Příběhy zrozené na škváře

ZDENĚK ČADEK – BUDĚJOVICKÝ VIZIONÁŘ

Zdeněk Čadek, bývalý výborný ofenzivní fotbalista, spojil svůj život s Dynamem v roce 1953. Působil tu jako hráč, plynule přešel k trenéřině a poté klubu dlouho šéfoval. „Člověka samozřejmě nejvíc baví, když hraje,“ volí jednoznačně, ve které roli se cítil nejlépe. Dnes platí za jednu z nejdůležitějších postav historie českobudějovického fotbalu, ale nebylo daleko k tomu, aby písecký rodák místo v  Budějovicích skončil v Plzni.

Narukoval do Ruzyně a pošilhával po dresu Dukly Praha. „Oslovila mě Plzeň, byl jsem tam v průběhu vojny na pár trénincích a po jejím konci mě naložili, odvezli domů a já už myslel, že se během týdne sbalím a odstěhuju. Nakonec jsem to ale, když pro mě přijeli, vzdal. Mamince bylo líto, že jsem byl dva roky pryč a zase bych někam odjel,“ vzpomíná Čadek. A tak jeho matce mohou být fotbalové Budějovice vděčné. Jako vyučený elektrikář začal Čadek dojíždět za prací do jihočeské metropole a kývl na nabídku Dynama. Po čtyřech letech se stal na celé desetiletí kapitánem týmu.

O profesionalismu se za Čadkova hráčského působení fotbalistům ani nesnilo, hrálo se z čisté lásky ke hře vedle civilních zaměstnání. Za zápas ve druhé lize, ve které se jezdilo po celé republice, dostávali hráči v padesátých letech 90 korun. „Co dnešním fotbalistům závidím, jsou hřiště. V Písku jsem začínal na škváře, v Budějovicích na hřišti u plynárny to byla také čistá škvára. Tehdy se s trávou začínalo, takže dost zápasů na ní jsem nakonec zažil. Ale takové trávníky jako dnes, o tom se nám nezdálo,“ hodnotí českobudějovický srdcař.

Ten pro fotbal skutečně žil, nic nezanedbával. Cílevědomý byl i v zaměstnání; v Jihočeských elektrárnách se vypracoval na vedoucí pozici. Jako předseda klubu pak byl u slavného okamžiku, kdy se fotbalisté Dynama v roce 1985 po desetiletích dostali do I. ligy a pevně se v ní zabydleli.

Čadek má velkou zásluhu na tom, že českobudějovický celek dnes hraje na krásném stadionu na Střeleckém ostrově. Poté, co se z fotbalové mapy vytratil Meteor, přešlo Dynamo právě na jeho hřiště. Jako funkcionář pak stál Čadek za tím, že se na „Střeláku“ postavila hlavní tribuna či osvětlení. „A nakonec díky pomoci města České Budějovice se vybudoval stadion do podoby, ve které je dnes,“ doplňuje.

Ještě pyšnější je na své další dítě – tréninkové centrum na Složišti, kde je dnes několik hřišť či nafukovací hala. „To přitom byly zarostlé louky! Pamatuji si, jak jsem tam poprvé přišel a vykopl první keř. Tam jsem se dost vydováděl, byl jsem tam od rána do večera, důležité také bylo shánět pro projekt finanční prostředky. A když se na to dneska podívám, tak mi to dělá opravdu dobře, protože já něco podobného jinde neviděl,“ libuje si sedmaosmdesátiletá ikona Dynama.

Aktuální vedení klubu na své legendy nezapomíná, Zdeněk Čadek je čestným předsedou a výkony týmu pozorně sleduje. „Na fotbaly samozřejmě chodím. Objevují se tam teď zajímaví fotbalisté. Je mi ale líto, že chybějí sponzoři, a pro mě je největší zklamání, že chybějí ti z oblasti energetiky,“ shrnuje klubista. S fotbalem zažil mnohé, ale když se ho zeptáte, co považuje za ta dlouhá léta za největší zážitek, zůstává skromný. „Nejvíc jsem si užíval pokaždé, když jsme si mohli zahrát na trávě.“

MILOSLAV ŠERÝ – PAN HLAVIČKÁŘ A POCTIVEC

Proslul jako výborný obránce, který byl fotbalu opravdu oddaný. Přitom i v jeho případě mnoho nescházelo a za Dynamo vůbec nehrál…

Miloslav Šerý pochází ze Ševětína, v mládí se úspěšně věnoval atletice, ale kopaná ho vždy bavila nejvíc. „Já se přiznám, že jsem byl do fotbalu jako blázen. Doma jsem měl jen dvě knížky, a to Fotbal byl můj život od Tommy Lawtona a druhá byla německá Der Kampf um den Ball. Výskoky jsem trénoval na biliardový stůl u nás v hospodě,“ vzpomíná Šerý, který svými výskoky posléze skutečně vynikal. Stejně jako odkopy z voleje. Ty zase trénoval za každého počasí u dědy na louce u chalupy – nadhodil si míč, kopnul, doběhl pro něj a zase znovu.

V dorosteneckém věku začal v Ševětíně hrát za první mužstvo, ale zástupce budějovických klubů zaujal až v dresu Jirsíkova gymnázia. Najednou ho do svých řad lákalo jak Dynamo, tak Meteor (pozdější Slavoj). V té době nesmiřitelní budějovičtí rivalové; derby „černí“ proti „zeleným“ bylo událostí, která rozdělovala město na dva tábory. „Z obou klubů k nám do Ševětína přijeli. Já tehdy obdivoval Tondu Prokeše, nejlepšího hráče Meteoru,“ nezastírá dnes Šerý, že angažmá v Meteoru vedle svého vzoru ho lákalo přece jen víc. Oběma klubům podepsal přestupní lístek, ale zástupce Dynama ho dovezl na svaz dříve, a tak Šerý od roku 1947 patřil právě „černým“.

Na tréninky a zápasy dojížděl z Ševětína na kole. Dvacet kilometrů tam, dvacet zpět. A jako mladíček dostal šanci se ukázat v dospělém týmu ve slavné sezóně 1947/1948 v první lize. Pro Dynamo to byl na 37 let poslední ročník v nejvyšší soutěži a Šerý je tak vzácným pamětníkem. Jako kluk z vesnice se rázem ocitl v jiném fotbalovém světě. „Poprvé jsem hrál na Spartě, byl jsem z toho tak ztrémovaný, že jsem si ani nemohl zavázat tkaničky.“

Jeho fotbalovou kariéru pak ale zbrzdilo neuvážené rozhodnutí. „Nějaký major Lískovec k nám chodil do hospody a ten mě uvrtal k odchodu do vojenské akademie, ze které vycházeli důstojníci.“ Když v Dynamu oznámil, k čemu se upsal, už v první lize šanci nedostal. Šerý sice po nástupu do akademie včas zažádal o propuštění, jenomže v rámci vojenské služby už byl přeřazen jen do Prostějova. „A tam fotbal vůbec nefungoval, teprve se zakládal a muselo se začít od nejnižší třídy. Udělali mě kapitánem a na ustavující schůzi jsem seděl vedle maminky básníka Jiřího Wolkera, po kterém se oddíl pojmenoval,“ vybavuje si Šerý. Z nejvyšší soutěže tak zamířil na dva roky do té úplně nejnižší. Po vojně se vrátil do Budějovic, do druhé ligy, a v barvách Dynama nakonec odkopal několik stovek zápasů.

Šerý pracoval jako plánovač v elektrárnách, odbíhal na trénink a po něm rychle mířil dodělávat věci do zaměstnání. S klubem zažil mnohé, třeba i odepřený postup do nejvyšší soutěže, kdy se pravidla o postupujících změnila až po skončení ročníku. V Budějovicích byl tehdy fotbal velmi populární. „Na ulicích nás lidé zastavovali. Já měl třeba za kamarády partu cikánů, kteří dělali výkopy, a ti mě nenechali projít, dokud jsem neřekl, co nového ve fotbale,“ vzpomíná s úsměvem Šerý. Na zápasy na stadionu na Rudé hvězdě pak chodily i čtyři tisícovky lidí. „Tak vysoké návštěvy dělal hlavně venkov, odkud lidé přijeli. Dnes když sedím na Dynamu, tak si na ty počty diváků vzpomenu,“ naráží Šerý na momentálně slabou návštěvnost. Od Dynama dostal doživotní permanentku a k dění v klubu nedokáže být lhostejný. „Teď to vypadá s ohledem na jaro slibněji. Zázemí mají úžasné, vyhřívaný trávník, bazén, je to na úrovni,“ pochvaluje si.

Ve svém bytě hýčká trofeje a ocenění, které sesbíral v průběhu života. Nejen jako fotbalista, ale třeba i jako častý dárce krve. „Nejvíc si cením zařazení do dynamácké jedenáctky století a také třetí příčky v anketě o nejlepšího sportovce kraje z roku 1962, kdy jsem skončil za olympijským boxerem Josefem Němcem a mistryní světa v kanoistice Ludmilou Polesnou,“ ukazuje na diplomy Šerý.

Může se chlubit také tím, že si zahrál v jednom mužstvu s legendárním Pepi Bicanem, z pozice trenéra ho vedla třeba zajímavá postava českého fotbalu František Fadrhonc, který nakonec velel i nizozemské reprezentaci. A na svou kariéru má v březnu osmaosmdesátiletý Šerý i jednu nepříjemnou památku. „Prolamuje se mi koleno, dodnes pamatuji, kdo mi to udělal. Bylo to v Liberci, těsně před koncem zápasu a fauloval mě jejich útočník Kozderka. Tomu to nezapomenu!“

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!