Sním o snídani v trávě. Tý skutečný. Kdy tě mravenec šimrá na lýtku. V nose lechtá pyl z pampelišky. A na líci ostýchavý paprsek slunce. I o spacáku mokrýmu od rosy a o vlasech voňavých od kouře, o žaludku pocuchanýmu špekáčky. O neohrabaný táborákový verzi Nothing Else Matters. O nejtemnějším nebi posetým kýčovitýma hvězdama. O nevyslovených přáních, když padají. A taky o spoustě těch poetických chvil spletených melodiemi trampských písniček. Těch, které jsem jako malá nesnášela, když je hrál taťka z kazeťáku v autě pořád dokola. Proč? Protože vím, že jsou opravdový. Upřímný. Tak nějak… analogový.