Po hlavě do cíle

Každým dnem o kousek blíže paralympiádě v Riu – tak jak se vám spí?

Už jen pár měsíců, a pokud budu nominován, tak jedu. Je to pro mě důležitý rok. Do té doby se budu věnovat tréninku a čeká mě ještě pár závodů, generálkou pak bude červnové mistrovství v Německu.

Do Ria se nejedete jen zúčastnit, ale zabojovat o cenné kovy. Ještě pořád držíte světový rekord?

Už ne, sebral mi ho můj velký soupeř ze Slovinska, Darko Durič, který místo nohou má jen pahejlky a nemá jednu ruku, ale 50 metrů motýlka tam šoupnul za čtyřicet a půl vteřiny. Já to mám za čtyřicet jedna.

A pro Rio si děláte největší naděje ve které disciplíně?

Padesát metrů znak. A tam Slovinec nebude, ale zato v ní mám protivníky z Mexika, ten zase nemá ruce a má jen jednu nohu, a mladého kluka z Ruska. Abych je překonal, musím do paralympiády zrychlit ještě o dvě vteřiny. Nejdůležitější je u mě výjezd, a pak už se musím co nejvíc natáhnout a makat.

Vaše postižení je velmi vzácné. Znáte někoho se stejným handicapem?

V Česku je nás fakt málo. Bude to do deseti lidí, osobně znám jednoho, ale už jsme spolu dlouho nebyli v kontaktu. A žádný závodní plavec se stejným postižením není.

Takže plavete v kategorii s plavci, kteří mají postižení jiného druhu. Můžete přiblížit, jak vypadá rozřazování do daných skupin, které může podstatně ovlivnit váš úspěch?

Kategorie, do kterých jsme přidělení, se liší podle míry postižení. Například ve skupině S1 jsou plavci, kteří mají značnou omezenost pohybu rukou i nohou, padesátku plavou třeba za dvě minuty. V další lidem chybí jedna končetina, dále jsou zrakově postižení a mentálně postižení. Já jsem v kategorii S4, kde jsme různě smíchaní – se mnou závodí bezrucí, ale také třeba plavci s ochrnutýma nohama. Je strašně těžké nás rozřadit, není to samozřejmě vždy úplně objektivní, ale jsou na to určité tabulky. Když jde člověk na klasifikaci, tak ho podrobně měří, zkoumají skrčení, roztáhnutí a zapojení různých svalů. Ležel jsem na lavici a komisaři se na mně vyřádili, byl to zážitek (úsměv). A asi dvě hodiny se rozhodovali, kam mě dát.

Soupeři by se asi nezlobili, kdyby vás komisaři posunuli o kategorii výše.

Přesně, to je ono. Některé státy podávají i protest proti zařazení určitých sportovců do dané kategorie. Mezinárodní klasifikace tak má tendenci zařazovat plavce o třídu dvě výše, než kam by patřil, proto jsem rád, že mě se to netýká a zůstal jsem ve své skupině.

Že nikdo se stejným handicapem závodně neplave, vypovídá o tom, že to musí být extrémně složité, ne?

S tímto postižením je těžké se do nějakého sportu pustit. Navíc, plavci s rukama mají velkou výhodu, když mají mnohem rychlejší záběr, než třeba já se svým vlněním. Já mám zase výhodu, že můžu skákat z bloku, kde si tak naženu nějaký náskok, patnáct metrů můžu vyvlnit pod vodou, což je v pravidlech, zbytek musím dojet nad hladinou. Zatímco ostatní se musí odrazit a do tempa se dostat. Takže mě pak dojíždějí třeba patnáct metrů před koncem.

Zaujalo mě, že finišujete hlavou – narazíte s ní v cíli do časomíry a tím se stopne čas. To už máte nějak vymakané, abyste si neublížil?

Já do toho hlavou úplně normálně narvu. Ony cílové desky elektronické časomíry jsou naštěstí měkké, takže do nich můžu narazit v plné rychlosti. Jedu naplno, ne že bych před cílem zpomalil. Musím říct, že někdy se mi stalo, že jsem to přehnal, ale zpomalit prostě nemůžete, musíte jet na maximum od začátku až do konce.

Jak jste se vlastně dostal k plavání?

Rodiče podnikali na Lipně, kde měli pronajatý penzion, jehož součástí byl i bazén. Tam jsem se naučil plavat, nadchlo mě to, voda je můj život. Plavání mě naučilo hodně věcí, nejen co se týče bazénu, ale i společnosti, okolí, jak nás handicapované vnímají lidé. Rád se zapojuji i mezi zdravou populaci, když to takhle řeknu, jsem rád, že můžu fungovat. A rád bych poděkoval všem svým partnerům, přátelům a kamarádům za velkou podporu a pomoc, bez nich by to zkrátka nešlo.

A jak jste se v úvodu plavání učil?

Těžce, rodiče netušili, jak na to, jak se mnou zacházet. Mimochodem, oni vůbec nevěděli, že se takhle narodím, doktoři po porodu koukali hrozně divně, jak se to stalo, protože na ultrazvuku nebylo nic vidět. Ale rodiče jsou velcí sportovci a bojovníci, chtěli mě naučit hodně věcí, takže dneska plavu, lyžuju, jezdím taky na kole.

Kdy padlo rozhodnutí, že se budete věnovat plavání závodně?

Asi v sedmi letech. S plaváním jsem se začal víc seznamovat, něco jsem se naučil s tátou, který mi dal základ, ale postupem času už to chtělo odborné tréninky od odborných trenérů. Hned na prvních závodech jsem pak v jedenácti letech získal dvě druhá místa, měl jsem z toho velkou radost a chtěl se posouvat dál. V roce 2006 jsem se dostal do reprezentace juniorů a získal druhé místo na mistrovství světa v Jihoafrické republice. To byl začátek mé kariéry.

Co na to rodiče říkali, že jste se do plavání tak zakousl?

Byli překvapení, vůbec si nedokázali představit, že bych mohl nikdy v něčem závodit. Ale když viděli, jak trénuju, že mě to hodně baví a můžu se s tím dostat do světa… Cestování je pro mě na plavání velké lákadlo, podíval jsem se třeba na Tchaj-wan, Island, do Montrealu, zažil paralympiády v Pekingu a Londýně.

Asi i trenéři museli zjišťovat, jak vás trénovat, že?

Já jsem byl hodně složitý. Přece jen, jak mě trénovat, to věděli, byli to specialisté, ale nevěděli, jak moc, aby mě neuhnali, dělali jsme tak různá technická cvičení, aby to neodnesla třeba záda. Na Gymnáziu olympijských nadějí, kam jsem nastoupil, jsem potkal výborného trenéra Jiřího Filipa. Na škole jsem sice dlouho nevydržel, ale s trenérem jsme se domluvili na spolupráci, přešel jsem do jeho klubu. Neměl žádné zkušenosti s handicapovanými lidmi, natož s plavci. Takže sám od začátku zkoušel různé věci a musel se toho také hodně naučit, jak se mnou vlastně pracovat. A co a jak v mém plavání zlepšit hledáme vlastně až do dneška.

Jak často trénujete?

Jsem ve vodě denně, v neděli se jdu obvykle vyplavat, někdy si zaplavu až tři kilometry. Pořád mě to baví, ve vodě se uvolním, vypustím všechny starosti z hlavy. Ono i kvůli těm mým kolenům je potřeba, abych do vody chodil. S nimi mám problém odmalička, nohy jsem měl špatně vyvinuté a musel jsem v pěti a ve dvanácti letech na dvě těžké operace. Po nich jsem musel rehabilitovat, když mi lékaři doporučovali, ať jsem v bazénu, ve vířivce, právě voda mi tak hodně pomohla.

Hrozilo vám dokonce, že skončíte na vozíku. To teď oproti takovému scénáři žijete dost aktivně.

Celkem ano. Mám třeba speciálně upravené kolo s vyvýšenými řídítky a můžu na tom parádně v létě jezdit. Baví mě jízdy do kopců, beru to jako velkou posilku na nohy. Já jsem hrozný blázen, jezdím do kopců na těžké převody. Když ubírám, tak to už opravdu musí být něco.

Také jste si pořídil řidičák.

Tam mám zase udělanou sedačku, vypojený airbag u řidiče, protože jsem nalepený u volantu, startovací tlačítko, automatickou převodovku s pojistkou, ale jinak jde o běžný vůz.

Takže se obsloužíte sám?

Jo, je to super, můžu sám jezdit na tréninky, v šatně mi s převlečením pomůže trenér, jsme tak domluvení. Rodiče na bazéně se mnou nemají žádnou práci, ráno mi pomůžou se převléct, přichystat, udělat svačinu a podobně a pak je to na mně. Je to velká pomoc a rodiče si můžou trochu ulevit.

Sledujete technologický vývoj, jestli vám třeba do budoucna nezajistí nějakou šikovnou protézu?

Sleduju, nějaké pokusy jsou, ale zatím ani nemám potřebu to zkoušet. Samozřejmě nad tím přemýšlím, třeba za těch deset let už to bude reálnější, nějaká robotická protéza. Uvidíme.

Mluvili jsme o tom, co vám jde, ale je něco, co se vám nedaří?

Co se týče sportu, tak bruslení na inlinech, to vůbec. Pak některé běžnější věci, oblékání, nezvládnu si zapnout kalhoty na knoflíky. Abych se mohl obsloužit sám, musím mít kalhoty na gumu. Třeba na záchod mám speciální rehabilitační pomůcku, takovou dlouhou tyčku, kterou si můžu stáhnout kalhoty. Takže tyčku stále s sebou, mám ji permanentně v autě. (úsměv)

Osud si toho pro vás přichystal hodně. Co nějaké negativní zkušenostmi s lidmi? Zažil jste změnu základní školy ze specializované Arpidy na běžnou školu, ve věku, kdy děti umějí být dost kruté.

Nejprve byla potíž vůbec najít nějakou školu. Naštěstí ředitel školy v Dubném byl odvážný a vzal mě, na rozdíl od jiných. Integrovat se mezi zdravé žáky pak nebylo vůbec jednoduché. Ne že bych nezvládal učební látku, ale potíž byla spíš s chováním ostatních. Potřeboval jsem vždycky zvláštní zacházení, protože jsem ještě nedoslýchavý. Zkrátka, spolužáci na základce nebyli nic extra, ale to by bylo v tomto věku všude stejné. Mamka dostala na škole práci, takže mi byla nablízku a pomáhala mi s potřebným, v jídelně a tak podobně, na což samozřejmě také spolužáci koukali divně. Přešel jsem pak na církevní školu, kde už bylo všechno, včetně spolužáků a učitelů, daleko lepší, a dochodil jsem tam poslední roky základky. Na střední už to bylo úplně super, bez problémů.

Jaké jsou tréninkové podmínky pro plavání v jižních Čechách?

Zázemí tu máme perfektní. Největší problém v Budějovicích ale je, že je tu hodně plaveckých klubů, které mají spoustu pronájmů a limitujeme tak plavání veřejnosti, jde to na její úkor. Rozhodně by se tu ještě jeden bazén, aspoň pětadvacítka, hodil. Ve Strakonicích je pak dlouhý jen venkovní. Vnitřní mají pětadvacítku, stejně jako Krumlov, Hradec, Tábor, Písek. A Třeboň je ještě menší. Takže jeden dlouhý bazén by byl v Jihočeském kraji potřeba jako sůl. Druhá věc je, že provozovat bazén je vždycky prodělečné, jsou na to obrovské náklady, táhne se to z dotací. Proto se do toho nikdo nehrne, musel by se postavit koncept celého aquaworldu.

Co životospráva? Hlídáte se nějak jakožto vrcholový sportovec?

Tak třeba pivo nepiju, vůbec celkově alkohol si dám jen vzácně. Jinak to ale neřeším, nic mi při plavání nepřilepšuje ani neškodí. Třeba na soustředění jsem v poledne sežral osm knedlíků, když jsem měl za pár hodin jít na druhý trénink, a to je pravda, že byla trenérka hodně naštvaná. Takže to byl majstrštyk. Ale stejně mi pak nebylo blbě, tak co!

Arnošt Petráček (www.arnostpetracek.cz)