době uzavřených hranic a rozdělených osudů se stala tragédie, která má dodnes nejasné obrysy. O život přišel šestnáctiletý mladý muž, původem sudetský Němec, žijící na rakouské straně Novohradských hor. Část jeho rodiny zůstala v tehdy socialistickém Československu. Mladík chtěl navštívit přes železnou oponu svého bratra, který se právě ženil. Vzal si do hlavy, že chce na bratrově svatbě za každou cenu být. Nebezpečí svého rozhodnutí, vyrazit jen tak na obřad do přísně střeženého cizího státu, si zřejmě vůbec neuvědomoval.

„Z našeho pohledu je to poněkud paradoxní. Z Československa se utíkalo opačným směrem, a tento kluk chtěl k nám. Přešel přes hranice, a bohužel jej smrtelně zranily dráty vysokého napětí, které se táhly po celé délce území. Tehdejší režim rodině dlouho o osudu chlapce mlžil, nedozvěděli nic. Na návrat syna rodiče čekali marně. Dodnes nikdo neví, kde přesně mladík zemřel, ani kde je pochován,“ sdělil historik Jan Ciglbauer. 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!