Hokejová maminka

Mám vám hned v úvodu za budějovické fanoušky poděkovat, že v Motoru pan manžel trénuje? V rozhovorech nezapomíná zmínit, že právě vy jste mu k tomu dala požehnání.

Manžel Motor posledních pět let usilovně sledoval. Fandili jsme všichni, i já si po očku četla o zprávách z domova. I když jsme polovinu svého životu strávili v Kanadě a Spojených státech, tak manžel srdce v Budějovicích má, hokejově tady vyrůstal, kdykoliv byla jakákoliv možnost, chtěl Motoru pomoci a pomáhal i na dálku. Vnitřně jsem tak čekala, že se kruh jednou uzavře, a minulý rok se pro to naskytla vhodná doba. Partneři by se měli vzájemně podporovat. I s dětmi jsme se rozhodli, proč nezkusit tohle dobrodružství.

Přesto – bylo to těžké rozhodování, sbalit se na Floridě a vyrazit za další životní etapou do Hluboké nad Vltavou, kde bydlíte?

Už od samotného počátku jsme v rodině takový velký tým a parta. Manžel na Floridě trénoval sedmnáctileté osmnáctileté kluky. Teď tito kluci odcházeli na univerzity, i našeho Vinnieho si vybral jeden tým z Minnesoty a původně to vypadalo, že vyrazí do světa. V tu dobu přišla možnost jít. Nebylo to součástí žádného plánu. Manžel zareagoval na nabídku, a já ráda používám rčení, že domov je tam, kde je rodina.

Stěhování nejsou ve vašem životě ničím výjimečným. Už ve dvaceti letech jste odjela za Václavem za moře. Byl právě tohle ten nejtěžší přesun?

Neřekla bych. Samozřejmě, necháváte tu to nejcennější, co do té doby máte, rodiče, rodinu, jdete do neznáma. Odmalička ale mám cestovní srdíčko, ráda poznávám nové věci a místa, vnímám mentalitu lidí. Cestování vám dá nadhled a empatii, člověk si díky němu váží toho, co má.

Vy jste ale tehdy vlastně nemířila na dalekou cestu poprvé...

V sedmnácti letech jsem dostala možnost studovat krátkodobě ve Spojených státech. V Kalifornii jsem strávila téměř půl roku. Ostatně, doporučuji všem rodičům dětí, kteří mají možnost jít studovat do zahraničí, ať jim to dopřejí, protože jde o nenahraditelnou zkušenost. Mě osobně to hrozně ovlivnilo a otevřelo mi to možnost vidět svět jinak.

Partnerky hokejistů v NHL musí být připraveny na to, že je nejspíše čekají časté změny. Ale u vás to skoro vypadá, že jste se snad i těšila, až manžela vymění do jiného klubu.

To určitě ne! Ale když vám jednoho dne zazvoní telefon a ozve se, že jste byl vyměněn na druhou stranu USA, to je hokejový život. Nemyslím si, že jsem s tím měla někdy problém. Určitě to člověka na chvíli zamrzí, protože za sebou necháváte přátele a kus sebe. Ale jinak si moc vážím toho, jak pestré jsme to měli, a díky své povaze jsem se do nového města vždy těšila. Chápu, že pro hokejistu to může být těžké, smířit se s výměnou, zvyknout si na nové prostředí a podmínky, na druhou stranu nová konkurence a cesta ho můžou namotivovat.

Neměla jste obavy, jak se manžel vypořádá s koncem hokejového života?

Můj muž ale nikdy neskončil! Když ohlásil konec aktivní hokejové kariéry, tak do druhého dne ho oslovili New York Rangers, jestli by pro ně pracoval jako hlavní skaut v NHL. A já si myslím, že když člověk obdrží nějakou nabídku, měl by ji zkusit, protože jinak nezjistí, jestli to není právě ta jeho pravá cesta. Manžel přišel na to, že sedět u stropu stadionu v obleku a kravatě a sepisovat si poznámky pro něj není, že touží být tím hybatelem dění na ledě a trénovat. Najednou ho oslovil juniorský tým z Tampy. A viděla jsem, že to je pro něj ta pravá radost. On led nikdy neopustil, až je to legrační.

V mládí jste se úspěšně účastnila různých soutěží miss. Nemrzelo vás, že jste tuto dráhu po přesunu do Ameriky opustila?

