Po boku Jackie Chana

Pojďme od píky. Kdy, kde a jak vznikl nápad udělat vlastní film?

Vzniknul už před hodně dlouhou dobou, když jsem se v Číně seznámil s členy našeho nynějšího tvůrčího týmu. Společně jsme spolu pracovali na několika filmech a TV seriálech a zjistili jsme, že si po tvůrčí stránce rozumíme. Potom slovo dalo slovo a přišel náš první vlastní film Shanghai Story. Už při natáčení se nám výborně spolupracovalo a rozhodli jsme se produkovat více vlastních počinů. Tehdy se zrodil nápad na film Kaiser.

O čem by měl film být, jak by měl vypadat?

Kaiser je mix mezi moderními westerny a filmy Delona a Belmonda ze 70. a 80. let, obohacený větším množstvím akce. Tak by se dala v jednoduchosti shrnout hlavní premisa našeho filmu.

A název Kaiser?

Původně to byl vlastně vtip. Když jsme s kolegou Andrejem vymýšleli zápletku scénáře, nazvali jsme hlavního „hrdinu“ Kaiser a hlavního „záporáka“ Lábus (Lhabus v angličtině).

Prozradíte náznakem zápletku?

Je to příběh o pomstě, klasicky. Chceme ale film udělat víc oldschool, takže příběhově bude víc přímočarý. Zabijou mu ségru a on pak všechny vybije…

Máte představu, kolik lidí by mělo na snímku pracovat? Kdo všechno tvoří současný tým?

Jádro našeho týmu tvoří čtyři lidé, ovšem na našich projektech se jich podílí mnohem víc. Ale když budeme mluvit konkrétně, jsem to já, režisér a kameraman v jedné osobě Andrej Iliev ze Slovenska, Danny Salay a Antonio Graceffo  z USA. Všichni už máme bohaté zkušenosti z mnoha oborů filmové tvorby. Dá se říct, že jsme točili na třech kontinentech.

Kde by se měl točit film Kaiser?

Celý film máme v plánu natočit v Šanghaji, jelikož známe dobře místní poměry. Všichni jsme tam žili mnoho let. Stejně tak chceme zachytit kontrast mezi oldschoolově pojatým akčním filmem a hypermoderní Šanghají, která nabízí úžasné exteriéry. 

Sháněli jste peníze pomocí sbírky. Kolik jste potřebovali?

Natáčení filmů není levná záležitost, i pokud točíte vlastní filmy. Když chcete, aby výsledek za něco stál a vypadal co možná nejlépe, musíte si pronajmout techniku, tedy kamery, světla, všemožné doplňky, zajistit si povolení k natáčení, zaplatit herce a štáb a podobně. Naše cílová částka byla pro film skromných 20 tisíc eur. Rozhodli jsme se cílovou částku vybrat pomocí takzvaného crowdfundingu, což je metoda, kdy každý může přispět libovolnou částkou, kterou uzná za vhodné. Na oplátku měli přispěvatelé dostat promo předměty spojené s filmem v hodnotě svého příspěvku. Plakáty počínaje, přes DVD a videa z natáčení, až po svoje jméno v titulkách nebo statut producenta.

Dnes už vím, že se vám to nezdařilo. Jaké byly vaše prvotní pocity?

Jsme naštvaní, zklamaní. Se slovenským kolegou Andrejem Ilievem jsme do toho šli skutečně naplno. A to Andrej není žádný novic. Má dvě vysoké školy fotografie v Londýně, je držitelem dvou ocenění za focení Pekingu. Mám dojem, že tu není zájem o talent ani výsledky. Pak mají filmy nějak vypadat. Věnovali jsme realizaci opravdu mnoho času, energie a peněz. Plakáty i trailery jsme platili ze svého. Už když jsme se rozhodli pro cestu sbírky, viděli jsme na mezinárodním crowdfundingovém serveru ostatní projekty. Nepřišly nám tak dobré. Možná proto jsme měli velká očekávání a naději, že se částka vybere.

Částku jste vybírali na mezinárodním serveru. Proč jste nezkusili i český crowfounding?

Rozhodli jsme se pro mezinárodní stránky kvůli mezinárodnímu realizačnímu tým. Navíc na Čechy se jedná o poměrně velkou částku, proto jsme se chtěli zaměřit víc na západní fanoušky. Dělali jsme maximum. Běželo promo na stránkách projektu, na oficiálních stránkách, sociálních sítích a každý den jsme kontaktovali bezpočet potencionálních investorů napřímo. Trailer i kampaň vidělo přes 13 tisíc diváků ze zemí, které by nás ani nenapadly, že by to mohlo zajímat, například z Peru a Islandu. Ale asi se to nedostalo k těm správným lidem, protože je to bez výsledku. Byla to naše první kampaň, příště třeba budeme chytřejší.

Kolik lidí vás vlastně podpořilo?

Osmnáct. Prakticky jen přátelé a rodina. Možná byl problém v tom zahraničním serveru, lidé ze zahraničí třeba nemají důvěru k lidem z menších zemí. Je pravda, že ostatní projekty z větších zemí úspěšné byly. Je to ale spekulace, nerad bych to právě na tohle házel. Ani z Čech však absolutně žádný zájem nebyl.

Co byste tedy do příště změnili?

Nespoléhali bychom jen na crowdfounding jako primární zdroj financování. Chtěli bychom oslovit více lidí přímo z filmového průmyslu a sbírka by byla pouze bonusem. Potřebujeme ale víc kontaktů. Deprimuje nás to, ale neodradilo. Budeme se snažit prorazit i nadále.

Času a práce jste tomu obětovali hodně. Všechno zahodíte, nebo jsou ještě nějaké možnosti realizace?

Pokud bude čas, zkusíme snímek natočit z našich zdrojů, čemuž asi bude odpovídat kvalita a stopáž. Odpustíme si herce, vybavení i atraktivní lokace, na něž je potřeba vždy povolení, což stojí hodně času a peněz. Půjde o trochu pirátské natáčení, víkendy s kamarády. Budeme rádi, když natočíme patnáct minut. Bílé ručníky nebudou a místo ústřic si dáme obligátně nudle.

Předpokládám, že kromě zábavy pro diváka měl projekt ještě sekundární cíl…

Tím je samozřejmě náš rozvoj. Ať už po stránce tvůrčí, tak i po stránce profesní. S našimi filmy chceme objet i některé filmové festivaly, a pokud nám bude štěstí přát, tak i získat nějaká ocenění.

Nicméně, jak jste zmínil, krátké filmy už jste natočili. Oč jde?

Naším prvním filmem bylo drama Shanghai Story, které momentálně finišuje postprodukci. Tenhle film je poctou evropským nezávislým filmům, důraz klade především na postavy a také se celý odehrává v Šanghaji. Měl velice kladné divácké přijetí na testovací projekci v Šanghaji na konci loňského roku. V červnu ho budeme premiérově promítat na setkání filmařů, na němž zkusíme oslovit potenciální zájemce a investory. Kladné ohlasy máme i na detektivku Shafows of Shanghai. Dalším filmem, který jsme právě dotočili, je scifi Alone, u něhož také po dokončení postprodukce očekáváme divácký úspěch. Bohužel se ukazuje, že čím víc je film artový, tím menší je o něj zájem.

Uvidí lidé z Čech nějaký z těchto snímků?

Po premiéře bychom je chtěli dát volně ke stažení, budou tedy online na webu. Uvidíme, zda se dostaneme také na nějaké festivaly. Hodně uzávěrek na ně jsme bohužel propásli, protože se čekalo na vyřízení práv k hudbě. Na jednu píseň se čeká až tři měsíce.

Lidé vás teď poznávají v reklamě na sázkovou kancelář, která běžela v průběhu mistrovství světa v ledním hokeji každou přestávku. Natáčel jste ale i nový film s Jackie Chanem. Jaké to bylo, jaký byl on?

Ano, hodně lidí mě už vidělo v reklamě, kterou jsem točil po návratu do vlasti. Je to občas úsměvné, když lidé, které jsem léta neviděl, mi píší, jestli jsem to v televizi já. Film s Jackie Chanem se jmenuje Dragonblade a momentálně se jedná o jeden z nejvýdělečnějších čínských filmů, takže se dá říct, že je to úspěch. Jackie Chan byl již od mládí můj velký idol, já jsem vyrůstal na čínských kung-fu filmech. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jednou s ním budu točit film, tak bych se mu zřejmě vysmál. Ale zážitek to byl obrovský, stejně tak zkušenost. V Číně jsou podmínky pro natáčení většinou dost tvrdé, ale i přesto bych to nevyměnil. Pouhým sledováním, jak Jackie pracuje, jsem se naučil opravdu moc. Na place je to neuvěřitelně skromný a pozorný člověk. Kdyby víc herců bylo jako on, práce ve filmech by byla mnohem příjemnější. Ale musím říct, že stejně tak skvěle se mi pracovalo i se Sammo Hungem na dalším čínském velkofilmu Rise of the Legend nebo i s některými americkými herci, jako jsou John Cusack, Adrian Brody nebo Simon Pegg.

Kolik filmů už jste prošel a jak je těžké sehnat v téhle branži práci?

Dohromady jsem hrál ve 13 filmech a seriálech. Začínal jsem jako komparsista, ale pokud se hodně snažíte a máte co nabídnout, dostanete se časem i k rolím. Můžu říct, že zhruba osm projektů jsem odpracoval jako herec nebo kaskadér. Sehnat práci je samozřejmě velice těžké, konkurence je veliká, ale pokud jste odhodlaní a nebojíte se tomu něco obětovat, uspět se dá. Pouze to většinou trvá dlouho.

Já mám s komparzem spojené dlouhé hodiny čekání a zimu. Jaké máte vy nejzajímavější zážitky?

Nejdrsnější bylo natáčení, kdy byl silný vítr, vlhko, nula stupňů a my osmnáct hodin natáčeli letní scénu v tričkách. Nesměli jsme se dvě hodiny hnout ze značek a čekali jsme na rozbřesk. To je natáčení filmů v Šanghaji, masakr. Tam je totiž běžné, že se letní scény natáčejí v zimě a naopak. Buď tedy nehorázně mrznete, nebo z vás lije. Důvod toho je opravdu nevysvětlitelný. Spousta lidí by se ráda stala herci, než zjistí, co to obnáší. Komparzista je póvl – pozadí pro hlavní herce, nikoho nezajímá, jestli váš čas běží nebo máte žízeň. Rozhodně nechodíte po recepcích a nejíte zákusky s kaviárem.

O vás se ale dá říct, že jste úspěšný. To se v téhle zemi příliš neodpouští.

Závist je přirozená lidská vlastnost. Nikdo z nás nemá rád lidi, kteří se mají lépe než my. Ovšem nemůžu říct, že by to bylo na takové úrovni, abych se nad to nedokázal povznést. Pracoval jsem velice tvrdě a za všelijakých podmínek, abych se dostal tam, kde jsem teď. Ale i tak se nepovažuju za nějakou hvězdu, na to jsem stále dostatečně neprorazil.

Mluvil jste mezi řečí o naštvanosti v České republice. V čem spočívá, můžete mi to objasnit?

Myslel jsem to spíše v souvislosti s filmy. Přijde mi, že lidi jsou po všech těch Ulicích a Ordinacích už velice skeptičtí k novým projektům. Obzvlášť kdyby ho měli sami podpořit. Doteď jsme se dočkali podpory pouze od přátel a příbuzných. Přitom mi přijde, že věnovat jedno euro na dobrou věc by mohla většina lidí. Já osobně také podporuji ostatní projekty.

Jak se vám žije jinde, například v komunistické Číně?

To je těžká otázka. Oni jsou odmala udržovaní ve vakuu, takže jim spousta věcí nepřijde ani nedojde. Jsou hodně ovlivnění čínskou propagandou. Co se řekne v televizi, je pravda. Navíc nemají žádný smysl pro ekologii. Chybí respekt k přírodě a zvířatům, to jsou pro ně prostě věci k použití a je jedno, v jakém stavu skončí. Na malých vesnicích je to samozřejmě trochu jinačí, ale vesměs idioti jsou všude, jenom na vesnici jsou přátelštější.

Věnujete se bojovým sportům, díky nimž jste, předpokládám, u filmu. Můžete představit, co vše děláte a jak dlouho se jim věnujete?

Věnuji se již skoro dekádu čínskému bojovému umění wushu, mnoho lidí ho zná pod názvem kung-fu. Přesně pak stylu Shaolin kung-fu a sanda (volný boj, pozn. red.). Začínal jsem v Čechách, později jsem ho odjel studovat do Číny na Sportovní univerzitu v Šanghaji, kde jsem trénoval skoro čtyři roky. Také jsem cvičil v několika jiných školách po Číně a u několika mistrů.

Kolikrát denně musíte cvičit, abyste byl v kondici?

Snažím se samozřejmě cvičit, co nejvíce to jde. Byly doby, kdy jsem cvičíval šest až sedm hodin denně, ale momentálně je to méně, jelikož mi hodně času zabere propagace našeho projektu a shánění práce ve filmech v ČR. Pořád se ale snažím udržovat na úrovni a cvičím vždycky, když mám příležitost.

Vím, že jste chtěl také otevřít školu bojových umění v Čechách. Proč to nejde?

Zájem o tenhle druh bojových umění je malý, tomuto stylu je potřeba věnovat hodně času a práce, než se člověk začne konečně zlepšovat. Většina lidí nyní preferuje rychlejší sporty, jako jsou kickbox, muay thai nebo MMA. Nedá se jim to vyčítat, žijeme v hektické době, kdy každý chce všechno hned.

A učit čínsky?

Zatím mám pouze jednu nadějnou žačku, ale učím. Časem bych si rád přibral více žáků, ale momentálně se věnuji příliš mnoha věcem, než abych to ještě stíhal. Jsem zpět doma poměrně krátkou dobu, takže mám stále spoustu věcí co dělat.

Neodpustím si takovou klasiku: Které jsou vaše oblíbené filmy?

To bychom tu byli asi hodně dlouho, než bych je všechny vyjmenoval. Mám hodně široký záběr, co se filmů týče. Od gangsterek, přes spaghetti westerny, kung-fu filmy, komedie až po pohádky. Jsem takový trochu fanatik, dalo by se říci. Hodně sleduji staré filmy, od těch se podle mě máme stále co učit.