Jak vychovat šampiona

Úspěšným případem, jak to může dopadnout, když rodiče směřují své potomky k vrcholovému sportu, je rodina Mánkových ze Čkyně na Prachaticku. Její příběh je plný medailí. Za všemi úspěchy se ale v rodinném zákulisí vedle radosti skrývá i spousta nepohodlí, dřiny a odříkání.

Padesátiletý přírodovědec a lesák Jiří Mánek má s manželkou Ladislavou tři děti. A láska rodiny Mánkových ke sportu, a především k jeho zimním variantám, má původ právě u rodičů. Otec Jiří vzpomíná třeba na to, jak z Horské Kvildy jako desetiletý jezdíval na běžkách na závody na Zadov. Sedm kilometrů tam, absolvovat závod a sedm kilometrů zase pěkně zpátky domů. „Přišlo mi to úplně normální. Dnes by na rodiče asi přišla sociálka,“ ušklíbá se Mánek.

S manželkou se seznámil už na základní škole. Ve Vimperku vychodili sportovní třídu, v běžeckém lyžování patřili k nejlepším a jezdívali společně na závody i soustředění. Ladislava navíc vynikala v českých běžeckých atletických tabulkách. Dohromady se ale dali až po střední škole, kterou oba absolvovali s individuálními studijními plány upravenými pro vrcholový sport. Ve dvaceti letech se vzali a o šest let později se jim narodil nejstarší syn, Jiří junior, posléze Ondřej a nakonec Emma. Rodiče je rychle začali směřovat ke sportu, děti se na starty svých prvních závodů postavily už ve dvou letech.

Život rodiny se kolem sportu točil a točí každý den. „Sami jsme si tím prošli a vedeme ke sportu všechny naše děti. Na závody vnoučatům docházejí fandit i moji rodiče, kteří často říkají, že na závody už chodí skoro čtyřicet let, protože se chodili dívat, když jsme my byli ještě žáčky,“ říká maminka Ladislava. Děti byly vedeny k závodnímu, posléze vrcholovému sportu. Z kluků se stali reprezentanti a Emma k účastem v reprezentacích rovněž směřuje. Všechny tři děti byly ve svých kategoriích a ve svých sportech nejlepší v republice. „Vyhrály celoroční žebříčky v běhu na lyžích nebo v biatlonu. Kluci se sportem objeli kus světa. Většinu Evropy, severské země, Jirka závodil na univerziádě v Rusku, Ondra třeba na mistrovství světa v Americe. Dcera navíc dělá horská kola. Letos v zimě vyhrála žebříček na běžkách, na horských kolech skončila v minulé sezoně ve svém ročníku třetí, letos v létě si s týmem zajela zazávodit na mistrovství Evropy do švýcarského Lugana a vybojovala bronz,“ vypočítává Mánek úspěšné cesty za sportem svých potomků.

BEZ PENĚZ DO VRCHOLOVÉHO SPORTU…

Cesta k medailím ale nebyla jednoduchá, život sportovní rodiny je velmi specifický. Pokud se rodiče rozhodnou vést děti ke sportu na takové úrovni jako rodina Mánkova, vyžaduje to od nich vzdání se určitého způsobu života. Přátelé, víkendové návštěvy prarodičů, kulturní život nebo dovolené? Na to mnoho času nezbývá. Čas se v rodině řídí podle závodů, tréninků a soustředění. Na radovánky běžných rodin není čas a někdy ani peníze. Veškeré rodinné finance se totiž směřují k podpoře vrcholově sportujících dětí, do jejich přípravy, vybavení a sportovního zápolení.

„My nejsme žádní velcí podnikatelé s milionovými příjmy a tak, abychom zajistili sportovní kariéry dětí, zažili jsme i složitější období. V podstatě celé roky chodím do práce, abych zabezpečil sportovní aktivity našich dětí. Spolkne to docela dost, ale baví nás to a děláme to rádi. Je to pro nás životní styl, koníček. Za našich mladých let vrcholový sport platil stát. Mě rodiče v patnácti letech vyslali do střediska vrcholového sportu, které mě vybavilo od ponožek a trenýrek po veškeré sportovní vybavení. Stát nás šatil, krmil a ubytoval. O talenty se staral stát, a tak je opravdu mohl najít, podchytit a vychovat. Dneska je to na rodičích. Stát v tomto selhává. To jediné, co politici dělají, je, že se přijdou vyfotit s medailisty z mezinárodních soutěží, aby se blýskli před svými voliči, jakože ohromně podporují sportovce. Podporují leda prd, “ ulevuje si Mánek. Ten v minulosti působil i na pozici ředitele NP Šumava. Řadí se mezi známé osobnosti nejenom Jihočeského kraje v oblasti ochrany přírody. Za pomoc šumavské přírodě byl v roce 2015 dokonce vyznamenán prezidentem republiky medailí Za zásluhy.

V podpoře mladých sportovců je rozhodně i upozadění svých vlastních profesních kariér. V případě Mánkových to na sebe vzala maminka Ladislava. „Kromě toho, že sama musí chodit do zaměstnání, doma je služebnou všech. Trpělivě vytváří potřebné domácí zázemí,“ sklání se Mánek. U Mánků doma to nepřetržitě vypadá jako v profesionální prádelně. Kupy propoceného oblečení se každý týden přivážejí domů ze závodů a soustředění a odvážejí na další štace. Součástí programu maminky sportovců je neustálé nakupování a vyvařování, které se musí vejít do časového harmonogramu dětí.

Na závody dětí jezdí manželé většinou spolu, berou to jako dovolenou, cestování za sportovními kláními vnímají jako zajímavý bonus. „Někdy ale i toho cestování bylo moc. Aby kluci v dorosteneckých kategoriích stihli absolvovat všechny závody, musel jsem několik let po sobě odšoférovat i 60 tisíc kilometrů za rok,“ vzpomíná otec rodiny. Zvláště jezdil s mladším Ondrou, který několik sezon úspěšně závodil jak na běžkách, tak v biatlonu. „Je to způsob života. Vždycky mě to bavilo,“ hodnotí Jiří Mánek.

S dospělostí synů, jejich částečným osamostatněním a schopností řídit auta se rodičům v tomto přece jen trochu uvolnily ruce. Děti jsou jim za jejich výchovu vděčné. „Chci rodiče pochválit za to, jak mě vychovali a naučili mě, že pokud něco chci, musím si za tím sám jít. Měli jsme krásné dětství. Myslím si, že není všední, aby rodiče obětovali svým dětem prakticky dvacet let svého života. Všeho si vážím a myslím, že bych mohl sehnat či zařídit cokoliv, ale téhle oběti se to nikdy nevyrovná,“ vyznal se vděčně syn Ondřej před svými fanoušky na svém instagramovém účtu.

ZAPOJENÍ RODIČŮ JAKO NEZBYTNOST

Mánkovi s určitostí zjistili, že bez angažovanosti rodičů není v českém prostředí možné vychovat vrcholového sportovce. „Dnešní výkonnostní sport je o nadšení rodičů, malých klubů a obětavosti trenérů, kteří musí být do jisté, spíše větší míry fanatiky. Trenéři mají často lepené úvazky na školách, kde jsou tělocvikáři, nebo si přivydělávají, jak to jde, aby se mohli věnovat sportujícím dětem. Často jsou to sami bývalí vrcholoví sportovci. Z roku na rok často nevědí, jestli budou mít za svoji trenérskou práci ještě plat. A to je od nejnižší úrovně v žactvu až po reprezentaci včetně. Někteří to dělají z lásky ke sportu dokonce zdarma. Systémová státní podpora sportu je mizerná. Mluvím o běžeckém lyžování, ale nepochybuji, že v jiných odvětvích to bude nějak jinak,“ přemýšlí nahlas Mánek.