Kariéra modelky pro mě nebyla nikdy profesí a prostorem pro seberealizaci, brala jsem to jako zkušenost, možná přivýdělek, nikdy jsem necítila, že bych chtěla být modelkou. Přineslo mi to mnoho hezkých zkušeností, ale modelingový svět jako takový je mi hodně vzdálený a nic mi po duševní stránce nedával. Po dvou letech mi to naprosto stačilo. Nenaplňovalo by mě to, navíc nemám ostré lokty, které v této branži rozhodně potřebujete. Baví mě to možná paradoxně až teď, když pořizuji snímky na Instagram, které souvisejí se mnou. (úsměv)

Řekl bych, že dnes se u žen úplně nenosí ukazovat se v uvozovkách jen jako maminka od rodiny, že spíše touží po vlastní kariéře. Máte stejný pocit?

Zajímavá otázka. Člověk míní, život mění, já jsem svůj život v tomto ohledu nijak neplánovala. Prostě přišel svatý Václav, a najednou je z toho dvacet let manželství, máme čtyři úžasné zdravé děti, co víc si přát. Já za ten dar být maminkou děkuji. Na mně s holčičkami je, abychom těm našim klukům vytvářeli harmonii a pohodu. Já se snad dojmu...

Nikdy jste tedy neměla pocit, že jste vedle úspěšného manžela nějakým způsobem upozaděna?

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet tak, že bych byla vedle manžela hokejisty, který má svou kariéru, upozaděna. Že bych se tak vzdala nějaké své kariéry. Hokej je součástí našeho života. Manžel se navíc nikdy nepovyšoval, nevytahoval, ostatně takoví muži mně nikdy neimponovali. Byl vždycky skromný, normální, za což si ho moc vážím, i když toho ve svém oboru hodně dokázal. Tím je pro mě kouzelný.

Fanynka hokeje jste byla odjakživa?

Já fandím všem a všemu. A věřím, že umím pochválit, snad i motivovat. Nazývat se ani po těch letech hokejovou odbornicí nebudu. Pamatuju si, jak jsem byla s Vašíkem v jeho začátcích na ledě a ptala se, kam která část výstroje patří. A pořád vtipkuju o tom, že hokeji nerozumím. Já můžu být maximálně mentální mentor.

Váš syn už v sezoně nastoupil za tým Motoru. Vy jste byla ve Spojených státech přímým svědkem jeho hokejového růstu.

To považuji za samozřejmé. Naše holčičky na zimácích vyrůstaly. Manžel v tu dobu ještě aktivně hrál, takže jsme s holčičkami brzy ráno vstávaly a jely jsme pohromadě odvézt malého Vendu na zápas, abychom v šest hodin už byly na zimáku. I díky tomu jsme, co se týče dětského hokeje, poznaly strašně moc měst. V zámoří rodiče jezdí s dětmi, objíždíte stadiony, vozíte a nosíte svým dětem ty obrovské hokejové tašky. Nemají vlastní šatnu, takže dětičky převlíkáte sami. Pak si zase věci posbíráte, doma vše vyperete, vysušíte. To tady je to jinačí. A kolikrát mi přijde, že podmínek zde si rodiče neváží.

Máte teď doma dva dospělé chlapy. Musíte se mezi ně někdy vložit?

Moji kluci jsou super, mají a měli spolu vždy krásný vztah. Manžel, když měl čas, tak šel vždy pomoci týmu, kde Vašík hrál. To pouto syn – tatínek mezi nimi funguje. A vážím si toho, že jim to vždy vydrželo, nenarušilo to ani žádné období puberty a tak podobně. Moc si vážím toho, že jsme stále spolu. A my máme možnost Vinniemu a tatínkovi s holkami fandit. Mimochodem, poprvé bruslil Vašík právě na hlubockém zimním stadionu ve čtyřech a půl letech.

Jak to mají děti se školou?

Přemýšleli jsme, jak to udělat. A přišla pro ně možnost studovat doma a nám se ta myšlenka zalíbila. Takže teď máme doma malotřídku. Vinnie s Verunkou jsou ale zcela samostatní, kdy zůstali v programu svých amerických škol, pravidelně dělají testy. S Vanesskou probíráme učivo třetí třídy, pomáhá mi s tím i Verunka.

Ráda s rodinou a dětmi cestujete. Vypadá to, že jste stále v pohybu.

Spousta lidí už mi řekla, nezávisle na sobě, že jsem akční, že sama sebe předbíhám. Jestli potřebujete nějakého průvodce na cestu, zavolejte Monču, ona vám to naplánuje. Cestování miluju, ale byla jsem vždy pro takové to cestování na pohodu. A člověk nemusí jezdit daleko, loni jsme navštívili s holkami České Švýcarsko, projeli jsme také západní Čechy a bylo to překrásné.

Působíte velice klidně, manžel je zase bouřlivák. Je to správný dojem?

Dovolila bych si manžela nazvat vášnivým, vše dělá ne na sto procent, ale na dvě stě. Když děláte hokej s vášní, tak si myslím, že v tom emoce být musí. A doma ho rozhodně nijak zklidňovat nemusíme, doma je to prostě tatínek.

Ani jste mu nikdy neřekla, že by se měl více hlídat, například po některých jeho hodnoceních po zápasech Motoru?

Mluvíte třeba o tom, jak pozval novináře do šatny mezi hráče? Na tom podle mě nic nebylo. Třeba v NHL je to přirozené, že reportéři po utkáních mají přístup do šatny. A některá jeho vyjádření musíte brát s nadhledem. Vždyť jinak by to byly po každém zápase stejné otázky, stejné odpovědi. Myslím, že navíc nikdy neřekl nic, co by ho mělo mrzet nebo mrzelo.

Například v sezoně, kdy pomohl Budějovicím k postupu do extraligy jako hráč, řekl o rozhodčích, že jsou to arogantní žebráci.

A neměl pravdu? (úsměv) S dcerkou spolu vtipkujeme, že místním rozhodčím tak nějak nerozumíme.

Navštěvujete zápasy Motoru?

Na utkání chodíme v dresech, které mají na sobě jmenovku PROSPAL. Dala jsem je dětem na začátku sezony jako dárek, nostalgicky s manželovým číslem 40. Jezdíme i na některá venkovní utkání. V sezoně jsme byli třeba v Benátkách, kde jsme hráli po určité herní krizi a vnímala jsem to jako důležitý zápas. A ty si nechceme nechat ujít. Už i v Tampě za námi chodili, že já a tři holky jsme pro tým takový šťastný čtyřlístek.

Je vás na tribuně při zápasech slyšet?

Fandění a podpora k nám neodmyslitelně patří a sdílíme s kluky výhry i prohry. Jsme pozitivní fanynky, aktivně fandíme, věříme vždy až do poslední sekundy zápasu. Zbožňujeme místní atmosféru na hokeji, klobouk dolů před budějovickými fanoušky, co umějí vytvořit. A kolik jich jezdí i na venkovní zápasy. Strašně klukům přeju úspěch. Budějovický hokej patří do nejvyšší soutěže, místní fanoušci a město by si ji zasloužili.

Sledujete při zápase manžela na střídačce, nebo pouze hru?

Třeba v NHL jsme měli mezi sebou různá znamení. Když se mu něco povedlo, tak na mě ukázal hokejkou, komunikovali jsme tak spolu nějakým způsobem, už když byl hráčem. A vidíme na sebe i teď při zápasech v Budějovicích. Na Motoru jsem si zvolila místo mezi fanoušky, sedíme naproti střídačce za trestnými lavicemi, nějaké ty pohledy si při zápase vyměníme.

Manžel je vyučeným číšníkem. Projevuje se to nějak doma, obsluhuje vás?

To my si pomáháme vzájemně. Ale umí například dodnes nosit najednou v jedné ruce hodně talířů. A třeba grilování, to je jeho.

Máte Instagram, na kterém vás sleduje už přes 20 tisíc lidí. Co chcete vůči nim předávat?

Když o tom přemýšlím, zjišťuji, že nevím. Snažím se věřit sama sobě a tomu, kam mě to táhne, důležité je být upřímný sám k sobě a dále na sobě pracovat. Pokud moje fotky nebo slova někoho inspirují, motivují, je to fajn. Mám tam strašně příjemné lidi, od kterých si zpětné vazby moc cením a vážím, inspirujeme se navzájem.

Druhý domov máte v Tampě na Floridě. Léto budete trávit tam?

To vám teď neřeknu. Hokejový život se plánovat nedá. Teď se těším z každého rána, kdy mohu jít na Hluboké do místního pekařství pro čerstvé rohlíky. Takové na Floridě nemají!

MONIKA PROSPALOVÁ (40 let)

• narodila  se v Táboře jako Monika Heřmánková, v mládí se zúčastnila několika soutěží krásy především na regionální úrovni, krátkodobě studovala v USA. Zahrála si ve filmech Pojedeme k moři nebo americkém snímku Můj přítel delfín.
• ve dvaceti letech následovala do zámoří svého budoucího manžela Václava Prospala, který se posléze stal jedním z historicky nejúspěšnějších českých hokejistů. Žili v Kanadě, Kalifornii, Ohiu, Floridě nebo třeba v New Yorku. V létě oslaví dvacáté výročí svatby. Mají spolu syna Václava (18 let) a dcery Veroniku (15 let), Vanessu (9 let) a Vivian (3 roky).

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V BŘEZNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč