ZŮSTANETE OCHRNUTÁ
Na chodbě bytu kola a helmy, v obývacím pokoji mísa plná medailí, všudypřítomné poháry. Na první pohled je znát, že rodina Krejčových žije sportem. Loni ji ale postihla rána – Petra Krejčová spadla při závodě v Holubově z kola a vážně se zranila. 26. června 2014 se, jak sama říká, podruhé narodila. Z vážného úrazu, kdy ji dokonce doktoři připravovali na variantu, že už nikdy nebude chodit, se dokázala Petra Krejčová obdivuhodně zotavit. A usměvavá triatlonistka tak už zase v závodech zdolává pořádné dávky: nejprve 3,8 kilometru plavání, pak 180 kilometrů na kole a na závěr zaběhnutá maratonská trať.
Co vlastně ženu vede k tomu, aby se dala na sport, který vyžaduje tak extrémní výkony?
Lidi, kteří něco podobného dokážou, jsem vždycky obdivovala. Už v Praze na fakultě jsem měla spolužáka, který chodil ráno plavat, pak s námi běhal a ještě šel jezdit po zbytek dne na kole. Když jsem přišla do Budějovic, začala jsem dělat trenérku ve fitku, instruktorku spinningu, kam mi chodili na hodiny i triatlonisté. A tak jsem do toho spadla.
Byla jste si od začátku jistá, že podobné tratě budete zvládat?
Šlo to postupně. Od kratších jihočeských triatlonů jsem zkusila delší tratě, nejprve si zaběhnout samostatně maraton a podobně, až jsem se dostala k dlouhému ironmanovi. Takhle by to asi mělo být, aby to tělo zvládlo, aby klouby a šlachy nedostaly ránu.
Podporu rodiny jste měla?
Manžel tehdy přestal po patnácti letech kariéry pádlovat a začal trénovat se mnou, abychom se vůbec viděli, protože jinak jsme se na víkend rozdělili na jinou světovou stranu na závody. Rád běhal, kolo se natrénuje a plavání jsme také nějak překonali. I když ne nějak extra stylově, ale dal to.
Jaké byly společné tréninky? Dělalo to doma dobrotu?
Strašně se nám to líbilo! Kamarádi nám začali říkat, že jsme možná více sparingpartneři než manželé. Denně jsme spolu chodili na všechny tréninky. Vždycky se naštval, když jsem mu říkala, že dělá něco špatně. A občas byl trochu naštvaný, když jsem ho porazila na závodech. Manžel měl lepší kolo a běh, takže obvykle mě před cílem předbíhal, ale když se to nedělo, tak jsem se otáčela, aby zase nebyl rozladěný. (směje se)
Takže nebýt manžela, asi dnes triatlonistkou nejste…
Asi bych do toho šla i bez něho, ale takhle to bylo o poznání příjemnější, vzájemně jsme se motivovali. Jako parťák je manžel úplně bomba. Triatlon je pro mě ovšem především krásný životní styl.
Což o to, ale styl, který potlačí vše ostatní. Na nic jiného už vám čas nezbývá.
Karel mi každoročně říká: „Už jen jeden rok to s tebou vydržím.“ Takže v zimě budu zase prosit o povolenku na příští sezónu. Je to taková moje droga pod kontrolou. Někdo si čte knížky, já si jdu zaběhat, pohyb mě naplňuje. Strašně mě ty dlouhé tratě baví, i když třeba v maratonu běžíte od třicátého kilometru přes bolest, což zažívá asi každý.
Kolik se dá těch dlouhých závodů za sezónu zvládnout?
Mám štěstí, že dobře regeneruji. Strašně mi vyhovuje sauna, vyplavat se v bazénu, jenom vytočit nohy na kole. V součtu je to za rok pět dlouhých ironmanů a asi pět polovičních a k tomu nějaké přípravné závody. Jak mám ten umělý krk, tak to teď cítím víc, ale to je asi normální, to už jiné nebude.
Čímž se dostáváme k vašemu vážnému úrazu. Nerad vám jej připomínám, asi se na to období vzpomíná těžko.
Zrovna jsem byla na kontrole v nemocnici, kde pokaždé potkáte nějakého jiného doktora. A každý mi říká: „No vy jste měla strašné štěstí, víte to?“ A pokračuje: „To včera tu byl jeden kluk, ten skočil do mělké vody a štěstí neměl, ochrnul.“ Vždycky z té nemocnice jdu úplně vyklepaná.
Je vlastně pro závodníka dobré myslet na nehodu a možné následky, nebo se to snažíte vytlačit?
