Maskot českého nároďáku

Mezi hokejové diváky se šestapadesátiletý fanoušek z Hubenova, vesničky u Strakonic s dvacítkou domů, nastěhoval v roce 1972. Jeho prvním velkým zážitkem bylo mistrovství světa v Praze, v sedmaosmdesátém ho chytla Vídeň a po revoluci se snažil nevynechávat nic. Švýcarsko, Německo, Finsko, kanadský Québec a naposledy i Bělorusko. Nelákají ho jen finálová utkání. Právě na loňském mistrovství světa stihl bez jednoho utkání všechno.

Ledu a hokejce se upsal v šedesátých letech už jako malý žáček ve Vodňanech. V době, kdy bylo pro kluky normální v létě honit mičudu a v zimě ji na rybníce vyměnit za puk. Kvůli hokeji pak dojížděl na průmyslovku do Českých Budějovic, ale škola a čas na tréninky a utkání nešly dohromady, a tak si vybruslil jen okresní úroveň.

Fyzičku ladil i vytrvalostním během a dvaačtyřicetikilometrový maraton překonal doma i v cizině asi patnáctkrát. „To už jsem chodil do práce a bydlel ve Strakonicích. Běhal jsem denně. Měl jsem svůj pravidelný okruh přes několik vesnic. Bylo to kolem 20 až 30 kilometrů. V zimě jsem si kvůli počasí dával spíš kros,“ vzpomíná dnes Miroslav Lagron na své sportovní aktivity, které s přibývajícími léty zaměnil za fandovství.

PŘIPRAV SE, JEDEŠ

Jezdit na hokej do Budějc, kde fandí Motoru, obnáší jen vyrazit načas, zato „spanilé jízdy“ za nejlepšími hokejisty světa už potřebují přípravu. Měsíce dopředu je třeba koupit levnější letenky, zamluvit hotel, zjistit dopravní spojení mezi sportovními arénami a sehnat vstupenky.

„S Běloruskem máme například vízový styk a k zajištění víza bylo třeba doplnit vstupenku, kterou jsem si stáhl z pořadatelského portálu a s tímhle jsem se musel prokázat i na letišti,“ vysvětluje Lagron.

Nejdráž vyjde cesta a hotel, který mu v podstatě slouží k přespání a snídani. Přesouvání mezi dějišti zápasů je snadné, zvlášť když nejsou haly daleko od sebe, jako tomu bylo v Minsku. „Na mistrovstvích se fanouškové, většinou rozpoznatelní dresy, vlajkami a dalšími atributy své země a svého mančaftu, přepravují v metrech, tramvajích a autobusech zadarmo. A i když přijde kontrolor, nás nechá být,“ popisuje Jihočech. Fandové v hokejových dresech mívají dokonce proti ostatním divákům tu výhodu, že nemusejí pořadatelům ukazovat vstupenku.

Za bezproblémové považuje hubenovský fanoušek i dorozumívání v cizině. Sám mluví německy a rusky. Angličtinou vládnou synové, které brává s sebou. Potíže nemá ani s lístky na zápasy české reprezentace. Díky letitým vazbám s hráči a lidmi kolem hokeje dostává volňásky. Možná pro jeho všudypřítomnost mu oficiální punc maskota mužstva nasadil trenér Vladimír Růžička. Po zápase s Běloruskem prohlásil do televize na Lagronovu adresu, že má mančaft v publiku svého maskota. 

TŘI ZÁPASY DENNĚ

Olympiády Miroslav Lagron vynechává. Ne že by nechtěl vidět hokej, ale lákaly by ho i ostatní sporty, a všechny by obíhat nestihl. To by ho mrzelo. „Dívám se na sporty, kde se hraje o body. Ale hokej je u mě stále jednička,“ přiznává. Proto si ho jednou v roce na vlastní oči užívá. Za den stíhá až tři zápasy a za celé mistrovství tak dvaadvacet.

Po zápase nechodí hned spát, protože je třeba prožitou atmosféru co nejvíc prodloužit. Do kabin hráčů nikoho nepustí, ani novináře, ani televizní reportéry. Tak se s lidmi kolem reprezentace schází v jejich hotelu. „Tam bývá tiskový mluvčí Zdeněk Zikmund, generální sekretář hokejového svazu Martin Urban nebo jeho předseda Tomáš Král. S nimi si domluvím lístky na další zápasy a focení. Moje trofeje a důkazy, že jsem na mistrovství světa byl, jsou fotky s každým z hráčů, vstupenky ze zápasů nebo podepsaný dres,“ poodhaluje svoji soukromou síň slávy.

Sejít se s hokejisty ale není jednoduché. Pokud hrají pozdě večer, jdou po zápase na večeři a spát. Když hrají odpoledne, jdou se podívat do města. Příležitosti k focení a k prohození pár slov se naskýtají, když hráči odjíždějí na trénink a scházejí se před hotelem. V hale je s kontakty utrum. Pro běžné smrtelníky, ale i skalní fanoušky, je pozice poblíž ledu tabu. „Vetřu se maximálně za naši střídačku. A to jen díky tomu, že mám lístky od hráčů nebo hokejového svazu. Ty se do prodeje vůbec nedostanou a jsou určené do sektoru pro hráče a technické pracovníky mužstva,“ popisuje Miroslav Lagron.

AHOJ, HADAMCZIKU

Jeho tvář mu v podstatě otevírá dveře, protože se zná se všemi představiteli hokejového svazu, s trenéry Aloisem Hadamczikem, Vladimírem Růžičkou, se spoustou bývalých i současných hráčů si tyká. V hlavě má tisíce hvězdných jmen a sestav. Ještě i z šedesátých let, z éry bratrů Holíků, Suchého, Klapáče, Černého.

Na šampionátech se vídá a fotí s hokejovými legendami. S Jari Kurrim, Finem, který hrál v útoku s Waynem Gretzkym a naším Jaroslavem Pouzarem a společně vyhráli několikrát Stanley Cup. S brankářem sovětské „sborné“ Vladislavem Treťjakem, s legendárním trenérem Viktorem Tichonovem. S prezidentem Mezinárodní hokejové federace Švýcarem René Faselem, s německým hokejistou Erichem Kühnhackelem. V roce 2010 s Václavem Nedomanským, který zůstal v Americe, a s Peterem Šťastným, který žije v Québeku. Jeho největším kamarádem je útočník Jiří Novotný. Byl jím ale i Jan Marek, který před čtyřmi lety zahynul při letecké katastrofě u Jaroslavli.

VYHOĎTE TELEVIZI Z OKNA

Zážitků má Miroslav Lagron tolik, že není snadné vybírat. Třeba jak před pěti lety v Německu předpověděl týmu s trikolorou fenomenální úspěch, ve který nikdo nedoufal. „Tenkrát to bylo ze srabu k titulu. Nám se nevedlo, prohrávali jsme s Nory, a abychom postoupili, museli jsme porazit Lotyše a Kanadu. Kromě Jaromíra Jágra za nás v podstatě hráli hráči, kteří zbyli, protože spousta jich reprezentovat odmítla. Hráli jsme mizerně a vypadalo to, že vůbec nepostoupíme do skupiny,“ vypráví.

Finále mělo být v Kolíně nad Rýnem. „Jarda dával do televize rozhovor, byl naštvaný, neudržel se a řekl, že kdyby měl být fanouškem, tak raději vyhodí televizi z okna. „Za mnou jako za fanouškem přišel dělat rozhovor Zdeněk Janda ze Sportu a mimo jiné se ptal i na to, co říkám na Jágrova slova. Odpověděl jsem, že to je sport, že se nám svět dorovnává, a že i přes nesnáze věřím, že šampionát vyhrajeme. Měl jsem si na to vsadit, protože jsme nakonec odjížděli jako mistři světa,“ dodává s potěšením.

FANTOMASŮV KOLEGA

Těch, kteří jako on raději vymění pohodlí u televize za autentický zážitek, mnoho není. „Řekl bych, že se to řídí podle toho, jak je pro lidi drahá pořadatelská země, jestli je třeba obstarat si vízum nebo se cestování prodraží cenou letenky a hotelu. V Québeku nás například bylo deset Čechů. Takovou perličkou jsou třeba kolegové z Oder. Pokud to není zámoří, všude jezdí Škodou 120. I do Stockholmu nebo do Běloruska. Ale myslím, že letadlo je rychlejší a pohodlnější,“ doplňuje. Stálicí v hledišti bývá i fanoušek z Ústí nad Labem v masce Fantomase. Popularitu skalním fanouškům zajišťují kamery, které je hledají při zápasech vlastních týmů v moři diváků. 

