Z hokejisty chirurgem

„Na úvod bych rád podotkl, že jsem strašně rád, že jsem hokej hrál a navždy srdcem hokejistou zůstanu. Hokej mám stále velice rád, i když nyní už jen pasivně sleduji své bývalé spoluhráče. Je to významná část mého života, na kterou budu vždy vzpomínat, hlavně kvůli výbornému kolektivu, srandě i úspěchům, kterých jsme dosáhli.

Na druhou stranu jsem šťastný, že jsem se rozhodl dál v kariéře nepokračovat a stát se lékařem-chirurgem. Tohoto rozhodnutí vůbec nelituji a jsem rád, že mi to někteří lidé v klubu ulehčili.

Pro mě, stejně jako pro každého jiného mladého hokejistu, byl největší sen zahrát si v NHL. Ale tento sen se pomalu s přibývajícími lety pomalu rozplýval. Největší náznak toho, že pravděpodobně hrát profesionálně hokej nikdy nebudu, jsem měl prvním rokem v juniorech Českých Budějovic. Tehdy jsme měli výborný tým v čele s jednoznačně nejlepším útočníkem celé juniorské extraligy Jakubem Matušíkem, který v polovině soutěže s přehledem vedl kanadské bodování extraligy juniorů a stejně mu trenér Jandač vůbec nedal šanci v A-týmu. Tenkrát mi došlo, že podobný osud čeká nás všechny, a proto jsem zaměřil své úsilí hlavně na studium a hokej se pro čím dál víc stával koníčkem. Chodil jsem na Česko-anglické gymnasium a byl jsem jeden z mála, kdo z mého týmu ještě studoval. Vše vyvrcholilo v maturitním ročníku, kdy jsem byl posledním rokem v juniorech. To pro mě bylo už naprosto jednoznačnou prioritou dostat se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Přednost před ranními a dopoledními tréninky měla škola, což samozřejmě znamenalo přímo úměrně pokles mé výkonnosti a problémy s trenéry, kteří mojí situaci vůbec nechápali. Navíc jsem pak už hrál téměř bez motivace dalšího hokejového růstu a kariéry. Velmi mě pak mrzí, že jsme se s opět velmi silným týmem nedostali do finále a vypadli v semifinále extraligy juniorů proti Vítkovicím (se kterými jsme válčili od žákovských let o mistra republiky), kde byly hvězdy jako Szturc, Vošvrda, Šedivý nebo Voráček. Vítkovice své hráče do týmu dospělých zapracovaly, v Budějovicích naše hráče nenechali jít ani do přípravy na ledě.

Často se mě lidé, kteří mě znají, ptají, proč jsem se tak rozhodl. Někteří moje rozhodnutí kritizují a někteří ho vítají. Slýchával jsem, že kdybych ještě pár let vydržel, tak jsem mohl hrát extraligu dospělých, kterou jsem určitě hrát chtěl. Ale nechtěl jsem, aby se mi stalo přesně to, co většině juniorů. Jdou hrát první ligu s příslibem do budoucna, že za rok nebo dva se dostanou zase zpátky, ale z této ligy už nevede cesta zpět. Ti nejlepší zůstanou v průměru této ligy téměř bez jakékoli šance dostat se výše. Navíc jsem nikdy od vedení nedostal náznak toho, že by se mnou do budoucna počítali.

Velice mě potěšilo, že můj otec - bývalý reprezentační útočník a hokejový trenér, toto rozhodnutí jednoznačně schválil a podpořil ho. Ale i kdyby se k tomu stavěl negativně, tak by mě stejně nepřesvědčil, abych dále hrál hokej. Byl jsem jednoznačně rozhodnutý jít za svým novým snem stát se lékařem.

Tím to pro mě hokejová etapa skončila a začalo něco nového. Dostal jsem se díky výbornému prospěchu bez přijímacích zkoušek na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a objevila se přede mnou úplně nová motivace. Za mým rozhodnutím bylo obrovské úsilí během uplynulých šesti let a přesto, když se ohlédnu zpět, tak to stálo za to. Nyní nastupuji do nemocnice a moc se těším. Velice mě mrzí, když vidím některé moje spoluhráče, kteří byli opravdu velice dobří, byli to mládežničtí reprezentanti, nedostali šanci v A-týmu, šli hrát 1. ligu a nakonec skončili v nějaké podřadné práci - bez hokeje i bez školy. Přeji si, aby se mladí hokejisté věnovali škole stejně jako hokeji, protože bez vzdělání dobrou práci v dnešní době nezískají.

Zajímavé je, že medicína je hokeji velmi podobná. Je to také velmi těžká dřina a stres, ale místo činek, schodů a tréninků na ledě, se zde musí učit velký počet velice obsáhlých medicínských učebnic. Je škoda, že se v Česku nedá skloubit vrcholový sport a studium vysoké školy jako je tomu například v USA, kde funguje stipendijní program NCAA, do kterého se teď dostal můj bratr Jonáš a od září nastupuje na univerzitu ve státě New York. Sport mu pomůže ke kvalitnímu vzdělání. Velice mě pak zaujmulo, že tým USA na letošním mistrovství světa složený téměř z poloviny z univerzitních hráčů dokáže porazit český národní tým a získat bronzové medaile. I když studium medicíny a hokej by se pravděpodobně stejně stíhat nedalo ani v USA. Já jsem byl členem univerzitního hokejového týmu Univerzity Karlovy (jako jediný člen mimo FTVS) a amatérského týmu HC Siemens, ale to se s americkým systémem vůbec nedá srovnávat. Scházeli jsme se velice nárazově, vždy pár dní před turnajem a celý rok vrcholil „Bitvou pražských univerzit.“ Byl jsem ale velmi rád, že jsem alespoň párkrát chodil na led při tzv. NHL - noční hokejové lize v Letňanech a moji spolužáci mě mohli vidět na ledě.

  Dnes často slyším argument, že se juniorský hokej a studium střední školy nebo gymnasia stíhat nedá. Není to pravda. Je to tedy velmi těžké a často je velmi důležité pochopení této složité situace obou stran, jak ze strany školy, tak i trenérů. Ale jak se říká: „Kde je vůle, tam je cesta,“ tak nejdůležitější, podle mé zkušenosti, je právě vůle a píle. Chápu, že oproti ostatním spoluhráčům mám velký studijní talent, ale většina mých spoluhráčů nebyla hloupá, jak se často v mediích o hokejistech píše. Prostě neměli vůli do školy chodit a učit se. Já jsem měl velké štěstí, že mi na mém gymnasiu vycházeli vstříc a všechny svoje studijní povinnosti jsem si mohl plánovat dopředu, velice podobně jako to chodí na vysoké škole.

  V průběhu svých studiích jsem měl možnost vyjet na různé zahraniční stáže, které naše fakulta nabízela. Byl jsem nejdříve na kardiochirurgii v Tunisu, dále na výzkumných stážích v Chile a Brazílii v rámci mezinárodní organizace IFMSA, která sdružuje všechny studenty medicíny z celého světa a organizuje pro ně výměnné studijní pobyty v rámci celého světa s cílem zlepšit se ve svých medicínských dovednostech, pomoct tamním lékařským týmům a poznat nové lidi, kulturu a země z celého světa. Pro mě to bylo asi nejlepší měsíce v životě a budu na to vždy velmi rád vzpomínat, protože jsem díky tomu například hrál fotbal s Tunisany, lyžoval v Chile nebo se koupal na Copacabaně, fandil na stadionu Maracaná v Riu de Janeiro. Minulý rok jsem byl na půl roku v Mnichově v rámci programu LLP Erasmus na Ludwig-Maximillians Universität München na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde jsem mohl odrodit své první dítě.

Je velice zajímavé srovnat tyto naprosto odlišné světy medicíny. Například v Brazílii je velký nedostatek lékařů, a proto mají studenti medicíny prakticky stejné pravomoci jako lékaři a učí se hlavně praxí - to mi přišlo naprosto skvělé, protože oni uměli rutinní klinickou praxi mnohonásobně lépe než my. V Tunisu zase lékaři neuvěřitelně dokázali improvizovat a poradit si v těžkých podmínkách. U nás je studium stále velmi založené na teorii a k pacientům se dostáváme málo. Samozřejmě Německo je opakem a příkladem naprosto špičkové medicíny. Velice mě na stáži překvapilo, že v nemocnici v Německu se studenty medicíny snaží velmi zapojit do celého běhu oddělení, což u nás moc není. Každý student tam má svého učitele, který ho celý den učí - pomáhá mu dělat různé výkony (např. operační a jiné) a studenti se toho tak hodně naučí.

Před několika dny jsem své náročné šestileté studium úspěšně dokončil a byl jsem přijat na chirurgické oddělení Nemocnice České Budějovice. Zapsal jsem se do specializačního chirurgického vzdělávacího programu (v rámci chirurgického kmene) a budu pracovat jako všeobecný chirurg.

Hokej stále velmi sleduji, i když v poslední době jsem na to už neměl tolik času jako dříve. Fandím hlavně mým bývalým spoluhráčům a kamarádům. Hlavně Rudovi Červenému, dále bratrům Kovářům, Romanu Horákovi nebo třeba Martinu Hanzalovi v NHL.

Přál bych si do budoucna, aby se český mládežnický hokej posunul na americkou úroveň, kde je možné studovat a hrát hokej zároveň a kde kluci nejsou tlačeni do rozhodnutí, jestli hrát, nebo studovat. Budu se velmi těšit, až budu moci jako lékař pomáhat ošetřit či operovat mladé hokejisty a pomoci jim v jejich snu. Já už jsem toho svého téměř dosáhl.“

MUDr. Ondřej Ťoupal