Já bych chtěla říct asi pro všechny závodníky a lidi, kterým se třeba nikdy nic nestalo, aby si uvědomili, že jedna sekunda může změnit život, tak jestli občas není třeba sundat nohu z plynu. Mně se to stalo na mistrovství Jihočeského poháru, na trati jsem byla z žen první, za mnou nikdo, jela jsem s chlapy, nemusela jsem jet tak rychle, měla jsem obrovský náskok. Ale při závodě si to těžko řeknete, jedete na své maximum.
To je sice hezké, ale u vás to zrovna neplatí, že byste tu nohu z plynu ubrala. Po roce, co jste se až zázračně uzdravila, zase závodíte.
To sice ano, ale je pravdou, že na kole se trochu bojím, a když začne pršet, jedu kvůli strachu pomalu. Do kopce předjedu každého, ale z kopce zase ostatní mě a smějí se mi. No jo, spadneš, ale třeba jenom jednou. Baví mě jezdit na kole, jezdit rychle, ale jakmile zbystřím nějaké nebezpečnější místo, zvolním, což před úrazem nebývalo. Sport je beztak jenom zábava, takže by si člověk měl uvědomit, co je přednější. (Manžel Karel vstupuje do rozhovoru: „Když teď spolu někam jedeme, tak na mě zezadu stále pokřikuje: ‚Auto! Uhni!‘ To dřív nedělala.“)
Takže tu bezpečností záklopku jste nemívala?
Je to tak, opravdu jsme jezdili jako prasata, nebáli jsme se. Bojím se teď hodně o ostatní, o manžela, děti, o kamarády. Kluci na soustředění ze mě nemůžou, jak je stále varuji. Když to vezmu zpětně, člověk si až říká, jak mohl jezdit tak rychle, tak nebezpečně, nezodpovědně.
Krátce po úraze jste říkala, že je vám nejvíc do pláče, když vidíte, jak ostatní trénují. Já bych měl asi jiné starosti než litovat, že nemůžu trénovat…
Šlo to postupně. Prvně v nemocnici mi řekli, že jestli to přežiju, tak ochrnu. To mi sdělil doktor po převozu do nemocnice a prvním vyšetření. Tohle přece ne, to nejde, říkala jsem si. Pak jsem byla pár dní na ARO, a když jsem se vzbudila na JIPce, moje myšlenky byly: „Vždyť já nemůžu ochrnout, já se musím hýbat! Vždyť mám děti, přece mě nenechají celý život už jen ležet!“ Takže nejdříve jsem si přála aspoň sedět a hýbat rukama, fungovat jako člověk, moci se postarat o děti. Když to pak dobře dopadlo, přemýšlela jsem o tom, že budu jen běhat a na kolo už nevlezu. Jenže když jsem se dozvěděla, že běhat můžu, tak jsem si řekla, dobře, budu běhat maratony. A nakonec se ukázalo, že i to kolo a plavání zvládám.
Co na vaše rozhodnutí pokračovat řekla rodina?
Naše mamky byly naštvané, že jsem utekla hrobníkovi z lopaty a zase blbnu. Přijde mi, že teď už je rodině jedno, jak na závodech dopadnu, ale hlavně aby se mi nic nestalo. Což já samozřejmě také chci, ale zase – přece nebudete na závodech poslední, ne? Těším se na každý trénink a po úraze si mnohem více vážím, že na něj můžu jít.
Jaké si nesete po úraze následky?
Moc mi nejdou pít panáky, zvlášť mi dají zabrat takové ty malé kulaté sklenky. Ne vážně, kromě bolestí krku a omezené hybnosti nic jiného.
Na místě nehody v Holubově už jste se byla podívat?
Nebyla a ještě tam jet nechci. Vím, že bych se trápila, brečela, bylo mi to líto, ještě jsem k tomu nenašla sílu. Takže se tomu místu zatím vyhýbám.
Rok od úrazu, a vyhrajete mistrovství republiky. Čekala jste to?
Vím, že mám i přes zranění natrénováno, měla jsem kvalitní soustředění na Mallorce, vím, že v sobě ten objem mám a mám na to. Ale nečekala jsem, že to bude tak dobré, čas byl sice o deset minut pomalejší než loni, ale byla to fakt bomba. Jde jen o to prodat tréninky na závodech, jen ten krk musím šetřit, po závodech hodně bolí a musím regenerovat. Jeden pán se mě dokonce ptal, jestli jako závodím mezi zdravými, nebo handicapovanými.
Můžete mi přiblížit, jak velké jsou vaše tréninkové dávky?
V sezóně se to pohybuje přes dvacet hodin tréninku týdně, v přípravě přes třicet, na soustředění přes čtyřicet. Teď v sezóně už je to pohodička, to už se člověk jen ladí na závody.
Jak to vypadá, ta pohodička?
Tak tři až pět hodin tréninku denně. Každý den dva a půl až tři kilometry plavu, deset až dvacet kilometrů běhám a jezdím na kole. Taky chodím – buď krátké vzdálenosti, nějakých padesát šedesát kilometrů, nebo delší přes stovku.
Takže dovolená, to u vás znamená těžkou dřinu na soustředění, že?
Na dovolené chodím ráno běhat, pak vzbudím rodinu a jdeme na pláž, tam jdu plavat. Když jdou na oběd, jdu na kolo. (Manžel Karel: „Naštěstí se bojí žraloků, tak moc daleko neuplave.“) Já jsem hrozný poseroutka, jsem takzvaný bazénový plavec, hloubka pode mnou mi nedělá dobře.
Tohle je nějaká dovolená? Dokážete jen tak relaxovat, nic nedělat?
No když usnu na pláži unavená po tréninku.
Takové dávky asi zdraví člověka moc neprospívají, tělo na to stavěné není…
Jak říkáte, dlouhodobé provozování a přetěžování těla úplně prospěšné nebude, ale o to víc se snažím věnovat regeneraci. Ono když se kouknu do občanky, tak už to není žádná hitparáda. Já bych chtěla u ironmana vydržet co nejdéle. Dokud to půjde, nevidím důvod, proč končit. Až nebudu moci závodit, ráda bych plně přešla do role trenérky, což by mě strašně bavilo, můžu svěřencům předat svoje zkušenosti.
Nebudou vaše měřítka pro zájemce spíš strašákem?
Je pravda, že když mě teď někdo kontaktuje, hned dodává: „Ale já se vás bojím!“ Musím je uklidňovat, že jsem amatér. Snažím se jednotlivým závodníkům dělat plán na míru, aby jim to sedělo, bavilo je a vše bylo správně.
Jste zkušenou fitness instruktorkou, vynachválit si vás nemůžou v budějovickém Fitness 14, kde pracujete. Sám jsem vás zažil třeba na výborných hodinách spinningu, které pořádáte i pro celé týmy. Co si myslíte, když vás chlapi nestíhají?
Spinning se sportovními kluby mám jako trenérka nejradši, je to sranda a můžu si s nimi zamakat. Se skupinou kámošů je hodina úplně jiná, než když přijde na komerční skupinu deset sobě neznámých lidí. Přepracovaní, naštvaní, neusmějí se a přijdou si to jen odkroutit. Miluju, když člověk odchází z tréninku zpocený, odmaká ho. Takže když přijdou fotbalisti a třeba na kole tolik nevydrží, tak já vím, že na rozdíl ode mě zase umějí kopnout do míče. Když ale přijde pět blondýnek v růžovém tílku a nejsou ani trochu zpocené, tak je mi to vždycky hrozně líto.
Co si říkáte o lidech, kteří k životu sport nepotřebují?
Obdivuji lidi, co něco umějí. Takže rozhodně nikoho neodsuzuji, když se svému tělu nevěnuje, ale myslím, že je pro dobro každého se trochu hýbat a být v nějaké fyzické kondici. Nechodit celou neděli po nákupním centru, ale vyrazit na výlet na kole. Je pravda, že když vidím v obchoďáku ty rodiny, tak vždycky umírám.
Jak takový triatlon vychází finančně?
Malinko mě mrzí, že když jsem sháněla sponzory před úrazem, vůbec to nešlo. Teď mi přijde, že to jde snáz, asi si lidi řeknou: Hele, ona je mrzák, bezobratlý člověk, tak jí něco dáme. (směje se) Neříkám, že je to bomba, že si můžeme nějak vyskakovat, ale aspoň teď úplně nevykořisťuji rodinu.
Takže dělat triatlon asi není cesta ke zbohatnutí.
Za první místo na mistrovství republiky vyhrajete šest tisíc korun. Z toho dáte dva a půl do nafty, tisícovku na ubytování, tisícovku na jídlo, člověk je rád, když není ze závodu v mínusu. Karel mi vždycky říká: „Musíš být do třetího místa, jinak nemáme na cestu domů.“
PETRA KREJČOVÁ:
Českobudějovická triatlonistka, aktuální mistryně republiky, její časy se řadí mezi ty nejrychlejší, jaké kdy byly na českém území v ženské kategorii dosaženy. Legendární havajský závod Ironman v říjnu absolvovala v čase 10.05:28 a ve své kategorii 35–39 let vyhrála. Vystudovala FTVS v Praze, jako házenkářka se stala vítězkou extraligy s týmem Slavie Praha. Je vdaná, manžel Karel byl vodním slalomářem. Mají spolu syny Matěje a staršího Jakuba. Jakub (13) je nadějným reprezentantem ve vodním slalomu.
ROZHOVOR BYL K PŘEČTENÍ V LISTOPADOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Předplatné časopisu je možné pořídit ZDE