Za pět desítek let s hokejem se stal z Miroslava Lagrona odborník. Jen hra je jinde, než bývala.  Je tvrdší, rychlejší a z hlediska taktiky vyspělejší, protože zápasy jdou přehrávat a rozebírat na videích. Trenérem nebo kaučem být nikdy nechtěl, i když mu to Písečtí nabízeli. „Tohle už není jako čtrnáctidenní mistrovství. Je to celoroční záběr práce a času. Shánění hráčů a sponzorů, připravování smluv. Mně stačí, že spolupracuji s Motorem České Budějovice. Pomáhám jim sponzorsky, další sponzory jim sháním nebo hledám hráče,“ poznamenává.

CHYBÍ STŘEDNÍ GENERACE

Kde v současnosti pokulhává český hokej? „Důvodů je víc. Trenéry Růžičku a Hadamczika bych neřešil. Je to o hráčích. Jednak jde o mladé talenty. A pak, schází nám střední generace hráčů. Před třemi lety jsem ve Stockholmu objevil Davida  Pasterňáka, kterého tehdy nikdo neznal. Do švédské ligy odešel v patnácti. Loni už hrál za osmnáctky, letos ho vzali do dvacítek a teď válí NHL v Bostonu. Jágr a jeho parta jsou prakticky přestárlí hráči,“ hodnotí.  

Za našimi socialistickými úspěchy byl podle něj perfektně propracovaný systém sportovních tříd mládeže. Od Čechoslováků ho tehdy převzali Finové, ale tady to po revoluci skončilo, zatímco ve Švédsku a Finsku pokračují dál. A jsou lepší. Chlubí se více mladými hráči. V NHL má letos Česko nejméně hráčů, co kdy mělo.

„Myslím, že jich napočítali osmadvacet, a bývalo jich přes stovku! Hokej je hlavně o sebeobětování, o penězích a prosazení se. O to se pokoušel Jarda Pouzar v Českých Budějovicích. S podporou Evropské unie postavil stadion. Chtěl talentované děti vytáhnout pro potřeby reprezentace. Ale doba, než se malí hráči uplatní nebo se dostanou do NHL a pak následná návratnost vynaložených peněz, je hodně dlouhá. A peníze v hokeji scházejí pořád,“ konstatuje Miroslav Lagron.

Další odliv talentů způsobuje množství sportů, které se dětem nabízejí. Ve Strakonicích byly kdysi jen Fezko na fotbal, ČZ na fotbal a na hokej. Teď mezi dětmi boduje spíš florbal.

„Abych se ještě vrátil k české reprezentaci a trenérům. Návrat Růžičky byla jedna ze situací, která se dala čekat. Mnoho trenérů tady totiž není. Hadamczik a Růžička jsou zatím největší odborníci na hokej. I když jsou to takoví dva oponenti a každý vyznává jinou filozofii. Tipl bych si, že se jednou zas vystřídají,“ dodává znalec nejrychlejší kolektivní hry.

BEZ MEDAILE

Letošní 79. ročník mistrovství světa v ledním hokeji členských zemí IIHF se hraje od 1. do 17. května v O₂ areně v Praze a v ČEZ aréně v Ostravě. Lagron a synové na něm chybět rozhodně nebudou. Zatím jim není úplně jasno, kdo v nároďáku bude. Na účasti hráčů ze zámoří je Česko závislé víc než kdokoliv jiný. Ale v době mistrovství světa se v NHL hraje Stanley Cup. A hráči, kteří se svým klubem postoupí, do Evropy nebudou moci přijet, protože mají závazky ke klubu, který je platí. Pro reprezentaci se mohou omluvit i ze zdravotních důvodů.

Tomáš Hertl a David Pasterňák určitě nepřijedou, protože jejich kluby se do play off dostanou. Ze stejných důvodů nepřijede ani Jaromír Jágr po přestupu k floridským Panterům. Vůle nebude ani od hráčů z Kontinentální hokejové ligy, protože ti nebudou chtít riskovat zranění. A s hráči „druhé kategorie“ v reprezentaci je těžké vyhrávat. Maskot týmu nemyslí, že získáme mistra světa, nedosáhneme ani na medaili, dokonce odhaduje, že letos bude těžké dostat se přes čtvrtfinále. Ale raději by se mýlil.