Prostředí, tak jak je nastaveno v České republice, označuje z hlediska výchovy sportovců za podhodnocené. „Sportovních výsledků dnes často nedosahují ti nejlepší, ale ti, jejichž rodiče jsou schopni obětovat svůj čas a peníze,“ smutně konstatuje Mánek a navrhuje jeden z možných kroků: „Stát by měl pro vrcholový sport vytvářet lepší podmínky, je to v jeho zájmu. Vždyť je to státní reprezentace, státní vizitka, jestli umíme systémově vychovávat konkurenceschopné sportovce.“

Věří, že v prostředí země velikosti České republiky se skrývá mnoho talentů, kteří by mohli na mezinárodní úrovni stoupat na stupně vítězů. „Mezi dětmi chodí nespočet šampionů, kteří nikdy nebudou objeveni, protože zkrátka nedostali příležitost, protože na školách je to učitelům tělocviku jedno a rodiče je neumějí podchytit. Pokud umějí, tak s dětmi dělají v uvozovkách nějaké lehké aktivity, ale nevedou je k vrcholovému sportu. To dělá jen zlomek rodičů,“ mrzí Mánka.

JAK NA VÝCHOVU SPORTOVCŮ?

Aby u dítěte vznikl zdravý vztah ke sportu, je podle Mánkových nezbytný správný vliv a přístup ze strany rodičů. Mánkovi za stěžejní považují, aby bylo dítě co nejdříve začleněno do sportujícího kolektivu. „Čím dříve, tím lépe, nejlépe už od mateřské školy. Je třeba, aby se mladý člověk ztotožnil s pohybem, aby se sport stal jeho životním prostředím, aby měl kolem sebe stejně orientované vrstevníky. Pak je napůl vyhráno. Dnes je nekonečné množství lákadel, které rozptylují pozornost. Pokud se jim včas nevyhnete, může to být později problém. Dítě i celá rodina musí v raném věku dítěte chytit ty správné návyky. Ono není nijak příjemné chodit natřikrát a víckrát týdně na tréninky a jezdit na závody. Ani to neustálé převlíkání se a praní prádla není nic moc. Ale když to s dětmi absolvujete odmalička, je to pro ně, ale i pro vás standard. Hlavní je nepolevit a nepřipouštět výmluvy,“ vykládá Mánek.

A dalším krokem, který je podle něho nezbytný, je naučit dítě disciplíně: „Prostě když je trénink, tak je trénink, a je úplně jedno, jaké je počasí. Není třeba tlačit na výkonnostní pilu, a už vůbec ne u dětí a žáků, ale důležitý je ten dril, pravidelnost a překonávání lenosti a překážek, to je strašně důležité. Není třeba vyhrávat, ale je třeba mít disciplínu. Vždycky je nejhorší se obléknout a dostat se z gauče ven na trénink. Tam už je to rutina.“ Mánkovi propluli bez větších potíží potencionálními rizikovými obdobími mladých sportovců. Problém může přijít, když je u dítěte potřeba sladit školní a sportovní povinnosti. A dalším problematickým bodem je samozřejmě puberta.

Čtrnáctiletá Emma Mánková má sama v plánu dojezdit poslední rok na kole a posléze se věnovat už jen běžeckému lyžování, které ji baví více. „Taťkovi se to, že chci končit, moc nelíbilo, ale už je s tím smířený,“ říká poslední vítězka Českého poháru v běžeckém lyžování. Aktuálně vnímá přípravu a závodění spíše jako dřinu než zábavu. „Nejtěžší měsíc, co se tréninků a závodů týče, je leden,“ komentuje svou přípravu. „Tu si už hlídám spíše sama, naši mi ale občas připomenou, že mám trénink a tak podobně.“ Že se její rodiče zasazují o její sportovní výchovu, kvituje, ale zároveň přiznává, že ne za každých okolností to vnímala pozitivně. „Občas to bylo protivné, třeba když jsem měla mít odpočinek, a přesto mi říkali, že mám jít trénovat. Ale já si odpočinek většinou i tak dala,“ pomrkává Emma.

Její otec také věří v tvarovatelnost a učenlivost dítěte. „Děti se přizpůsobí všemu, jen je třeba je stimulovat. Překážek a nezdarů je na cestě plno. No a co! Bohužel přibývá rodičů, kteří jsou příliš zaneprázdnění nebo mají příliš výmluv a nejsou ochotni věnovat čas dětem, vozit je na tréninky vícekrát týdně a pak o víkendech jezdit po závodech, často po celé republice.“ Ale i pokud mají rodiče k dispozici peníze a čas, není zdaleka vyhráno. Důležité je přistupovat k výchově rozumně. „Když už je rodič pro sport zapálený, tak na děti často tak strašně tlačí, že jim sport znechutí. Dítě sportuje do puberty a v pubertě začne rodičům vzdorovat. A protože ti tlačí na pilu, tak dítě skončí,“ myslí si Mánek s dodatkem toho, že i sebevíce talentované děti často odradí to, že jsou už po patnáctém roku věku fyzicky opotřebované.

V době, kdy by tělo mladého sportovce mělo absolvovat největší posun, už nemá kde brát, mladý sportovec je bez energie kvůli nepromyšleným, abnormálně vysokým tréninkovým dávkám nebo kvůli psychickému tlaku na výsledek. „To je bohužel systém českého sportu. Sleduji to na mezinárodních závodech žactva, dorostu, juniorů a dospělých. Zatímco v žactvu české děti excelují, postupem času se propadají, až v juniorech často s ukončením střední školy skončí.“ Podle Mánka je třeba za tím hledat více důvodů: „Jednak je mladý sportovec odvařený a vrcholový sport už nemůže ani vidět, druhým důvodem je, že jde na školu, kterou bude potřebovat do dalšího života více než sport. Třetím a častým důvodem předčasného konce i nadějných vrcholových sportovců je, že na to prostě rodina a naše společnost nemají finance. Nejsou prostředky na překlenutí období dospívajících sportovců a mnoho těch, kteří by byli vynikající po svém třiadvacátém až pětadvacátém roku, skončí.“

Mánek poukazuje i na to, že vadou na kráse věnování se profesionální kariéře sportovce je mnohdy i fakt, že sportovec končí svoji sportovní kariéru později, kolem třicátého roku. „Sportu a reprezentaci obětoval všechno, často si i tu přípravu musel hradit do jisté míry sám, ale pak mu stát ani společnost nic nedarují. Končí sportovní kariéru s tím, že nic jiného než ten daný sport neumí. Pokud jeho rodič nemá nějakou firmu, kam by ho upíchl, tak jeho uplatnění ve společnosti a jeho konkurenceschopnost jsou malé. To je věc, která rovněž mnoho šikovných sportovců odrazuje,“ poukazuje Jiří Mánek.

SVĚTOVÁ EXTRATŘÍDA

V případě nejstaršího syna Jiřího už má rodina také vyzkoušeno, jak si poradit s tím, že se mladý sportovec nakonec neprosadí do nejvyšší světové úrovně. Jiří Mánek mladší dosáhl v mládežnických kategoriích velikých úspěchů, ale místo v dospělé reprezentaci v běhu na lyžích mu těsně uniklo. Ve dvaceti letech ještě zkusil přejít k biatlonu, i tam prokazoval svůj talent, ale na výkonnostní špičku profesionálů už dosáhnout nemohl. „Skončí střední škola, je juniorským reprezentantem, ale co dál? Jak skloubit vysokou školu se sportem? Jirka si na vysoké škole naštěstí držel prospěchové stipendium, přitom dál vrcholově sportoval, ale protože nebyl v reprezentaci, bylo to pro něj extrémně těžké,“ uvědomuje si Jiří starší. „A nás to stálo majlant. Už jsme mu museli platit byt v Jablonci, aby mohl denně trénovat, auto, pohonné hmoty, aby stíhal školu i tréninky. Protože musel být buď ve škole, nebo na tréninku, nemohl chodit na brigády. Pořád byl na pomezí reprezentace a pořád to dávalo smysl. Tři roky jsem to vydržel, dál už ne,“ odhaluje otec Jiří a doplňuje: „Když dovedete děti do juniorské reprezentace nebo na její konec, tak vlastně zjistíte, že se tím sportem nedá uživit. I když je v reprezentaci, tak mzda je prachmizerná, a když pak skončí kariéru, nic neumí. Jít ještě dál a usilovat o světové poháry je o ještě větším bláznovství, o ještě větších penězích. Tam už to však bez státní reprezentace není možné ani přípustné. Tam  A je třeba zvážit, jestli vůbec je cílem reprezentovat s výsledky v sedmé a osmé desítce výsledkové listiny.“

