Jiří Němec sní o paralympiádě

Jste handicapovaným sportovcem. Ne vždy jste byl ale na vozíku. Kdy a jak k vašemu úrazu došlo?

Před patnácti lety, bylo to při výjezdu na fotbalové utkání mezi Dynamem a Bohemkou. Na nástupišti mě prý zachytil vlak a stáhnul mě pod poslední vagón. Dva dny před a měsíc potom si vůbec nepamatuju.

Člověku se z minuty na minutu změní život. Jaké to pro mladého kluka bylo, srovnat se s myšlenkou, že už nikdy nic nebude jako dřív?

Abych řekl pravdu, pro člověka, který rád dělal bojové sporty, jezdil závodně na kole, to byl hrozný zlom. Ale strašně mi pomohli kamarádi, ti za mnou do nemocnice chodili každý den. A nevlastní táta.

Co vaše životní hodnoty? Jaké jste měl před úrazem a co pro vás v životě hraje prim teď?

Dlouho jsem se s tím srovnával. Pár let po události už to na mě začalo doléhat, říkal jsem si, že bych měl nějak změnit přístup k životu. Začal jsem shánět práci, dělal jsem si různé kurzy a podobně.

Jste velmi úspěšným sportovním střelcem. Vy jste se o tento druh sportu zajímal už dříve, nebo to k vám přišlo samo až posléze s vaším handicapem?

Tyhle sporty mě nikdy netáhly. Přišel jsem k tomu jak slepý k houslím. Jeden týpek se mě zeptal, jestli sportuju. Tak mu říkám: „Na vozíku? Jsi blázen?“ A on že hraje florbal s vozíčkáři v Budějcích. Tak jsem to zkusil. Vše šlo dobře, jenže tam nebyla možnost paralympiády. Přemýšlel jsem o jiném sportu, ale možností moc nebylo. Tak možná házet kuličky. S jedním klukem jsme se domluvili, že zkusíme střelbu. Trošku jsem se bál, že kejchnu a ono to vystřelí samo. Ale začal jsem trénovat a asi během roku jsem se dostal na vyšší příčky.

Říká se o vás, že jste horká hlava. Střelec ale musí umět zachovat chladnou hlavu. Jak to děláte, dokázat se vyklidnit, abyste trefil terč?

Horkotěžko. Třeba v Mnichově jsem byl v hrozném stresu. Měl jsem tam šéfa, přítelkyni, první závod, při tréninku samé sedmičky, osmičky, tak jsem si říkal, že tam asi nemám co dělat. Ale kluci mě podrželi, zkoncentroval jsem se a šlo to.

Účast na závodech, cestování, ubytování, to vše vyjde na nemalé peníze. Máte nějakého sponzora, případně podporu ze strany svazu?

Pravda je, že když se jede někam na závody, svaz mi to uhradí, ale obratem pošle fakturu, abych si výdaje proplatil. Mezinárodní závody, Grand Prix – musím přitom koukat na své finanční možnosti. V Čechách mi závody hradí posilovna, Mnichov mi dotoval sociální podnik Recourse a Srbsko přátelé, kteří udělali sbírku. Auto mi zapůjčil opět Recourse.

Na závody vás někdo doprovází? Máte svůj realizační tým?

Jenom partnerka. Pomáhá mi hodně. Kufry, angličtina. Já umím anglicky možná tak mrkat.

Co ve své dosavadní kariéře sportovního střelce považujete za největší milník, kdy jste si řekl: „Aha, asi mi to jde, v tomhle sportu můžu dokázat velké věci“?

Bylo to v Chrasti u Chrudimi. Tam jsem si nastřílel svůj osobní rekord, který se mi zatím nepodařilo překonat. Ale byl to ten moment, kdy jsem si uvědomil, že mi to jde.

Jaké jsou vaše nejbližší sportovní cíle a sny? Mluví se o paralympiádě…

Ano, je to můj největší sen. Doufám, že se mi ty kvóty podaří nastřílet.

A co váš osobní život? Máte malou dcerku, která je středobodem vašeho vesmíru… Jak zvládáte péči o ni?

Je jí sedm let, jmenuje se Sabinka. Ona byla tím správným motorem, proč si najít lepší práci, proč sportovat dál, aby měla ten vzor. Máme s bývalou partnerkou střídavou péči. Dcerka už je větší, spoustu věcí zvládne sama. A co nezvládnu já, s tím si ví rady má přítelkyně. Kreslíme, děláme úkoly, Sabinka chodí do první třídy, tak čteme, píšeme. Až přejdeme na zlomky, tak to bude horší.

Vedle profesionální sportovní střelby máte ovšem i své zaměstnání. Čemu se věnujete?

Stavíme počítače, děláme bezpečnostní analýzy, věnuju se programům, do budoucna se chci v programování zdokonalovat, ale co mě baví asi nejvíc, to je 3D kreslení.

Mohl byste přiblížit sociální podnik Recourse?

Byl jsem na úřadu práce, kde mě odkázali na Hlubokou na sociální podnik Recourse. V té době jsem měl ještě problémy z minulosti v záznamech, ale stejně jsem to zkusil. Pozice vzdálený dohled kamer. Absolutním šokem bylo to, když ještě ten den jsem se měl dostavit k šéfovi, že by mě rád přijal. A tak jsem nastoupil a věřím, že se mi tu už podařilo něco dokázat a rozvinout své vědomosti.

Jako každý, i vy určitě máte nějaké koníčky. Jaké?

Off road. Od doby, kdy jsme s kamarádem podnikali expedici. Ukrajina, Rumunsko, hory, v tu chvíli jsem si říkal, že nevím, jak to na tom vozíku zvládnu, ale pro mě to bylo něco úžasného, probouzet se v mracích, nikde nikdo, pohled z hor. Sice jsme denně ujeli jen nějakých padesát kilometrů, hrabali jsme se v horách s autem, ale byl to neskutečný adrenalin. Člověk u toho musí přemýšlet, musí být naprosto v klidu. Ale baví mě to moc a mým snem je třeba Island.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZIMNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz