Z Konga do dresu Dynama

Ohromná ctižádost, píle, cílevědomost. A také sebevědomí. To jsou věci, které Mashikeho odlišují od většiny jeho vrstevníků. A které mu pomohly splnit sen – stát se profesionálním fotbalistou.

Ale popořadě. Elvis se narodil v roce 1994 v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo, do chudé rodiny jako nejmladší ze sedmi sourozenců. Fotbalu, který hrál od šesti let v tamější fotbalové akademii, se chtěl vždycky věnovat naplno. „Táta mě v patnácti letech chtěl dát zadarmo do týmu první konžské ligy, ale moje sestra ho přemluvila, že jsem moc mladý a že by mi pomohla dostat se do Evropy. Udělal jsem si pas a čekal jsem na vyřízení víz. Na Ukrajinu. A tam to v roce 2010 všechno začalo,“ uvádí svůj nevšední příběh Mashike.

UBYTOVNA A HLAD

Věřil, že svůj talent bude rozvíjet ve Francii, Německu či Belgii, ale cesta na východ Evropy se ukázala jako tvrdá rána. „Dorazil jsem tam sám, bez peněz, bylo to velmi těžké, stále jsem byl hladový, někdy jsem přespával venku, když jsem měl peníze, tak na špinavé ubytovně. To byl pořádný zážitek,“ vzpomíná Mashike. K tomu zjistil, že aby dodržel podmínky pobytu, musí místo tréninků chodit do školy. Jenomže na ni mu došly peníze. A potýkal se s všudypřítomným rasismem. „Nemají tam černochy rádi, nadávali mi, a to i spoluhráči v béčku Oděsy, kde jsem hrál. Na ulici mi ukazovali banány. Já byl mladý kluk a po příjezdu jsem furt plakal, chtěl jsem se vrátit zpět do Konga.“

Rodina ho ale podržela a složila se na to, aby mohl na Ukrajině dál zůstat. Jenomže Elvis už tam nemohl vydržet a usmyslel si za fotbalem vyrazit do Řecka. Jeho otec prodal pro potřebné výdaje už druhý byt z jejich rodinného domu. „Vše jsem oběhal, zaplatil, ale místo víz mi nakonec v poslední den dali na pas razítko, že nikdy nebudu moct cestovat. Buď jsem mohl zůstat na Ukrajině, nebo se vrátit do Konga. Když jsem to zjistil, tak jsem odpadl,“ říká Mashike.

A tak vzal osud do svých rukou. Koupil si po dvou letech na Ukrajině lístek do vlaku na Slovensko a vyrazil. Ukrajinští policisté na hranicích neuvěřili jeho historce, že je Francouzem, co se vrací domů z dovolené. A předali Mashikeho slovenským kolegům. „Ti mě chtěli poslat zpět. Já ale požádal o azyl. Dělal jsem neskutečné komedie, aby mě nechali na Slovensku,“ vzpomíná Elvis. Na měsíc byl zavřen do zařízení pro migranty. Dnešní hráč Dynama to nebral tragicky, začal zde posilovat a udivoval dozorce. „Věřil jsem v šanci, že budu jednou hrát fotbal. Já věděl, že nakonec vyhraju.“

Po měsíci byl uznán jako žadatel o azyl a mohl se na propustky pohybovat po Slovensku. Toto období ale Mashike označuje za vůbec nejtěžší v životě. Neměl totiž často co jíst. „Zatímco na Ukrajině jsem měl zařízené všechny papíry a otec mi mohl v nejhorším poslat nějaké peníze, tady jsem byl na všechno sám.“ Půl roku tak strávil bez domova, často spal na autobusové zastávce.

ČERNÝ A BÍLÝ TÁTA

Jenomže se na něho usmálo štěstí.  Dostal se k prvnímu angažmá v západoslovenské Galantě, kde se ho ujal tehdy ještě byznysmen, dnes už primátor města Peter Paška. „Můj bílý táta. To on mě vychoval. Neskutečně mi pomohl, všechno mi koupil. Vždy mě podpořil a pomohl mi vše zařídit,“ sálá z Mashikeho vděčnost. Na Slovensku zaujal, ale týmy rychle střídal, profesionální smlouvy se za pět let nedočkal. „Chyběla mi zodpovědnost, sice jsem makal, ale byl jsem stále jak malé dítě, občas jsem zmeškal trénink, protože jsem nebyl včas na místě srazu a tak podobně,“ sype si popel na hlavu hráč. Lenost mu jinak nikdy vlastní nebyla. Dodnes si přidává, trénuje až třikrát denně. „Mám pocit, že mám jiné tělo než ostatní lidé, potřebuji více trénovat, aby lépe fungovalo. Cítím, že tréninkem se moje tělo nasytí,“ vysvětluje třiadvacetiletý útočník. Našel si i slovenskou přítelkyni Barboru. „A to mělo na můj život důležitý vliv. S ní po boku jsem se uklidnil.“

Po pěti letech se na Slovensku dočkal vytouženého dokumentu, který naplno zlegalizoval jeho pobyt a který mu umožnil volně cestovat. „A já jsem člověk, který cestovat potřebuje, abych se dokázal uvolnit. Už jsem měl nervy z toho, být pořád na jednom místě. Možná už bych dnes hrál velký fotbal někde jinde, ale brzdilo mě to,“ věří si Konžan. „Hned jsem vyrazil do Francie, do Paříže. Jen tak, podívat se. Já se cítil jak pán,“ směje se Mashike.  A protože už nevěřil, že se na Slovensku dočká přestupu do nejvyšší soutěže, udělal další rázný krok – z Francie už se zpět nevrátil, ale zamířil rovnou do Prahy, za bratrem své přítelkyně. Aniž zde měl nějaké další kontakty. Jediné, s čím přijel, byla touha najít si v České republice angažmá.

V Praze dřel do úmoru ve fitness centru, aby se udržoval v kondici. Shoda náhod tomu chtěla, že majitel fitka, zaujatý Elvisovým buldočím tempem, byl dobrým kamarádem bývalého sparťanského hráče a dnešního trenéra třetiligového Vltavínu Martina Frýdka. „Frýdek na mě koukal jako na blázna, když jsem mu při prvním setkání říkal, že chci do první ligy, maximálně do druhé. Nevěřil mi,“ směje se Mashike. Ve Vltavínu rychle přesvědčil o svých kvalitách. „Ale řekli mi, že nemají na to, aby mi mohli dávat výplatu, ale že se u nich můžu ukázat. Já už chtěl hlavně hrát, tak jsem souhlasil. A pak jsem zjistil, že za výhru v zápase je odměna. Spočítal jsem si, že když všechny zápasy vyhrajeme, tak je to pomalu jako výplata.“ A Vltavín od té doby válel. Nikdo nenastřílel ve třetí nejvyšší soutěži na jaře více branek než Mashike.

DOMA V DYNAMU

Na stole měl rázem hodně nabídek, pozorovaly ho i kluby z nejvyšší soutěže. A nakonec si vybral druholigové České Budějovice, kde věří, že naplno ukáže své možnosti. „Proti Dynamu jsme hráli v zimě přátelák. A já na ten tým koukal s otevřenou pusou, jak hezký fotbal hráli. Snad za něj teď nějaké branky nastřílím. Na prvním místě je pomoct klubu, a útočník může pomoct jen góly. Co bude pak, bude. Třeba mě Dynamo bude chtít dále, nebo mě prodá, uvidí se. Teď je to jednoduché, musím dávat góly. Cílem je, abych šel zase nahoru a stejně tak Dynamo,“ vypočítává Mashike.

Každým slovem dokazuje, jak má priority v hlavě srovnané. Mimo jiné odmítá pít alkohol, chce být pravým profesionálem. „Teď žiju to, co jsem si vysnil na začátku své cesty. Poznal jsem a vím, co je těžký život. Takhle ale měl můj život být, musíš si projít těžkým obdobím, abys žil následně dobrý život. Dívám se zpět a vím, jakou cestu jsem ušel. Neumím si už představit, že bych znovu přespával na ulici. To už se nikdy nestane. Ale té možnosti se stále bojím,“ přiznává Mashike.

Mimochodem, Elvis se za necelých pět let naučil perfektně slovensky. „Nemyslím, že mám talent na jazyky. Ale když někam přijdu, tak první co, tak se snažím naučit řeč. To je důležité, aby se člověk mohl někde uchytit. Teď se musím rychle naučit česky,“ dává si před sebe cíl.

HRDÁ RODINA

Lákadlem je pro něj prosadit se do konžské reprezentace. Ostatně doma v Kongu je už nyní v okolí rodiny za hvězdu. „Ukazují v Kinshase mé fotky, všichni mě teď znají. Můj bratranec mě navštívil už na Ukrajině, kde viděl, jak těžce žiju. A teď přijel do Budějovic a sedl si na zadek: ‚Elvisi, ty jsi král! Ty jsi něco dokázal.‘ Všechno tu mám hezké,“ libuje si fotbalista. „V Kongu je těžký život, jsou tam stále nepokoje, umírají tam lidé. Já teď rodině moc pomáhám, snažím se jí posílat část výplaty. Všichni moji sourozenci už mají děti, ale teď mě posunuli v hierarchii rodiny dopředu. Poslouchají mé názory.“

Kromě bratrance ale své nejbližší od odchodu do Evropy neviděl. Už osm let. „Chybějí mi. Ale nejprve se musím někde pořádně usadit, doteď jsem nikde nehrál takový fotbal, jako mě čeká v Dynamu. Už jsem na dobré cestě, až něco dokážu, můžu je pozvat na návštěvu,“ má před sebou další výzvu Mashike.

A buďte si jistí, že si půjde za svým.

Říjnové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!