Na úplném začátku snad ani nepřemýšleli nad tím, co vše bude výchova dětí ke sportu obnášet a co vše budou muset jako rodiče podstoupit. Ale motivace Jiřího a Ladislavy Mánkových byla od počátku jasná. „Sport je řehole, ale má pozitivní dopad pro vývoj dospělého člověka. Myslím si, že sportovci jsou v životě odolnější, vytrvalejší a nepodělají se před každou překážkou,“ vidí plusy sportu a vedení potomků k němu Mánek. Sám proto nelituje ani vteřiny přípravy se svými dětmi, ani koruny vynaložené na jejich sportovní vývoj. „Děti jsou naše hlavní investice. Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že by se nám to mělo vracet. Chtěli jsme, aby z nich něco bylo. Ještě není konec, ale zatím to s nimi vypadá docela dobře,“ uzavírá s úsměvem Jiří Mánek.

JIŘÍ MÁNEK MLADŠÍ (24 let)

V mládežnických kategoriích se stal mnohonásobným mistrem České republiky v běhu na lyžích. Už jako žák vyhrál největší evropský závod v běhu na lyžích v italském Val di Fiemme. Účastnil se juniorských mistrovství světa jak v běhu na lyžích, tak v biatlonu. Nechyběl ani na světové univerziádě v ruském Krasnojarsku. Absolvoval vysokou školu s červeným diplomem. Jeho otec bez nadsázky říká, že je pro vrcholový sport možná až příliš inteligentní. Živí se jako finanční poradce, dokončuje inženýrské studium, ale má i další aktivity, v časopise Barbar jste si mohli v minulosti přečíst o tom, jak v době koronavirové epidemie vypustil do světa úspěšnou hru Covide, nezlob mě.

ONDŘEJ MÁNEK (21 let)

Talent českého biatlonu. Získal tři stříbrné medaile na juniorském mistrovství světa v roce 2020. I on v kariéře ovládl mládežnické kategorie v hodnocení Českého poháru. V dětských letech se vedle biatlonu věnoval i běhu na lyžích, v jednom roce dokonce vyhrál české žebříčky těchto disciplín. Našel se v roli influencera, jeho instagramový účet čítá čtyřicet tisíc věrných followerů, a může se chlubit vysokou úspěšností spoluprací u produktů a firem, se kterými se rozhodne na sociální síti spojit své jméno. Rozený bavič, který nezkazí žádnou legraci. K dobrému přidává třeba historku, kdy mu byla při dopravní kontrole odpuštěna pokuta díky tomu, že ho sledovala na Instagramu policistova dcera a on byl populární v celé jeho rodině.

EMMA MÁNKOVÁ (14 let)

Studentka Všeobecného a sportovního gymnázia Vimperk. Jako nejmladší odmalička koukala na sportující sourozence a také ji si běh na lyžích brzy přitáhl a už nepustil. A má velmi dobře našlápnuto. V kategorii starších žákyň se stala vítězkou Českého poháru v běhu na lyžích za uplynulou sezonu, na posledním mistrovství ČR získala hned dvě prvenství. V létě zase válí jako bikerka. Na horských kolech v Českém poháru vyhrává třetím rokem technické disciplíny, obrovský úspěch zaznamenala na srpnovém mistrovství Evropy pro žáky a kadety, odkud si přivezla bronzovou medaili. Sportu se chce věnovat, do budoucna by ji rovněž lákal biatlon.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM SPECIÁLU ČASOPISU BARBAR

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz